Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2826/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Petra Chovance, zastoupeného JUDr. Petrem Veselým, advokátem se sídlem Nerudova 348, Kadaň, proti výroku II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2022 č. j. -261, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že tímto nákladovým výrokem byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle , a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se postupem podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " "), v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu financí (dále jen "vedlejší účastník č. 1") náhrady nemajetkové újmy ve výši 71 750 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu práce - krajské pobočky Brno v řízení o poskytnutí informací podle , o svobodném přístupu k informacím. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3. 12. 2021 č. j. -216 uložil vedlejšímu účastníkovi č. 1 povinnost zaplatit stěžovateli 71 750 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále uložil vedlejšímu účastníkovi č. 1 a České republice - Ministerstvu práce a sociálních věcí (dále jen "vedlejší účastník č. 2") povinnost zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení ve výši 53 143,07 Kč (výrok II.).

K odvolání vedlejších účastníků městský soud v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 41 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 71 750 Kč od 27. 5. 2018 do 26. 6. 2018 a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 41 000 Kč od 27. 6. 2018 do zaplacení; jinak se v tomto výroku potvrzuje (výrok I.). Městský soud dále rozhodl, že oba vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovateli společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 56 179 Kč (výrok II.).

Stěžovatel napadá pouze nákladový výrok II. rozsudku městského soudu a namítá, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo v důsledku nesprávného postupu městského soudu, který při rozhodování o náhradě nákladů řízení shledal jako neúčelná čtyři písemná podání stěžovatele, neboť k jejich učinění nebyl soudem vyzván. Stěžovatel tvrdí, že právo účastníka na vyjádření k věci je dáno u a nikoli rozhodnutím soudu, který účastníkovi "milostivě dovolí", aby se k věci vyjádřil. Stěžovatel poukazuje na odlišný přístup k právu podávat písemná vyjádření ve složité věci a tvrdí, že vedlejší účastníci takové právo mají a stěžovatel nikoli, neboť by to podle soudu bylo neúčelné a tedy si musí náklady nést sám. Stěžovatel dále uvádí, že napadený výrok je v rozporu s , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatou ústavní stížnosti je otázka náhrady nákladů řízení, resp. nesouhlas stěžovatele s výší náhrady, která mu byla přiznána. Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že "spor" o náklady řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

nebo

). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování, a Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jejich jednotlivá rozhodnutí. Silněji než jinde se zde uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (např. usnesení

sp. zn.

). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního excesu v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Takové vybočení však Ústavní soud v dané věci neshledal.

Z napadeného rozsudku se podává, že stěžovateli byla přiznána náhrada nákladů řízení, byť nikoliv ve výši, kterou požadoval. Rozhodnutí městského soudu je však z ústavně právního hlediska akceptovatelné, neboť svá skutková zjištění a z nich vyvozené právní závěry ohledně výše náhrady nákladů řízení dostatečně odůvodnil (srov. body 44 až 47 rozsudku). Městský soud při rozhodování o nákladech řízení postupoval podle zásady úspěchu ve věci ( a ) a rozhodl, že stěžovateli náleží náhrada nákladů řízení ve výši 56 179 Kč, která sestává ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 000 Kč a náhrady za zastoupení advokátem ve výši 54 179 Kč. Tato náhrada sestává z mimosmluvní odměny za 10 účelně vynaložených úkonů právní služby po 3 100 Kč. Jako neúčelné úkony právní služby shledal městský soud písemná podání stěžovatele ze dne 28. 8. 2019, 1. 7. 2020 a 23. 2. 2021, neboť k učinění takových úkonů nebyl stěžovatel vyzván a jejich obsah mohl přednést při následujících jednáních soudu, a podání ze dne 10. 2. 2020, které bylo stěžovatelem učiněno k výzvě soudu, avšak obsahovalo jen označení spisových značek správních soudů a soudních spisů, které měl stěžovatel označit již v žalobě. Závěrům městského soudu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Lze proto uzavřít, že v posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Městský soud podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v ě.

Ústavní soud již ve své předchozí judikatuře konstatoval, že "pokud ponechává otázky nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, úvaze obecných soudů, a ty v jednotlivých případech přihlíží ke konkrétním okolnostem případu a své úvahy dostatečně odůvodní, nelze jejich postup z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený" (srov. např. usnesení

sp. zn.

nebo

).

Navíc jde o částku bagatelní. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny (srov. též např. usnesení

sp. zn.

,

,

a

).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu