Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3316/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Jana Kozáka, zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2022 č. j. -163, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu (toliko ve vztahu k výroku ohledně "finančního zadostiučinění a nákladů řízení") s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle d (dále jen ""), resp. právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o své osobě podle y (právo na informační sebeurčení), právo na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle a právo na soudní ochranu podle y.

II

Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že stěžovatel (stejně jako řada dalších) se na Ústavní soud obrací v souvislosti s tvrzeným nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené postupem vedlejší účastnice podle , o střetu zájmů, novelizovaného a č. do znění účinného od 30. 6. 2018 (dále jen "zákon o střetu zájmů"), jehož část byla nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020

sp. zn.

uplynutím dne 31. 12. 2020 (tj. s odkladným účinkem) zrušena. Na základě zrušené právní úpravy byly v mezidobí neomezeně a plošně zveřejňovány osobní údaje stěžovatele jako veřejného funkcionáře [starosty obce ve smyslu § 2 odst. 1 písm. q) zákona o střetu zájmů], čímž měla být porušena jeho ústavně zaručená práva.

Stejně jako řada dalších se také on v řízení před civilními soudy domáhal proti vedlejší účastnici (dále též "Ministerstvo") omluvy a odčinění nemajetkové újmy v řádu desítek tisíc korun podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen ""). Stěžovatel brojil proti údajně nesprávnému úřednímu postupu Ministerstva ve smyslu , spočívajícímu (zjednodušeně řečeno) v tom, že v době od vydání nálezu

sp. zn.

v únoru 2020 do jeho vykonatelnosti k 31. 12. 2020 (resp. do vyhlášení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2020 č. j. -32, tj. do listopadu 2020) pokračovalo v plošném zveřejňování citlivých osobních údajů stěžovatele (tzv. majetková přiznání).

Civilní soudy žalobě stěžovatele nevyhověly, jak plyne zejména z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího. Ten se ztotožnil se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 2, který rozhodoval v prvním stupni, že v postupu Ministerstva nebylo možné spatřovat nesprávný úřední postup. Městský soud dodal, že Ministerstvo jako orgán státní správy má v souladu s y povinnost při své činnosti postupovat v mezích a způsoby, které stanoví zákon a není oprávněno posuzovat soulad právních předpisů su; takovým orgánem je ve smyslu y výlučně Ústavní soud. Nesprávného úředního postupu by se Ministerstvo naopak dopustilo tím, jestliže by podle zákona o střetu zájmů nepostupovalo a dotčenými funkcionáři oznámené informace by veřejnosti bez žádosti nezpřístupnilo. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že dne 6. 11. 2020 začalo Ministerstvo poskytovat informace v omezeném rozsahu. Předmětem posouzení je totiž skutečnost, zda bylo oprávněno oznámení zveřejňovat způsobem dosavadním, což do 31. 12. 2020 možné bylo.

Podle civilních soudů i po nálezu Ústavního soudu platí, že údaje podle zákona o střetu zájmů se bez ohledu na způsob poskytování (zda anonymně nebo adresně) mají dostat každému, kdo o ně požádá. Míra intenzity zásahu ve spojení s klíčovým významem podaných oznámení nepostačuje k závěru, že stát odpovídá za nemateriální újmu pro porušení práva na soukromí a na informační sebeurčení, která měla stěžovatelům v souvislosti s postupem Ministerstva podle účinného právního předpisu vzniknout. Stěžovatel sice nespojuje svou újmu s přijetím neústavního zákona, právě jeho přijetí je však primární příčinou vzniku jeho újmy, neboť bez toho by Ministerstvo plošné zveřejnění jeho oznámení neprovádělo a žádná újma by mu nevznikla. Jelikož Ministerstvo za proces normotvorby neodpovídá, absentuje zde i příčinná souvislost s dovozovanou újmou stěžovatele.

III

Zákon o střetu zájmů, ve znění , přinesl podle stěžovatele zásadní změnu právní úpravy umožňující plošný anonymní přístup k povinně oznamovaným údajům citlivé osobní povahy (informace o soukromí a majetkových poměrech nejen povinných osob, ale například i jejich rodinných příslušníků v rámci společného jmění), kterou podrobil kritice i Ústavní soud a zrušil ji nálezem

sp. zn.

jako neústavní. Odloženou vykonatelnost nálezu nepovažuje stěžovatel z hlediska poškození svých práv za relevantní; mělo jít o lhůtu určenou Parlamentu k nápravě neústavní právní úpravy, nikoli státu, aby mohl podle zrušené úpravy nadále porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu. Stěžovatel upozorňuje, že Ministerstvo spravedlnosti přijalo opatření za účelem znemožnění "automatického" a anonymního přístupu k oznámením až 6. 11. 2020 "po obdržení předžalobní výzvy". Podle něho se tak mělo stát dříve, v jeho postupu proto spatřuje porušení svých výše uvedených základních práv.

IV

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu téhož zákona (v podrobnostech mutatis mutandis viz body 16-20 nálezu ze dne 18. 10. 2022

sp. zn.

).

Ústavní soud již o nastíněné problematice rozhodoval. Nejprve vydal čtvrtý senát k 27 ústavním stížnostem vyhovující nález

sp. zn.

(k němuž bylo připojeno odlišné stanovisko), jenž byl následně překonán postupem podle , tj. přijetím stanoviska pléna sp. zn. (dále též jen "stanovisko"), které Ústavní soud při rozhodování dané věci respektuje.

Závěry stanoviska lze ve stručnosti rekapitulovat zaprvé tak, že několikrát zmíněný nález

sp. zn.

, od něhož stěžovatelé své nároky odvozují, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením.

Navazujícím výrokem II stanoviska pak plénum uvádí, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 v předchozím odstavci uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu y (a ).

S přihlédnutím k závaznému právnímu názoru pléna Ústavního soudu vyjádřenému ve stanovisku sp. zn. proto první senát dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění stanoviska (k aplikaci na souzenou věc viz zejména body 38-53); pro srozumitelnost vlastního odůvodnění se ve stručnosti dále uvádějí jeho základní východiska.

Z nálezu

sp. zn.

(shrnutého zejména v bodech 45-47 odůvodnění stanoviska) vyplývá, že zákonná úprava nahlížení do registru oznámení nesplňovala požadavky, které pro ni z hlediska přiměřenosti zásahu vyplývaly ze základního práva dotčených veřejných funkcionářů před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů podle y. Neústavnost až c) zákona o střetu zájmů se u každého veřejného funkcionáře uvedeného v zákona o střetu zájmů projevila tím, že do jeho oznámení o majetku bylo možné nahlížet anonymně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti. V žádném ohledu z něj ovšem nelze dovodit, že by veřejnost neměla mít právo do registru oznámení nahlížet a seznamovat se tak s údaji o majetku veřejných funkcionářů. Ani před vykonatelností nálezu neznamenalo právo nahlížet do registru oznámení možnost použít získané informace jakýmkoli způsobem; použil-li by někdo takto získané údaje nezákonným způsobem, dotčený funkcionář by se vůči němu mohl žalobou domáhat ochrany svých osobnostních práv.

Rekapitulované okolnosti jsou přitom podstatné pro důvod, pro který byla vykonatelnost zmíněného nálezu odložena a nenastala dnem jeho vyhlášení, jak je jinak obvyklé, nerozhodne-li Ústavní soud jinak (y a ). Ponecháním zákonné úpravy, jejíž neústavnost zjistil, po přechodnou dobu v platnosti a účinnosti, zohlednil Ústavní soud nejen míru zásahu do základních práv veřejných funkcionářů zaručených v y, ale také účel neústavní zákonné úpravy, jímž je předcházení a odhalování střetu zájmů. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že povinností demokratického právního státu podle y je nejen vytvořit veřejnému funkcionáři podmínky pro řádný výkon veřejné funkce spojený s povinností jednat ve veřejném zájmu, ale také zamezit tomu, aby svěřenou moc mohl využívat k prosazování vlastních (osobních) zájmů na úkor zájmu veřejného, nebo ostatních účastníků politické či hospodářské soutěže, stejně jako důvěry veřejnosti (srov. nález

sp. zn.

).

Právě tomuto ústavně aprobovanému účelu slouží i povinnost veřejných funkcionářů podávat oznámení a jí odpovídající právo každého do nich ve stanoveném rozsahu nahlížet. Vzhledem k tomu, že okamžitým zrušením § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů by bylo nahlížení veřejnosti do těchto oznámení na neurčitou dobu znemožněno, dospěl Ústavní soud k závěru, že je namístě prostřednictvím odkladu vykonatelnosti dočasně upřednostnit tento veřejný zájem, aniž by tím byla nepřiměřeně dotčena uvedená základní práva a svobody veřejných funkcionářů. Ústavní soud nemohl sám zajistit, aby se režim plného zveřejnění údajů změnil na režim jejich zpřístupnění na žádost, a vymezit požadavky pro její podání, neboť právní úpravu netvoří, resp. nemění, pouze ruší (nález

sp. zn.

, bod 144).

Odklad vykonatelnosti není popřením účinné ochrany základních práv a svobod, což plénum z podrobně vyložených důvodů vedlo k závěru formulovanému ve výroku I. stanoviska, že Ministerstvo spravedlnosti neporušilo svou povinnost a nepostupovalo nezákonně, umožňovalo-li nahlížení do registru oznámení podle § 13 odst. 3 věty první a druhé a § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů i v době ode dne vyhlášení nálezu

sp. zn.

ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti.

O nesprávný úřední postup z hlediska nároku na náhradu nemateriální újmy ve smyslu y (a ) proto ze strany Ministerstva nešlo (ani v mezidobí od vyhlášení nálezu

sp. zn.

ve Sbírce zákonů, ani předtím). Podle nemá nález Ústavního soudu, kterým byl jako neústavní zrušen zákon, za následek dodatečný vznik práva na náhradu nemateriální újmy za úřední postup, jenž byl v souladu se zrušeným zákonem v době, kdy byl platný a účinný. Článek 36 odst. 3y totiž nezakládá právo na náhradu škody způsobené výkonem zákonodárné pravomoci Parlamentu. Důsledkem překročení mezí zákonodárcem může být zrušení zákona nebo vyslovení jeho neústavnosti. Takový zásah "může za určitých okolností mít vliv na práva jednotlivce, do nichž bylo v důsledku takovéhoto zákona nebo mezery v zákoně zasaženo (např. neaplikovatelnost zákona v určité věci), nezakládá však jednotlivci nárok na náhradu škody" (stanovisko pléna ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. , bod 13). Na citovaném závěru nemá Ústavní soud v posuzované věci důvod co měnit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu