Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 684/23

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Barioli, zastoupené Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem nám. Republiky 28, Plzeň, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, č. j. -869, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 3. 2022, č. j. -763, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 7. 2021, č. j. -715, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen " ") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [ a contrario; , ] brojí stěžovatelka proti v záhlaví označeným rozhodnutím Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni (dále jen " ") a Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces podle a násl. d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva vlastnického garantovaného y.

2. V řízení, předcházejícím nyní posuzované ústavní stížnosti, se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala určení, že je dědičkou po zůstavitelce Olze Zýbkové (dále jen "zůstavitelka"), zemřelé dne 12. 2. 2013, a současně určení, že žalovaní nejsou dědici této zůstavitelky. Jádro sporu tkvělo v tom, že zůstavitelka po sobě zanechala dvě závěti - závěť ze dne 15. 5. 1987 sepsanou vlastnoručně, jíž ustanovila svými dědici mj. i stěžovatelku, a závěť ze dne 3. 5. 2010 sepsanou ve formě notářského zápisu, jíž ustanovila svými dědici žalované. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy namítala, že zůstavitelka nebyla k sepsání pozdější závěti ve formě notářského zápisu způsobilá, a to s ohledem na zůstavitelčinu neschopnost přečíst konkrétní notářský zápis. Napoprvé okresní soud stěžovatelčině argumentaci přisvědčil a žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že stěžovatelka v době pořízení závěti byla schopna přečíst konkrétní notářský zápis pouze s použitím speciální pomůcky. Jelikož s touto pomůckou se s obsahem notářského zápisu prokazatelně neseznámila, bylo nutné, aby jejímu poslednímu pořízení byli vedle notáře přítomni i dva svědci, což se v daném případě nestalo, a proto byl právní úkon označen za absolutně neplatný. Proti tomuto rozhodnutí okresního soudu však podali žalovaní odvolání a odvolací soud rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Výsledkem následujícího soudního řízení jsou nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí. Okresní soud napodruhé nyní napadeným rozhodnutím žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobkyni se nepodařilo prokázat neplatnost závěti. Své závěry opřel okresní soud zejm. o výsledky znaleckého zkoumání. Současně okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a o náhradě nákladů státu. k odvolání žalobkyně rozsudek okresního soudu potvrdil a Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.

3. Z obsahu nyní napadených rozhodnutí obecných osudů a ústavní stížnosti je zřejmé, že předmětem sporu mezi účastníky řízení byla otázka schopnosti zůstavitelky závěť z roku 2010 přečíst a tedy kvalifikovaně učinit tento právní úkon (jednání). Ve věci vypracované znalecké posudky, které měly v rámci znaleckého zkoumání na tuto otázku odpovědět, se ve svých závěrech značně lišily. Námitky, obsažené v ústavní stížnosti, pak především zpochybňují způsob vypracování znaleckých posudků, konkrétně 1) dodatek ke znaleckému posudku MUDr. Veleka, který došel ke zcela rozdílnému názoru, než ve svém původním znaleckém posudku, na základě doplnění dokazování, které však nedávalo ke změně závěru žádný podklad, a 2) absolutní nedostatek podstatných náležitostí znaleckého posudku MUDr. Brožka. Stěžovatelka dovozuje ústavní rozměr své stížnostní argumentace právě ze skutečnosti, že tím, že obecné soudy vycházely z vadných znaleckých posudků, v důsledku čehož došlo i k chybnému a neúplnému provedení dokazování a hodnocení všech důkazů, byla zkrácena na ústavně garantovaných právech.

4. Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je dále podrobněji rekapitulovat.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle .

6. Toto ustanovení je založeno na logice, že Ústavní soud není ve vztahu k obecným soudům nadřízenou soudní instancí, která by byla oprávněna přehodnocovat jimi dosažené výsledky řízení, a to po skutkové či právní stránce. Role Ústavního soudu, vycházející zejména z y, je odlišná. Jeho úkolem je totiž "pouze" chránit ústavnost, což nelze zaměňovat s dohledem nad průběhem řízení před obecnými soudy v tom ohledu, zda precizně dodržují procesní pravidla a jakým způsobem vykládají podústavní právo. Proto také platí, že nikoliv každý procesně vadný postup ve smyslu porušení podústavního práva současně atakuje ústavně zaručená práva a svobody, a nemusí tedy vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí (srov. kupř. usnesení ze dne 30. 10. 2015,

sp. zn.

, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

7. Doktrína i judikatura zde zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad.

8. Toto specifické ústavní právo je proto porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektuje-li soud ústavněprávní záruku, protože vycházel z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno, je-li rozhodnutí, poměřováno výhradně podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [viz např. také MANSSEN, G. Staatsrecht II - Grundrechte, 14. vyd., C.H. Beck, München, 2017, str. 38, anebo nález ze dne 10. 4. 2014,

sp. zn.

(N 55/73 SbNU 89) či usnesení ze dne 6. 8. 2019,

sp. zn.

].

9. V nyní posuzované věci stěžovatelka uplatňuje námitky v zásadě výhradně jen proti způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy, z něj vyvozovaných skutkových zjištění a formulovaných právních závěrů. Povýtce je však nutno uvést, že jakkoliv se stěžovatelka věci snaží dát ústavněprávní rozměr tím, že uvádí porušení základního práva na přístup k soudu ( y) a v důsledku i práva vlastnit majetek ( y), představuje jí použitá argumentace ve skutečnosti jen polemiku se skutkovými závěry obecných soudů. Celý obsah ústavní stížnosti totiž není ničím jiným, nežli opakováním výsledků předchozího řízení a dříve uplatněných námitek, avšak bez jakékoliv skutečné ústavněprávní argumentace.

10. Takto pojatá ústavní stížnost staví ovšem Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal výše najevo, nepřísluší. Ústavní soud totiž opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůraznil, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž není zásadně oprávněn zasahovat. Ke kasaci rozhodnutí obecných soudů pak přistupuje pouze tehdy, lze-li usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu; jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování [srov. již nález ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257)].

11. Vady podobného charakteru nicméně Ústavní soud v této věci nezjistil. Dle jeho náhledu totiž obecné soudy pečlivě a podle zásad vyjádřených v ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, posoudily všechny předložené důkazy, na jejichž základě dostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnily. Z ústavněprávního hlediska jim tedy není možno nic podstatného vytknout. Jelikož Ústavní soud nepovažuje za potřebné ani účelné znovu rekapitulovat to, co bylo obecnými soudy vysvětleno, odkazuje stěžovatelku v podrobnostech na odůvodnění jejich rozhodnutí, k nimž nemá z ústavněprávního hlediska výhrad.

12. Skutečnost, že stěžovatelka učiněné skutkové a právní závěry obecných soudů odmítá akceptovat, sama o sobě nezakládá porušení jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu, jak namítá v ústavní stížnosti. Z obsahu a z charakteru v ústavní stížnosti uplatněných námitek je totiž zcela zřejmé, že stěžovatelka jimi brojí především právě proti samotnému, pro ni nepříznivému výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž ústavní stížnost pro ni představuje další z procesních prostředků, jak tento nepříznivý výsledek zvrátit v její prospěch. Ústavně zaručené právo na soudní ochranu však nelze zaměňovat s neexistujícím právem na úspěch v soudním řízení.

13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. dubna 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu