Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3261/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. V. N., zastoupeného Mgr. Naďou Smetanovou, advokátkou se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2022 č. j. -607, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2022 č. j. -543 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 13. 12. 2021, č. j. -467, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv dle , , , odst. 3 d (dále jen " ") a dle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, výše citovaným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl stěžovatel uznán vinným přečinem ohrožování výchovy dítěte podle , odst. 3 písm. b) , dílem ve stadiu pokusu podle a odsouzen podle k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl podle podmíněně odložen, byl nad ním vysloven dohled a stanovena tříletá zkušební doba. Dále mu byla uložena povinnost, aby v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradil škodu, kterou přečinem způsobil sedmi poškozeným, kteří byli odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolací soud rozsudek částečně zrušil ve výroku o náhradě škody, neboť při nezměněném výroku o vině, trestu a zbytku výroku o náhradě škody rozhodl tak, že uložil stěžovateli podle § 228 odst. 1 trestního řádu povinnost nahradit nemajetkovou újmu poškozenému Tomášovi B. (jedná se o pseudonym) ve výši 150 000 Kč a poškozenému Jiřímu C. (jedná se o pseudonym) ve výši 20 000 Kč, a to s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ode dne 17. 9. 2021 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázal poškozeného Tomáše B. se zbytkem jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních a dle § 256 trestního řádu odvolání obviněného zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo v oblasti dokazování spočívajícímu ve svévolném hodnocení provedených důkazů soudem I. stupně a odvolacím soudem ve vztahu k otázce viny stěžovatele. Dále má stěžovatel za to, že jeho právo na spravedlivý proces v oblasti dokazování bylo porušeno také ve vztahu k výroku o povinnosti nahradit poškozeným nemajetkovou újmu, neboť odvolací soud hodnotil provedené důkazy svévolně, a dále nedostatečně zjistil skutkový stav věci, přičemž z takto nedostatečně zjištěného stavu věci odvolací soud vyvodil právní závěry ohledně nároků poškozených na náhradu nemajetkové újmy.

5. Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru nepřehodnocuje důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ústavní soud přistupuje ke zrušení soudního rozhodnutí obvykle za situace extrémního nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, svědčí-li jeho rozhodnutí o možné libovůli [srov. nález

sp. zn.

ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

6. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, kdy stěžovatel, stejně jako v průběhu celého trestního řízení, vznáší námitky, jimiž se z podnětu jím podaných opravných prostředků zabývaly okresní soud, krajský soud a v rámci svých kompetencí i Nejvyšší soud, shledávajíce je nedůvodnými. Stěžovatel navzdory tomu setrvává v přesvědčení o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch, čímž ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.

7. Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele neshledává žádný extrémní nedostatek či ústavněprávní deficit v závěrech vyplývajících z napadených rozhodnutí, neboť skutková zjištění mají oporu v provedeném dokazování, jsou adekvátně a plausibilně odůvodněna a splňují kritéria pro náležité odůvodnění usnesení ve smyslu § 134 odst. 2 trestního řádu, resp. odpovídají ústavněprávnímu požadavku vyplývajícímu z y. Ústavní soud proto neshledává žádný důvod pro zpochybňování závěru vyjádřeného v napadených rozhodnutích, totiž že v daném případě stěžovatel ohrozil citový a mravní vývoj poškozených tím, že opakovaně různé chlapce osahával na intimních místech, s jedním z nich měl orální sex a jednomu sahal pod kalhoty na přirození, přičemž stěžovatel tyto své činy nepopírá.

8. S uplatněnými námitkami stěžovatele se trestní soudy uspokojivě vypořádaly a Ústavní soud nemá, co by napadeným rozhodnutím v tomto směru vytknul. Ústavní soud podotýká, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení , a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. ledna 2023

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu