Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2465/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Veselého, zastoupeného advokátem Mgr. Radkem Vachtlem, sídlem Laubova 8, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2022 č. j. -429, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2020 č. j. -407 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 16. září 2019 č. j. -383, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Ivany Gründlové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dle d (dále jen ""), právo na rovnost účastníků řízení podle y a právo vlastnit majetek podle y.

2. Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti, které Ústavní soud uvádí jen stručně, protože jsou účastníkům řízení známy.

3. Žalobou ze dne 16. 12. 2011 podanou u Okresního soudu v Mělníku sp. zn. se Alena Veselá, původní žalobkyně, domáhala vůči dlužníku zaplacení částky 950 000 Kč s příslušenstvím a žaloba mu byla doručena v únoru roku 2012. Řízení o této žalobě probíhá u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. .

4. O určení neúčinnosti darovací smlouvy podala Alena Veselá žalobu u Okresního soudu v Mělníku dne 12. 2. 2013; Krajský soud v Praze usnesením ze dne 7. 7. 2014 č. j. -54 rozhodl, že soudci Okresního soudu v Mělníku jsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí dané věci, a věc přikázal k projednání Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud"). Původní žalobkyně Alena Veselá zemřela dne 23. 7. 2015; právním nástupcem na straně žalobce se stal stěžovatel. Původní žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení dlužníka mimo jiné i spornou pohledávku.

5. Žalobou podanou u okresního soudu se právní předchůdkyně stěžovatele domáhala určení, že je vůči ní neúčinná darovací smlouva ze dne 8. 3. 2012 uzavřená mezi Petrem Gründlem a žalovanou vedlejší účastnicí Ivanou Gründlovou v části týkající se neúčinnosti darovací smlouvy sporných nemovitostí dle . Jedná se o pozemek parc. č. X1, pozemek parc. č. X2, budovu bez č. p. nebo č. e. na pozemku st. parc. č. X3 a pozemku parc. č. X4 v katastrálním území N. Dále žalovaná vedlejší účastnice prodala tyto pozemky Taťáně Gründlové za kupní cenu 350 000 Kč, právní účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly dne 15. 7. 2013. Rozsudkem okresního soudu byla žaloba v části o neúčinnost darovací smlouvy zamítnuta s tím, že o zbytku předmětu řízení a o nákladech řízení bude rozhodnuto konečným rozsudkem. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatele (rozsudek ze dne 5. 5. 2020 č. j. -407).

6. Dne 24. 2. 2014 bylo u krajského soudu zahájeno insolvenční řízení o majetku dlužníka Petra Gründla (usnesení ze dne 2. 11. 2015 č. j. -56). Krajský soud mimo jiné zjistil úpadek dlužníka a prohlásil konkurs na jeho majetek a Ing. Josefa Nožičku ustanovil správcem. Celkem se do insolvenčního řízení přihlásilo 43 věřitelů s pohledávkami v úhrnné výši 33 628 141,39 Kč. Sporné nemovitosti insolvenční správce dlužníka sepsal do soupisu majetkové podstaty dne 14. 11. 2016. Dohoda o narovnání byla uzavřena dne 2. 11. 2017 mezi Ing. Nožičkou, Taťánou Gründlovou a Ivanou Gründlovou, na základě které Ivana Gründlová zaplatila 450 000 Kč a insolvenční správce následně vyjmul z majetkové podstaty dlužníka část sporných nemovitostí. Krajský soud usnesením ze dne 12. 2. 2018 č. j. -42 vyslovil s dohodou o narovnání souhlas. Usnesením ze dne 17. 5. 2018 č. j. -78 zastavil řízení o určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 8. 3. 2012 a kupní smlouvy ze dne 28. 6. 2013, protože Ing. Nožička vzal žalobu zpět z důvodu uzavření dohody o narovnání. Sporný pozemek prodal Ing. Nožička se souhlasem insolvenčního soudu spolu s dalším majetkem mimo dražbu za 3 165 360 Kč, když část kupní ceny za sporný pozemek činila 104 640 Kč. Ostatní darované nemovitosti nebyly předmětem dohody o narovnání a nebyly ani zpeněženy insolvenčním správcem Ing. Nožičkou, nadále tak zůstávají součástí majetkové podstaty.

7. Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele a konstatoval, že je přípustné podle ustanovení k řešení právních otázek otevřených dovolatelem, protože dosud nebyly Nejvyšším soudem bezezbytku zodpovězeny. V odůvodnění rozsudku se vypořádal s tvrzeními stěžovatele k možnosti pokračovat v řízení o neúčinnost právního úkonu dlužníka podle ustanovení , , ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "") a rozhodnutí při souběhu obecného a insolvenčního odpůrčího nároku na plnění plynoucího z totožného odporovatelného právního úkonu. V dané věci insolvenční správce dle , o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen ""), v zákonem stanovené lhůtě odpůrčí nárok ze stejného právního úkonu uplatnil a sporné nemovitosti sepsal do majetkové podstaty dlužníka. Řízení o žalobě podané insolvenčním správcem bylo pravomocně skončeno uzavřením dohody, tím byl naplněn smysl žaloby dle a zároveň odpadla překážka bránící pokračování v řízení o žalobě dle . Nejvyšší soud poukázal na závěry formulované v judikatuře Nejvyššího soudu, když nepovažuje napadené rozhodnutí za rozporné ani s ustanovením . Jelikož se stěžovateli prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení krajským soudem, Nejvyšší soud (při absenci vad řízení, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti) dovolání jako nedůvodné zamítl.

II.

Argumentace stěžovatele

8. Stěžovatel rekapituluje průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí a namítá, že napadená rozhodnutí jsou v extrémním rozporu s principy poctivosti a spravedlnosti, který se promítá do rozhodnutí obecných soudů. Rodina Gründlova má na pozemcích stěžovatele zřízeny stavby, podniká zde, aniž by stěžovateli hradila jakékoli náhrady. Rozhodnutí soudů mu zcela odpírá uspokojení úspěšně uplatňovaného odpůrčího nároku podle a také Nejvyšší soud poskytuje ochranu jednání, které zjevně zneužívá právo a soud by to neměl svým rozhodováním potvrzovat. Dlužník se zahájením insolvenčního řízení vyhnul plnění svých závazků a v rozporu s právní úpravou tak zůstaly v jeho rodině nemovitosti za zlomkovou cenu jejich skutečné hodnoty. Dohoda o narovnání byla uzavřena bez účasti stěžovatele a v důsledku toho neměl možnost hájit svoje práva. Považuje závěry soudů o zániku či zkonzumování nároků stěžovatele v insolvenčním řízení za odporující právu na soudní ochranu zaručenému y, právu na rovnost účastníků řízení podle y, ochranu vlastnictví dle y, jakož i ustanovení y a y. Stěžovatel poukázal na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu a navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem podle až a jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), když vyčerpal všechny procesní prostředky k obraně svých práv.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů (y a contrario), nýbrž soudním orgánem ochrany ústavnosti (y). Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním nalézacího řízení, ale zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení práv a svobod zaručených ústavním pořádkem [ písm. d)y]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Uvedené je vyjádřením zásady sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu, který do činnosti soudů zasahuje zásadně pouze v případech, kdy soudy v ochraně základních práv a svobod v řízení jako celku selžou [nález ze dne 21. 9. 1999

sp. zn.

(N 126/15 SbNU 203); všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

11. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že přestože stěžovatel odkazuje na příslušná ustanoveníy, fakticky pouze rozporuje výklad a použití podústavního práva a pokračuje v polemice se závěry obecných soudů. To však důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Ustanovení dává v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem tomuto soudu pravomoc posoudit opodstatněnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že rozhodne věcně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá kontradiktorní povahu; Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadeného rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Ústavní soud považuje ústavní stížnost zpravidla za zjevně neopodstatněnou, není-li rozhodnutí vzhledem ke své povaze, namítaným vadám nebo vadám řízení, která jeho vydání předcházela, způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Zákon tak umožňuje Ústavnímu soudu postihnout situace, v nichž ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. To je právě případ stěžovatele.

12. Ústavní soud není v obecné rovině povolán k přezkumu výkladu a použití podústavního práva nebo věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, neboť tím by byl stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, kterou však není [nález ze dne 13. 3. 2013

sp. zn.

(N 41/68 SbNU 419)]. Výklad zákona, vedoucí k tvrzené věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, by představoval důvod pro kasační zásah Ústavního soudu až tehdy, kdyby se dostal do extrémního rozporu s jeho smyslem a účelem, popř. byl výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován [nález ze dne 22. 2. 2006

sp. zn.

(N 43/40 SbNU 355)]. Nic takového však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud nezjistil ani to, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v rozporu (natož extrémním) se zjištěným skutkovým stavem [srov. nález ze dne 26. 3. 1999

sp. zn.

(N 45/13 SbNU 325)]. Samotná skutková zjištění soudu pak nebyla mezi účastníky sporná.

13. Zejména rozhodnutí krajského soudu a Nejvyššího soudu hodnotí Ústavní soud jako přesvědčivá, jejich odůvodnění je dostatečné a srozumitelné. V odůvodnění rozsudku se Nejvyšší soud vypořádal s tvrzeními stěžovatele a uvedl, že jakkoli z R 34/2015 (obecně) plyne, že v řízení o žalobě podle ustanovení nelze po zahájení insolvenčního řízení pokračovat, tento závěr neplatí bezvýjimečně. Bylo-li řízení o žalobě podané insolvenčním správcem dlužníka o určení neúčinnosti právního úkonu dlužníka ( ) pravomocně skončeno (zastaveno pro zpětvzetí žaloby), proto, že účastníci řízení uzavřeli dohodu, podle které osoba, v jejíž prospěch dlužník sporný právní úkon učinil (popř. třetí osoba), zaplatila do majetkové podstaty dlužníka peněžní částku odpovídající hodnotě předmětu dotčeného právního úkonu (jinými slovy, dostalo-li se do majetkové podstaty dlužníka peněžité plnění odpovídající hodnotě předmětu "neúčinného právního úkonu" dlužníka) a předmět takového právního úkonu byl vyňat z majetkové podstaty dlužníka, byl tím naplněn též smysl žaloby podle ustanovení a zároveň odpadla překážka bránící pokračování v řízení o (obecné) žalobě podle ustanovení .

14. Z recentní judikatury Nejvyššího soudu se podává, že jakmile nastanou účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení na majetek osoby, v jejíž prospěch učinil dlužník neúčinný právní úkon podle , může věřitel, který byl úspěšný s odpůrčí žalobou, své nároky vůči takové osobě uplatnit v insolvenčním řízení pouze přihláškou pohledávky.

15. Shora uvedený závěr se uplatní obdobně i ohledně sporného pozemku, který byl v insolvenčním řízení zpeněžen prodejem mimo dražbu. Současně není pochyb o tom, že poskytnuté (náhradní) peněžité plnění slouží k poměrnému uspokojení (nezajištěných) pohledávek všech přihlášených věřitelů, čímž je naplněn i účel odpůrčí žaloby předvídaný ustanovením . Žaloba podle ustanovení v takovém případě ztrácí zákonem presumovaný právní význam (k uspokojení pohledávky zde slouží "náhradní" peněžité plnění poskytnuté do majetkové podstaty dlužníka).

16. V daných souvislostech je nepřípadná i argumentace stěžovatele založená na obecném odkazu na ustanovení , když pomíjí možnost povolit výjimku ze zákazu nabývání majetku z majetkové podstaty předvídanou ustanovením (viz v poměrech dané věci souhlas zástupce věřitelů a insolvenčního soudu s dohodou o narovnání). Konečně Nejvyšší soud neshledává opodstatněnou ani výhradu dovolatele opírající se o ustanovení a , když přechodné ustanovení nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení až 14 na dříve (do 31. prosince 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. , uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

17. Závěrem Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu nelze vykládat tak, že by stěžovateli garantovalo úspěch v řízení nebo zaručovalo právo na rozhodnutí podle jeho představ. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění řádného soudního řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (viz např. usnesení ze dne 29. 1. 2019

sp. zn.

nebo ze dne 25. 5. 2021

sp. zn.

). Argumentaci stěžovatele judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu neshledal přiléhavou. Napadená rozhodnutí jsou výsledkem nezávislé rozhodovací činnosti soudů a nedošlo jimi k zásahu do žádného ústavně zaručeného práva stěžovatele.

18. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu