Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2696/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Michala Martince, zastoupeného advokátkou Mgr. Lucií Týcovou Rambouskovou, sídlem Národní 973/41, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2022 č. j. -185, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2021 č. j. -124 a usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. září 2021 č. j. -107, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv.

Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel vystupuje jako žalovaný v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , v němž se žalobkyně domáhá určení vlastnického práva k nemovitosti. V průběhu řízení stěžovatel vznesl námitku místní nepříslušnosti s odůvodněním, že jakožto žalovaný má bydliště mimo obvod Obvodního soudu Praha-východ.

Ústavní stížností napadeným usnesením obvodní soud námitku místní nepříslušnosti zamítl s tím, že předmětem řízení je určení vlastnického práva k nemovitosti a podle je dána výlučná příslušnost soudu, v jehož obvodu se nemovitost nachází. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí potvrdil, stěžovatelovo dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jde o podobnou situaci, jako když on sám žaloval jiného žalovaného na zaplacení dlužného nájemného. Tehdy se také jednalo o nemovitost nacházející se v obvodu Okresního soudu Praha-východ, místní příslušnost se však řídila bydlištěm žalovaného. Stěžovatel navrhoval provést důkaz předmětnými spisy, okresní soud nicméně tyto důkazy neprovedl ani neuvedl, z jakého důvodu tak neučinil, v důsledku čehož je napadené rozhodnutí podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Stěžovatel je nadto nadále přesvědčen o místní nepříslušnosti Okresního soudu Praha-východ, neboť v řízení podle jeho názoru nejde primárně o to, co je předmětem vlastnictví, nýbrž o posouzení platnosti smlouvy o převodu nemovitosti. Soudy se však údajně těmito jeho námitkami náležitým způsobem nezabývaly.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Stěžovatelova ústavní stížnost postrádá jakýkoli ústavní rozměr, neboť jde o prostý výklad relevantních ustanovení . K němu ovšem není určen Ústavní soud, nýbrž obecné soudy. Ty přitom jasně vysvětlily, že s ohledem na není bydliště stěžovatele v dané věci pro určení místní příslušnosti rozhodující.

Argumentuje-li stěžovatel, že se soudy s jeho námitkami nevypořádaly a nevysvětlily, proč neprovedly navržené důkazy, pak přehlíží, že již okresní soud s odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu poukázal na rozdíl mezi spory, v nichž jde o samotnou existenci, vznik a trvání vlastnického práva k nemovitosti, a spory na zaplacení nájemného či bezdůvodného obohacení užíváním nemovitosti. Tím je nejen vypořádána stěžovatelova argumentace, ale zároveň je tím i vysvětleno, proč nebyl proveden důkaz stěžovatelem zmiňovanými spisy. To, že v jiném řízení o jiné žalobě proti jinému žalovanému o jiném předmětu sporu byl příslušný jiný soud, ostatně nikdo nezpochybňuje a není potřeba to dokazovat.

Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2022

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu