Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2540/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelek 2 EMME S.R.L., se sídlem Treviso, Via Domenico Mantovani Orsetti 28, Itálie, SUPPLIE DISCOUNT SRL, se sídlem Řím, Circonvallazione Clodia 163/171, Itálie, a REPORT S.R.L.S., se sídlem Milán, Viale Abruzzi 13/A, Itálie, zastoupených JUDr. Sergeyem Zaripovem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 775/8, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2022 sp. zn. a usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 21. 6. 2022 č. j. 1 KZN 141/2020-52, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I

Stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zástupkyně"), jímž byly podle § 79f odst. 2 trestního řádu zamítnuty jejich žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků deponovaných na jejich bankovních účtech. Navrhují rovněž zrušení usnesení Městského soudu v Praze, jímž byly zamítnuty jejich stížnosti proti usnesení státní zástupkyně.

Podle stěžovatelek došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle a 4, , a d (dále jen " ").

II

Peněžní prostředky na účtech stěžovatelek byly zajištěny (stručně vyjádřeno) z důvodu prověřování trestné činnosti, jíž se měli dopustit italští státní příslušníci T. L. N. a A. S. a která měla spočívat ve spáchání trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle a legalizace výnosů z trestné činnosti podle . Stěžovatelky namítají, že policejní orgán v usnesení, kterým předmětné peněžní prostředky zajistil, nespecifikoval jednání obou podezřelých a nepopsal řádně a přezkoumatelně skutek, jímž měla být trestná činnost spáchána. Podle nich v tomto usnesení absentovalo jakékoli relevantní zjištění vedoucí k závěru, že dané prostředky jsou výnosem z trestné činnosti. Uvádí, že státní zástupkyně vyvodila důvodnost zajištění pouze na základě jakýchsi nepodložených informací italského dozorového orgánu FIU Italy a k ostatním jejich námitkám se nevyjádřila. Argumentaci státní zástupkyně i Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") považují za zcela nedostatečnou, a to i ve vztahu k době dosavadního trvání zajištění.

Stěžovatelky dále mají za to, že vzhledem k okolnostem věci a zejména právě k délce trvání zajištění již došlo k neproporcionálnímu zásahu do jejich vlastnického práva. Ve spisovém materiálu podle nich zcela absentují skutková zjištění ohledně tzv. zdrojového trestného činu, jenž je nezbytným podkladem pro spáchání trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Jsou přesvědčeny, že původní podezření policejního orgánu nebylo nikterak specifikováno či potvrzeno, orgány činné v trestním řízení ani po téměř třech letech nezjistily v tomto ohledu žádné konkrétní skutečnosti. Uvádějí, že městský soud přehlédl závěry vyplývající z judikatury Ústavního soudu a odkazují na nález

sp. zn.

. Státní zástupkyně i stížnostní soud podle jejich názoru zcela rezignovaly na hodnocení, jakým způsobem bylo původní, obecné podezření v dalším průběhu trestního řízení upřesněno. Odmítají požadavek stížnostního soudu, aby vyvracely vznesená podezření. Připomínají, že zajištění peněžních prostředků trvalo (ke dni rozhodnutí stížnostního soudu) více než dva a půl roku. Ve vztahu k době trvání zajištění peněžních prostředků odkazují na nálezy

sp. zn.

,

a

. Upozorňují na skutečnost, že zajištění více než 2,5násobně přesáhlo nejvyšší přípustnou dobu, po jakou by ve stejné věci mohlo trvat omezení osobní svobody. Tvrdí, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe mělo být zajištění provedeno mimotrestními prostředky.

III

Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření k ústavní stížnosti obsáhle popsalo doposud zjištěné skutečnosti a úkony provedené v průběhu předmětného trestního řízení. Z těchto informací vyplývá, že stěžovatelky nemají na Českou republiku žádnou ekonomickou vazbu, a přesto na jejich české účty dochází značné finanční prostředky, popř. si je mezi těmito účty tranzitně přeposílají. Tyto transakce probíhají v řetězci personálně a obchodně provázaných společností a jejich cílem je pravděpodobně zneprůhlednit činnost jednotlivých daňových subjektů. Analýzou vyžádaných účetních dokladů bylo zjištěno, že se u některých dokumentů s velkou mírou pravděpodobnosti může jednat o fiktivní doklady. České orgány komunikují s dozorovým orgánem FIU Italy, který sdělil, že stěžovatelky jsou součástí sítě tvořené společnostmi sídlícími v různých evropských státech, jež mezi sebou převádějí finanční prostředky, doplněné falešnou fakturací, za účelem podvodu s daní z přidané hodnoty. Po zajištění peněžních prostředků byly zjišťovány informace o výše uvedených podezřelých a byly vyžádány informace od Procura della Repubblica presso il Tribunale di Roma a Procura della Repubblica presso il Tribunale di Milano; tyto italské orgány byly rovněž požádány o výslech podezřelých. Městské státní zastupitelství v Praze uzavírá, že bez ověřených informací, kdo je statutárním zástupcem stěžovatelek, a zda finanční prostředky uložené na jejich českých účtech nepocházejí z trestné činnosti, které lze získat pouze cestou právní pomoci, nelze rozhodnout o zrušení zajištění peněžních prostředků. Poukazuje na to, že zmíněná právní pomoc vyžádaná od prokuratury v Miláně a Římě dosud nebyla ani v jednom případě vyřízena.

Městský soud uvedl, že k věci nemá žádné další vyjádření a v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelkám k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné z napadených usnesení a z trestního spisu vedeného ve věci, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.

IV

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelek a vyjádření účastníků řízení, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, seznámil se s příslušnou částí trestního spisu vedeného v předmětné věci a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti ( y). Do pravomoci ostatních soudů je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

a další).

Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i y (srov. především nález

sp. zn.

). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález

sp. zn.

a usnesení

sp. zn.

či

).

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

Ústavní soud nejprve musí připustit určitou relevanci těm námitkám, které se týkají kvality odůvodnění napadených usnesení. Tato odůvodnění lze totiž považovat za poměrně strohá a obecná. Přesto z nich podle Ústavního soudu vyplývají informace, které - s určitou mírou tolerance - mohou být vnímány jako dostatečný podklad pro další trvání zajištění peněžních prostředků.

V prvé řadě jde o informace poskytnuté italským dozorovým orgánem FIU Italy o tom, že stěžovatelky tvoří součást sítě tvořené společnostmi sídlícími v různých evropských státech, které mezi sebou převádějí finanční prostředky, doplněné falešnou fakturací, za účelem podvodu s daní z přidané hodnoty. Tato informace koresponduje dosavadním zjištěním o intenzivních převodech finančních prostředků na českých účtech stěžovatelek, přestože přímo v České republice nevykonávají žádnou ekonomickou aktivitu. Takový jev je skutečně příznačný pro snahy o zastření činnosti daňových subjektů a pro tzv. praní špinavých peněz (tedy pro trestnou činnost spočívající v legalizaci výnosů z trestné činnosti ve smyslu ).

Podezření formulovaná v napadených rozhodnutích (jakož i v usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality ze dne 6. 2 2020 č. j. KRPA-43240-5/TČ-2020-000091-FAU, jímž bylo rozhodnuto o zajištění předmětných peněžních prostředků stěžovatelek) se oprávněně mohou jevit jako poměrně obecná. Zejména se to pak týká zdrojové trestné činnosti, na níž může navazovat zmíněná legalizace výnosů z trestné činnosti, což ostatně stěžovatelky opodstatněně tvrdí. Na druhou stranu se však v úvodní fázi trestního řízení podle Ústavního soudu takové situaci u obdobné trestné činnosti nelze vždy vyhnout.

Jak již bylo uvedeno, v předmětné věci je prověřována možná legalizace výnosů z trestné činnosti navazující na daňovou trestnou činnost, konkrétně na možné podvody s daní z přidané hodnoty, která měla být páchána s využitím sítě společností sídlících v různých evropských státech. Není pochyb o opodstatněnosti tvrzení stížnostního soudu (srov. č. l. 9 usnesení městského soudu), že jde o skutkově a právně složitou věc týkající se podezření z rozsáhlé a sofistikované majetkové trestné činnosti s výrazným mezinárodním přesahem. Rozkrytí sítě obchodních společností a dalších subjektů, vztahů a finančních toků mezi nimi, jakož i skutečných i fiktivních transakcí je spojeno s mimořádnou obtížností, což platí o to víc, když je podmíněno získáváním informací prostřednictvím mezinárodní právní pomoci, jak je tomu i v tomto případě (viz dále).

Je třeba připustit, že městský soud na č. l. 8 svého usnesení poněkud nevhodně podotkl, že stěžovatelky nevyvrátily ani významně nezpochybnily zákonem požadovaný vyšší stupeň pravděpodobnosti o tom, že zajištěné peněžní prostředky na jejich účtech mohou být výnosem z trestné činnosti; takovou aktivitu po stěžovatelkách skutečně nelze požadovat, resp. nelze na ni vázat případné zrušení zajištění. To však nic nemění na tom, že s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že navzdory nemalé míře obecnosti jsou z napadených usnesení dostatečně seznatelné důvody, z nichž orgány činné v trestním řízení dovozují podezření, že zajištěné peněžní prostředky představují výnos z trestné činnosti. Jestliže proto dovozují splnění této základní podmínky pro trvání zajištění vyplývající z § 79a odst. 1 trestního řádu, Ústavní soud v tom nespatřuje prvek svévole.

Ústavní soud dále nemůže přisvědčit tvrzení stěžovatelek, že zejména s ohledem na dobu trvání zajištění peněžních prostředků již došlo k neproporcionálnímu zásahu do jejich vlastnického práva. S touto námitkou se adekvátně vypořádal městský soud na č. l. 9-10 svého usnesení. Správně uvedl, že o neproporcionální délce trvání zajištění peněžních prostředků lze hovořit až v případě, kdy doba trvání takového zajištění výrazně převyšuje lhůty stanovené trestním řádem pro omezení osobní svobody (srov. § 72a trestního řádu). Rovněž správně odkázal na rozhodovací praxi Ústavního soudu (nálezy

sp. zn.

a

), kdy bylo porušení základních práv stěžovatelů z důvodu délky zajištění peněžních prostředků shledáno v ojedinělých případech, u kterých délka zajištění trvala například šest let v rámci přípravného řízení (srov. nález

sp. zn.

) či dvanáct let, přičemž v době podání stížnosti bylo řízení ve fázi druhého odvolacího řízení (srov. nález

sp. zn.

). Ústavní soud k tomuto dodává, že ve výjimečných případech nevyhodnotil jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod ani zajištění, které v průběhu přípravného řízení trvalo více než sedm let a dva měsíce (srov. nález

sp. zn.

).

V posuzované věci trvalo zajištění peněžních prostředků (ke dni vydání napadeného usnesení městského soudu) 29 měsíců a osm dnů (nikoli tedy více než dva a půl roku, jak tvrdí stěžovatelky). Ústavní soud souhlasí s konstatováním stížnostního soudu (srov. č. l. 9 usnesení městského soudu), že tato doba bezpochyby není zanedbatelná. Stejně tak ovšem souhlasí s jeho závěrem, že tuto dobu nelze považovat za nepřiměřenou, jakož i s důvody, na jejichž základě k tomuto závěru dospěl. Rozhodující se v tomto směru jeví již zmiňovaná náročnost objasňování dané trestní věci vyplývající ze sofistikovaného charakteru prověřované trestné činnosti, která je navíc spojena s výrazným mezinárodním přesahem, což vyvolává potřebu využití mezinárodní právní pomoci. Přehlédnout nelze ani komplikace spojené s nedávnou pandemickou situací, která po dlouhou dobu výrazně ztěžovala činnost orgánů činných v trestním řízení (srov. již zmiňovaný nález

sp. zn.

).

K uvedenému závěru dospěl Ústavní soud také s ohledem na to, že orgány činné v trestním řízení nejsou po dobu trvání zajištění nečinné. Zejména je třeba připomenout žádost o právní pomoc adresovanou italské prokuratuře, kterou ve svém vyjádření zmínilo Městské státní zastupitelství a jejíž vyřízení je pro další postup v objasňování věci klíčové.

K otázce proporcionality dosavadního trvání zajištěných prostředků zbývá dodat, že výše uvedený závěr není zpochybňován ani judikaturou, na kterou stěžovatelky v této souvislosti upozorňují. Ve věci řešené nálezem

sp. zn.

byla ústavní stížnost zamítnuta, přičemž z tohoto nálezu nevyplývá žádný závěr, který by mohl mít vliv na odlišné řešení nyní posuzované věci. Ve věci, v níž Ústavní soud rozhodl nálezem

sp. zn.

, trvalo zajištění více než devět a půl roku a odůvodnění zrušených rozhodnutí trestních soudů vykazovalo podstatně závažnější nedostatky, než jaké lze identifikovat u nyní napadených usnesení. V nálezu

sp. zn.

Ústavní soud dovodil porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zejména s ohledem na téměř devítiletou dobu trvání zajištění a vadný postup trestních soudů, který přispěl k průtahům v trestním řízení. Konečně v nálezu

sp. zn.

Ústavní soud shledal nedůvodné odchýlení státního zástupce od předchozího postupu ve stejné trestní věci a především šlo o případ, kdy Ústavní soud nepřezkoumával ani odůvodněnost rozhodnutí o zajištění peněžních prostředků, ani podstatu trvání celého zajištění peněžních prostředků, neboť ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutím, jimiž orgány veřejné moci rozhodovaly o žádosti o omezení zajištění z důvodu plnění smluvních povinností a hrazení zákonných plateb a provozních nákladů; okolnosti tohoto případu tedy byly podstatně odlišné, než které existují v nyní posuzované věci.

Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud též námitku stěžovatelek, že s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe mělo být zajištění provedeno mimotrestními prostředky. Opět je třeba připomenout závažnost prověřované trestné činnosti, která zcela opravňuje konání trestního řízení a legitimizuje použití zajišťovacích prostředků obsažených v trestním řádu.

V

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu