Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 395/23

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Boryse Deketa, zastoupeného JUDr. Václavem Svobodou, advokátem se sídlem Korunní 810/104, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2022, č. j. -161, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2020, č. j. -90, a usnesení Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 12. 2019, č. j. -61, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená a d (dále jen "").

2. Bližší rekapitulace průběhu řízení před obecnými soudy není nezbytná, jelikož účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí proto uvést, že obecné soudy rozhodovaly o návrhu stěžovatele a J. Vícha, jako povinných, na zastavení exekuce nařízené usnesením Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 28. 6. 2019, č. j. -11, jejímž vedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Jiří Bulvas, Exekutorský úřad Praha 1.

3. Jak se podává z ústavní stížnosti a přiložených listin, okresní soud stěžovaným rozhodnutím návrh na zastavení exekuce zamítl.

4. K odvolání obou účastníků řízení ve věci rozhodoval Krajský soud v Praze (dále též jen "krajský soud"), který ústavní stížností rovněž napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud navázal na zjištění okresního soudu, že exekučním titulem v dané věci je směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, č. j. -12, který nabyl právní moci dne 25. 5. 2019, přičemž konstatoval, že námitky, jimiž povinní brojili proti exekučnímu titulu, měli vznášet již v rámci nalézacího řízení, což však neučinili. Krajský soud potvrdil závěr okresního soudu, že "exekuční soud není oprávněn přezkoumávat pravomocná rozhodnutí nalézacího soudu."

5. Dovolání stěžovatele a druhého povinného bylo odmítnuto jako nepřípustné podle ustanovení

6. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž ovšem uplatňuje obdobné námitky, které prezentoval společně s druhým povinným v průběhu předchozího řízení. Opětovně tudíž namítá, že jednání oprávněné (společnosti EKVITA EURO, a. s.) bylo rozporné s dobrými mravy, neboť k vyplnění splatnosti blankosměnky došlo až poté, kdy bylo rozhodnuto, že pohledávka z úvěru je promlčena. Stěžovatel dále opakuje, že exekuční titul byl vydán v rozporu s právem Evropské unie, přičemž zejména zdůrazňuje, že by měl být coby spotřebitel chráněn proti jednání oprávněné, jež zneužívá své pozice silnějšího subjektu.

7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení . Ústavní soud je totiž podle y (dále jen "") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li proto soudy v souladu s obsahem hlavy pátéy, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

9. Již z výše provedené rekapitulace stěžovatelových námitek se podává, že podstatou jeho polemiky je jen nesouhlas s výkladem podústavního práva, procesními postupy, skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými obecnými soudy.

10. Ústavní soud přitom nezjistil, že by v postupu a závěrech obecných soudů došlo k jakémukoliv ústavněprávnímu pochybení. Napadená rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a Ústavní soud neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Do závěrů obecných soudů proto - s ohledem na shora naznačený vztah Ústavního soudu k soudům obecným - nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat. Ze skutečnosti, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, totiž nelze bez dalšího dovozovat porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, neboť právo na spravedlivý proces není možné interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

11. Ústavní soud dále a již konkrétněji odkazuje na svou předchozí judikaturu, v níž vychází ze zásady, že námitky proti vadám nalézacího řízení (resp. rozhodnutí jako jeho výsledku) zásadně (až na vzácné výjimky) nelze přenášet do řízení exekučního [srov. nález

sp. zn.

(338/2017 Sb.) ze dne 8. 8. 2017, bod 24; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Platí totiž, že "exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není ani řízením přezkumným" [srov. nález

sp. zn.

(N 15/64 SbNU 155) ze dne 17. 1. 2012]. Z uvedené zásady nicméně existují obecně přijímané výjimky, podle nichž lze v mimořádných případech v exekučním řízení hodnotit i zásadní vady exekučního titulu, a to i tehdy, je-li exekučním titulem soudní rozhodnutí. O takový případ však v nyní posuzované věci zjevně nejde.

12. K argumentu týkajícímu se tvrzeného zneužití institutu blankosměnky, jakož i k navazující námitce poukazující na údajný rozpor s unijním právem, a to zejména s právem v oblasti ochrany spotřebitele, Ústavní soud předně potvrzuje své předchozí závěry, z nichž se podává, že obecné soudy nemají v rámci svých rozhodnutí podporovat zneužívání institutu směnečného práva [srov. k tomu nález

sp. zn.

ze dne 18. 7. 2013 (N 124/70 SbNU 133)]. Z judikatury zdejšího soudu ovšem současně vyplývá, že primárním způsobem, jak takovému zneužívání zabránit, musí být právě okolnost, že směnečný dlužník bude mít reálný prostor k uplatnění své procesní obrany s tím, že se jí obecné soudy budou řádně zabývat. Skutečností ovšem je, že stěžovatel (a ani druhý povinný) prostor pro tuto obranu efektivně nevyužil, neboť proti směnečnému platebnímu rozkazu nebrojil námitkami, což ostatně sám přiznává. Obrana stěžovatele založená na argumentu, že není dostatečně vzdělán v právních záležitostech, přitom není dostačující, a to již s ohledem na zásadu, že práva náleží bdělým. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že směnečný platební rozkaz byl oběma povinným řádně doručen a - jak již bylo řečeno - žádný z nich, což je v nyní posuzovaném případě podstatné, vůči němu ničeho nenamítal.

13. Je-li ve stížnostní argumentaci odkazováno na judikaturu Soudního dvora EU (srov. rozsudek ve věci C-176/17 ze dne 13. 9. 2018), nelze přehlédnout, že navzdory odlišnému tvrzení stěžovatele z tohoto rozhodnutí nevyplývá, že by dvoutýdenní lhůta k podání opravného prostředku proti platebnímu rozkazu byla apriorně rozporná s unijním právem. V daném případě totiž byla tato lhůta, jinak označená za obzvláště krátkou, toliko jedním z aspektů, které teprve ve své komplexnosti vedly Soudní dvůr k závěru o rozpornosti dané vnitrostátní úpravy s unijním právem. Současně nelze přehlédnout, že "unijní právo v zásadě neharmonizuje řízení použitelná při přezkumu údajně zneužívající povahy smluvního ujednání, a tato řízení tudíž spadají do působnosti vnitrostátních právních řádů členských států" (srov. cit. rozsudek Soudního dvora, bod 57).

14. Ústavní soud přitom ve shodě s obecnými soudy zdůrazňuje, že se ústavností lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, a tedy přeneseně řečeno ústavností přezkumu směnečného platebního rozkazu, již zabýval [srov. nález

sp. zn.

(N 174/67 SbNU 115; 369/2012 Sb.) ze dne 16. 10. 2012], přičemž za protiústavní označil předchozí lhůtu třídenní. Stávající 15denní lhůtu předvídanou (ve znění novely provedené v důsledku shora uvedeného nálezu ) lze naopak označit za přiměřenou. Namítá-li tedy stěžovatel, že tato lhůta je i nadále příliš krátká, je namístě připomenout, že v této lhůtě postačí vznést námitky pouze v obecných konturách. Jak tedy naznačil již Nejvyšší soud (srov. napadené usnesení, bod 7), brojí-li nyní stěžovatel obecně proti samotné lhůtě pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu, jedná se spíše o zástupný argument, kterým má být zastřeno jeho vlastní procesní pochybení, tj. nepodání námitek proti rozhodnutí, které v nyní posuzovaném případě představuje exekuční titul. Stěžovatel navíc ani v ústavní stížnosti nad rámec obecného tvrzení rozporujícího délku lhůty neupřesňuje, proč mohl být zákonnou lhůtou pro podání námitek vskutku nepřiměřeně postižen.

15. Ústavní soud považuje za přesvědčivý rovněž způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s námitkou, že jednání oprávněné, konkrétně vyplnění splatnosti blankosměnky poté, co bylo z důvodu promlčení pohledávky z úvěru zastaveno předchozí exekuční řízení směřující k prodeji zástavy, odporuje dobrým mravům. Postačí tedy zopakovat závěry obecných soudů, že námitka promlčení směnkou zajištěné pohledávky nemá sama o sobě vliv na povinnost zaplatit směnku, resp. že vlastník směnky může blankosměnku vyplnit kdykoliv, neboť vyplňovací právo žádnou splatnost nemá a mít nemůže. Tyto závěry přitom potvrzuje jak judikatura Nejvyššího soudu, tak odborná literatura, na kterou obecné soudy správně odkázaly (srov. usnesení krajského soudu, body 11-15). Nezbývá než dodat a zopakovat, že případné výhrady vůči výkonu vyplňovacího směnečného práva měly být stěžovatelem uplatněny v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, což se však nestalo.

16. Protiústavnost Ústavní soud neshledal konečně ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelem podaného dovolání. Stěžovatel totiž v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud přitom srozumitelně a řádně odůvodnil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání a v jeho postupu tak nelze spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y.

17. Dovolání totiž představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit (k tomu podrobněji srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 28. 11. 2017, č. 460/2017 Sb.). Je však povinností navrhovatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti, tj. i vymezení předpokladu jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno.

18. Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

19. Ústavní soud nerozhodoval o žádosti o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle , neboť za situace, kdy o ústavní stížnosti rozhodl neprodleně, by se to jevilo zjevně neúčelným.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2023

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu