Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2074/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Dany Linhartové, zastoupené Mgr. Josefem Jašíčkem, advokátem se sídlem Purkyňova 2121/3, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022 č. j. -179, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2021 č. j. -156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 5. 2021 č. j. -132, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle , a 4 a a 3d (dále jen "") ve spojení s , a y.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po České republice - Ministerstvu vnitra (dále jen "vedlejší účastník") náhrady škody ve výši 2 090 681 Kč a nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč, jež jí měly vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu vedlejšího účastníka spočívajícího v tom, že v Centrální evidenci obyvatel nebyla stěžovatelka uvedena jako dcera Miroslava Zelinky, přestože byl jako její otec evidován matrikou. Stěžovatelka proto nebyla po jeho smrti zařazena mezi zákonné dědice, neúčastnila se dědického řízení, a byla tak zkrácena o svůj zákonný podíl na dědictví. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky. K jejímu odvolání Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle

Stěžovatelka namítá, že k porušení ústavně zaručených práv došlo v důsledku nesprávného postupu soudů, které zamítly její žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy s poukazem na nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody a nemajetkové újmy na straně stěžovatelky. Podle názoru stěžovatelky rezignovaly obecné soudy při zkoumání příčinné souvislosti na posouzení dalších možných příčin vzniku škody a nemajetkové újmy, které mohly spolupůsobit, a rozhodly v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (dále též jen "dovolací soud"). Stěžovatelka poukazuje na extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením soudů. Nesouhlasí rovněž s odmítnutím dovolání dovolacím soudem, neboť je přesvědčena, že se nezabýval všemi předloženými argumenty a své rozhodnutí řádně neodůvodnil.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle , což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.

Ústavní soud v dané věci ověřil, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání náležitě odůvodnil, že námitky stěžovatelky nemohly přípustnost dovolání založit, neboť se týkaly otázek, při jejichž řešení se městský soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V napadeném rozhodnutí dostatečně vysvětlil, že otázka, zda skutečně došlo k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu, není předmětem dovolacího řízení, neboť městský soud založil svůj zamítavý rozsudek výlučně na závěru o absenci příčinné souvislosti, který stěžovatelka dovoláním také napadala. Nejvyšší soud rovněž přiléhavě uvedl, že námitka stěžovatelky vytýkající městskému soudu pochybení při posuzování předpokladů příčinné souvislosti nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť městský soud vycházel při řešení této otázky z judikatury Nejvyššího soudu vztahující se k faktické kauzalitě (rozsudky sp. zn. a ).

Jelikož stěžovatelka nesplnila svoje povinnosti, bylo její dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

Pokud jde o rozhodnutí obvodního a městského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. října 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu