Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 3076/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Miloje Pajiče, zastoupeného JUDr. Hanou Tichou, advokátkou, sídlem Jandova 208/8, Praha 9 - Vysočany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2022 č. j. -599, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2021 č. j. -553 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 11. února 2021 č. j. -494, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Aleny Pajičové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle d (dále jen ""), jakož i právo na ochranu vlastnictví podle y

2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") v pořadí prvním rozsudkem ze dne 29. 3. 2017 č. j. -225 výrokem I. zrušil právo společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu blíže specifikovanému ve výroku rozhodnutí (dále jen "předmětný byt", resp. "byt") a výlučnou nájemkyní bytu určil vedlejší účastnici řízení (žalobkyni) jako členku Bytového družstva X (dále jen "družstvo"); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

3. K odvolání stěžovatele (žalovaného) Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 31. 10. 2018 č. j. -373 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

4. Na základě následného dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 9. 2019 č. j. -408 rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem pro kasaci předchozích rozsudků bylo, že při zrušení práva společného nájmu družstevního bytu soudy nižších stupňů opomenuly rozhodnout o vyklizovací povinnosti a bytové náhradě.

5. V dalším řízení okresní soud v pořadí druhým rozsudkem ze dne 11. 2. 2021 č. j. -494 opět zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu a výlučnou nájemkyní bytu určil vedlejší účastnici řízení jako členku družstva (výrok I.). Stěžovateli uložil povinnost předmětný byt vyklidit do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku s tím, že mu nepřiznal náhradní byt ani ubytování (výrok II.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

6. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2021 č. j. -553 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud ve shodě se skutkovým stavem zjištěným v předchozím řízení dovodil, že poté, co stěžovatel a vedlejší účastnice řízení v roce 1999 obnovili trvalé soužití, změnil se výlučný nájem stěžovatele k předmětnému bytu na společný nájem manželů [ a 3 , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen "obč. zák.")], který se posléze transformoval na právo společného nájmu družstevního bytu. Vzhledem k tomu, že po rozvodu manželství (v roce 2012) se stěžovatel a vedlejší účastnice řízení nedohodli na dalším užívání družstevního bytu, postupoval soud podle obč. zák. a právo společného nájmu zrušil. Při zvažování, který z účastníků řízení se stane výlučným nájemcem předmětného bytu ( a 3 obč. zák.) posoudily soudy všechna významná kritéria (zejména příčiny rozvratu manželství na straně stěžovatele a zásluhu vedlejší účastnice řízení na získání bytu) a dospěly k závěru, že rozhodná hlediska svědčí ve prospěch vedlejší účastnice řízení. Krajský soud rovněž vysvětlil, že okresní soud postupoval správně, když z důvodu koncentrace řízení neprovedl některé stěžovatelem navrhované důkazy.

7. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), neboť v něm stěžovatel neuplatnil (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle a 3 Ve skutečnosti totiž namítal především vady (odvolacího) řízení [výtkami, že v pořadí první rozsudek okresního soudu byl pro něj překvapivý a po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu tyto překvapivé závěry soudy opět přejaly, že v původní fázi řízení nebyl poučen ve smyslu , že jím navržené důkazy (v řízení po zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem) nebyly provedeny a hodnoceny (jde o tzv. opomenuté důkazy) a že z toho důvodu odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neodpovídají požadavkům vyplývajícím z ]. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b) a , však Nejvyšší soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání založit nemohly. Nejvyšší soud se nicméně i k těmto stěžovatelem namítaným vadám v odůvodnění svého rozhodnutí blíže vyjádřil.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve popisuje okolnosti sporu, obsah napadených rozhodnutí a průběh řízení před obecnými soudy. Soudům (obzvláště okresnímu soudu) vytýká, že si pro posouzení vedení společné domácnosti neopatřil dostatečný skutkový základ a pouze fabuloval obnovení společné domácnosti. Okresní soud pochybil při hodnocení důkazů, některé důkazy pominul a zbylé hodnotil tendenčně a v extrémním rozporu s jejich pravým smyslem. Podle stěžovatele je z důkazů zjevné, že pokud měla být společná domácnost obnovena, tak pouze na přechodnou dobu a nenaplňovala tedy znak trvalosti. Dále nesouhlasí s tím, že důkazy, jejichž provedení navrhoval (např. důkaz policejním spisem) v průběhu opakovaného řízení, nebyly připuštěny s poukazem na rozpor se zásadou koncentrace řízení. Podle stěžovatele však tyto důkazy měly zpochybnit jiné důkazy, z nichž soudy při posuzování existence společné domácnosti vycházely, resp. vznikly až po vyhlášení rozsudku okresního soudu. Prolomení koncentrace řízení je podle stěžovatele právní otázka a jejím nesprávným posouzením byla porušena stěžovatelova procesní práva. Nejvyšší soud pak přehlédl, že rozhodnutí krajského soudu bylo zatíženo vadou, která měla za následek jeho nesprávné rozhodnutí. Stěžovatelovo dovolání posuzoval formalisticky a v rozporu s jeho obsahem.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "") a ústavní stížnost je rovněž přípustná ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [y (dále jen "")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d)y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

11. Ústavní soud nejprve v obecné rovině předesílá, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci příslušného právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je namístě toliko v případě excesů představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují znaky libovůle. Taková pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů o obnovení společného soužití (domácnosti) a z toho dovozovaný závěr o vzniku společného nájmu družstevního bytu. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že skutkový stav nemohl být zjištěn správně, když důkazy, kterými mělo být zpochybněno zjištění o obnovení společného soužití stěžovatele a vedlejší účastnice řízení, nebyly připuštěny zejména s poukazem na koncentraci řízení.

13. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud i krajský soud se argumentaci stěžovatele ohledně prolomení zásady koncentrace řízení podrobně věnovaly. Vycházely přitom z judikatury Nejvyššího soudu a zkoumaly, zda nenastaly výjimky, které by umožnily prolomení následků koncentrace řízení (srov. ). Návrhy důkazů, které měly vést ke zpochybnění věrohodnosti již provedených důkazů, však podle obecných soudů nenaplňovaly předpoklady pro uplatnění předmětné výjimky z koncentrace řízení a jako takové tedy nemohly být v řízení provedeny, když nebyly způsobilé ovlivnit hodnocení věrohodnosti provedených důkazních prostředků, nýbrž jejich prostřednictvím měl být již zjištěný skutkový stav zjištěn jinak. Nelze proto ani přisvědčit stěžovateli, že by šlo o tzv. opomenutý důkaz, který by mohl vést k porušení práva na soudní ochranu podle y [srov. nález ze dne 30. 6. 2004

sp. zn.

(N 91/33 SbNU 377; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Nad rámec toho Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle y mj. vyplývá, že vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů [srov. nález ze dne 6. 12. 1995

sp. zn.

(N 81/4 SbNU 263)]. Závěr o obnovení společného soužití stěžovatele a vedlejší účastnice řízení pak obecné soudy dovodily z vyjádření samotného stěžovatele, z rozhodnutí vydaných v řízení o rozvod manželství, jakož i z protokolu z ústního jednání (viz bod 13. v pořadí druhého rozsudku krajského soudu). Toto zjištění má tedy oporu v provedeném dokazování a věrohodnost těchto důkazů nebyla v průběhu řízení zpochybněna či vyvrácena. Ústavní soud v rozhodnutích obecných soudů neshledal žádné nedostatky dosahující ústavní úrovně. Lze plně odkázat na podrobné odůvodnění rozsudku okresního soudu, jakož i odůvodnění potvrzujícího rozsudku krajského soudu.

14. Rovněž postup Nejvyššího soudu nepředstavuje jakékoli vybočení z mezí ústavnosti. Z jeho usnesení je zřejmé, jaké úvahy jej vedly k závěru o nepřípustnosti dovolání, když stěžovatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. K tomu je třeba doplnit, že postup Nejvyššího soudu, spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání, nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Výlučně Nejvyššímu soudu totiž přísluší posouzení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014

sp. zn.

), přezkum vlastního obsahu tohoto procesního rozhodnutí Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2009

sp. zn.

nebo ze dne 9. 2. 2015

sp. zn.

), což v dané věci nezjistil.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2022

Vojtěch Šimíček v. r.

předseda senátu