Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 350/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Karviná, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem Ostravská 2966, Rožnov pod Radhoštěm, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2022, č. j. -7629, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2020, č. j. -7212, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. června 2020, č. j. -6871, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel podle a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svého práva na ochranu soukromí podle d a práva na spravedlivý proces podle y.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 6. 2020, č. j. -6871, odsouzen společně s dalšími spoluobviněnými za rozsáhlou drogovou činnost spočívající zjednodušeně řečeno zejména ve výrobě a distribuci drog pervitinu a marihuany. Za několik skutků byl shledán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 2 písm. a), odst. 3, písm. c), odst. 4 písm. b) , za jeden další skutek byl shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle , odst. 2 písm. c) a za jeden skutek byl shledán vinným ze spáchání přečinu nedovoleného ozbrojování podle . Stěžovateli byl uložen jednak úhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Za jeden skutek byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále krajský soud uložil stěžovateli peněžitý trest ve výměře 60 000 Kč (200 denních sazeb po 300 Kč), trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu dvou let a šesti měsíců, trest propadnutí části majetku specifikovaného v napadeném rozsudku a trest propadnutí věcí též specifikovaných v napadeném rozsudku. Proti rozsudku krajského soudu se stěžovatel bránil odvoláním. Vrchní soud v Olomouci k odvolání státního zástupce napadeným rozsudkem ze dne 18. 11. 2020, č. j. -7212, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovateli změnil podmíněný trest odnětí svobody na trest nepodmíněný v trvání dvou let. Odvolání stěžovatele zamítl. Proti rozsudku vrchního soudu se stěžovatel bránil dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu s odůvodněním, že stěžovatel v podaném dovolání uvádí pouze námitky skutkové a procesní povahy, jimiž se snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů, a tím odlišných skutkových zjištění.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva na ochranu soukromí podle y a na spravedlivý proces podle y. První okruh námitek stěžovatele se vztahuje k důkazům získaným z provedených úkonů v trestním řízení, konkrétně z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu a sledování osob a věcí podle § 158d trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy z těchto důkazů primárně vycházely při posuzování jeho viny. Podle jeho názoru jsou však tyto důkazy nezákonné a procesně nezpůsobilé k použití v trestním řízení. Namítá, že byl vedle dalších osob policejním orgánem odposloucháván a sledován po dobu roku a půl, příkazy k odposlechu a sledování však nebyly dostatečně odůvodněny a neobsahovaly náležitosti požadované judikaturou Nejvyššího soudu. Jako samostatnou námitku pak stěžovatel uvádí, že mu byly uloženy současně tresty propadnutí části majetku a peněžitý trest, což vylučuje.

4. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 .

5. Ústavní soud nejprve posoudil relativně samostatnou námitku stěžovatele, že mu krajský soud uložil dva tresty, jejichž současné uložení vylučuje. Z níže uvedených důvodů Ústavní soud shledal, že tato námitka není přípustná.

6. Ústavní soud připomíná, že byť je vázán petitem ústavní stížnosti, není již vázán jejím odůvodněním, tj. argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí [srov. nálezy ze dne 29. 11. 1994

sp. zn.

, ze dne 4. 4. 2007

sp. zn.

a ze dne 3. 4. 2014

sp. zn.

(N 53/73 SbNU 69)]. Proto v zásadě není vyloučeno, aby zrušil napadená rozhodnutí i z jiných důvodů, než které stěžovatel explicitně uvádí v ústavní stížnosti. Současně však platí, že požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva ( ) se uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [srov. nález ze dne 11. 6. 2018

sp. zn.

(N 110/89 SbNU 631), bod 22].

7. To konkrétně znamená, že materiálně nepřípustná je zásadně taková námitka obsažená v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, přičemž z okolností věci je patrno, že tomuto uplatnění nic nebránilo. Je logické, že má-li Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti hodnotit ústavnost napadeného rozhodnutí obecného soudu, je referenční rámec tohoto přezkumu vytyčen primárně samotným stěžovatelem, na kterém spočívá břemeno tvrzení. Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti totiž nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek obecným soudům, jimž ochrana všech základních práv a svobod přísluší ( y; jde o tzv. vnitřní subsidiaritu). "Právě tento aspekt ochranné funkce obecných soudů vymezuje jejich vztah k Ústavnímu soudu a nepřipouští, aby Ústavní soud vystupoval jako další instance soudního řízení. Takové pojetí řízení o ústavní stížnosti odpovídá i prioritě její tzv. subjektivní funkce spočívající v ochraně dotčených práv konkrétního stěžovatele, jenž určitý postup orgánu veřejné moci pociťuje od počátku jako reálnou křivdu a porušení svých ústavních práv, proti nimž pak v soudním řízení brojí, a Ústavní soud je tedy především v roli garanta účinné soudní ochrany subjektivních práv stěžovatele. Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud by následně nemohl efektivně posoudit, zda obecné soudy v napadeném řízení jako celku selhaly při ochraně stěžovatelových ústavních práv, když jeho vinou nedostaly právem předvídanou příležitost se jejich tvrzeným porušením účinně zabývat. Uvedené je rovněž vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti obecných soudů zasahuje zásadně pouze tam, kde soudy v ochraně základních práv a svobod v celém řízení selžou" (nález

sp. zn.

ze dne 6. 9. 2016, N 163/82 SbNU 565; obdobně nález

sp. zn.

ze dne 20. 12. 2016, N 249/83 SbNU 885).

8. Jinými slovy vyjádřeno, jen velmi obtížně si lze představit situaci, kdy by Ústavní soud shledal protiústavním rozhodnutí soudu z důvodu, který stěžovatel v předchozím řízení vůbec neuplatnil (ačkoliv tak učinit mohl). Obecný soud se totiž nemůže dopustit pochybení (dokonce protiústavního), nedostane-li procesní prostor pro vypořádání určitých námitek z důvodu pasivity stěžovatele. Nedávalo by proto žádný rozumný smysl, aby např. některý argument, který mohl (a měl) stěžovatel uplatnit již v předchozím řízení, předložil teprve Ústavnímu soudu. Takto by totiž nastala absurdní situace, kdy by Ústavní soud přezkoumával napadené rozhodnutí obecného soudu (tedy jeho "ústavní správnost"), ačkoliv ovšem tento obecný soud neměl žádný důvod, pro který by se měl zabývat určitou argumentací, která mu nebyla zřejmá, jelikož ji stěžovatel nepoužil a "vyčkal" s ní teprve na řízení před Ústavním soudem (nález sp. zn. ze dne 3. 8. 2016, N 145/82 SbNu 307). I v tomto pohledu totiž platí zásada vigilantibus iura scripta sunt. Jedinou výjimkou z tohoto obecného pravidla je případ, kdy po stěžovateli nelze spravedlivě požadovat (resp. klást k jeho tíži), že neuplatnil určitou argumentaci, kterou však objektivně v době, kdy probíhalo řízení před obecnými soudy předcházející podání následné ústavní stížnosti, ještě ani znát nemohl. Příkladem je pozdější rozhodnutí některého z nejvyšších soudů (případně soudu mezinárodního), legislativní vývoj, formulace nové doktríny apod. (srov. nález ze dne 2. 8. 2022,

sp. zn.

).

9. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel tuto námitku neslučitelnosti dvou uložených trestů nenamítal, přestože byl již v řízení před soudem prvního stupně zastoupen advokátem. Jak vyplývá z napadeného rozsudku vrchního soudu, stěžovatel v rámci svého odvolání napadal výrok o trestu, namítal však jeho nepřiměřenost, nikoliv nezákonnost vyplývající z neslučitelnosti trestů.

10. Ve zbývající části, tj. ve vztahu k námitkám stěžovatele vztahujícím se k tvrzené nezákonnosti nařízeného odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí, Ústavní soud shledal, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

11. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

12. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

13. Ústavní soud po přezkoumání odůvodnění napadených rozhodnutí nezjistil na straně orgánů činných v trestním řízení žádné procesní pochybení, které by představovalo dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že konkrétní hodnocení důkazů je doménou obecných soudů. Opětovné hodnocení jednotlivých stěžovatelem namítaných důkazů Ústavnímu soudu nepřísluší. Je pouze věcí obecných soudů, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédnou, a o jaké důkazy opřou svá rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadená rozhodnutí opírají, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadených rozhodnutí nenesou znaky zřejmé libovůle. Z těchto hledisek napadená rozhodnutí obstojí.

14. Ústavní stížnost z velké části představuje toliko opakování stěžovatelovy obhajoby, aniž by reflektovala argumentaci obecných soudů, které se s ní již obsáhle vypořádaly. Tím se snaží stavět Ústavní soud do role, která mu nepřísluší. Ústavní soud neshledal mezi obsahem provedených důkazů a závěry soudů žádný extrémní rozpor. Stěžovatelova vina byla dovozena na základě rozsáhlého souboru nepřímých důkazů, což je pro organizovanou sofistikovanou trestnou činnost typické. Nelze je tedy hodnotit izolovaně bez vzájemného kontextu, jak činí stěžovatel v ústavní stížnosti. U řady námitek tak postačí odkázat na obsáhlé odůvodnění napadených rozhodnutí. Nejvyšší soud z procesních důvodů námitky stěžovatele vztahující se k odposlechům a záznamům telekomunikačního provozu a sledování osob a věcí nepřipustil (bod 64 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), vyjádřil se k nim však ve vztahu k jinému spoluobviněnému a na toto odůvodnění stěžovatele odkázal. Ústavní soud přitom považuje odůvodnění za dostatečné a souladné s principy spravedlivého procesu.

15. Z napadených rozhodnutí je tak zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečného rozsahu provedeného dokazování, správně zjistily skutkový stav věci, a na něj aplikovaly příslušná ustanovení trestního řádu, jakož i relevantní judikaturu vztahující se k nim. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech obecných soudů nejsou obsaženy ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.

16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl z části podle jako zjevně neopodstatněnou a z části podle jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2023

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu