Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2776/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti RUBILIS GROUP - holding, a.s., sídlem Martinice 1, Březnice, zastoupené Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 153, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. července 2022 č. j. -280 a usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. března 2022 č. j. -247, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. Ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně stěžovatelka navrhla odložit vykonatelnost obou napadených usnesení podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

II.

Shrnutí řízení před obecnými soudy

2. Stěžovatelka, jakožto oprávněná, navrhla zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Pavlem Preusem, Exekutorský úřad Praha 8 (dále jen "exekutor") na základě pověření ze dne 6. 2. 2019 č. j. -27 s odůvodněním, že exekuce dosud nevedla k efektivnímu vymožení její pohledávky a stěžovatelka se s povinnými dohodla o jiném způsobu vypořádání závazku. Exekutor návrhu nevyhověl z důvodu, že stěžovatelka nesložila zálohu na náklady exekuce, které nebyly uhrazeny, a předložil věc okresnímu soudu. Ten rozhodl napadeným usnesením tak, že exekuci částečně zastavil v rozsahu dosud nevymožené jistiny pohledávky stěžovatelky, úroků, odměny, nákladů nalézacího řízení, nákladů námitkového řízení a nákladů stěžovatelky vzniklých v exekučním řízení (výrok I). Ve zbylém rozsahu návrh stěžovatelky na zastavení exekuce zamítl (výrok II). Toliko částečné zastavení exekuce okresní soud odůvodnil ustanovením , o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), podle něhož soud exekuci na návrh účastníků nezastaví, nejsou-li zaplaceny náklady exekuce; odkázal rovněž na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2016

sp. zn.

(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a názor právní doktríny. V této souvislosti uvedl, že exekuce byla zahájena po právu a je vedena nejen pro pohledávku stěžovatelky, nýbrž i pro náklady exekuce; jelikož náklady exekuce uhrazeny nebyly, musí exekuce i nadále pokračovat pro jejich vymožení.

3. Proti výroku II usnesení okresního soudu podala stěžovatelka včasné odvolání, jež krajský soud napadeným usnesením odmítl z důvodu, že stěžovatelce nesvědčila subjektivní legitimace. Krajský soud uvedl, že legitimovaným k podání odvolání je pouze účastník řízení, jemuž byla napadeným výrokem způsobena nějaká újma na jeho právech, kterou lze napravit zrušením či změnou předmětného výroku; odkázal v té souvislosti na závěry judikatury Nejvyššího soudu a právní doktríny, z nichž uvedený právní názor vyplývá. Uzavřel, že tato podmínka v případě stěžovatelky naplněna nebyla. Návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce bylo vyhověno v rozsahu všech nároků, s nimiž mohla disponovat, a tudíž i od jejich vymáhání upustit. Exekuce nebyla zastavena jen v rozsahu nákladů exekuce, jež je oprávněn vymáhat výlučně exekutor, nikoli stěžovatelka, a to vůči majetku povinných. Práva stěžovatelky proto nemohla být nikterak dotčena napadeným výrokem o nezastavení, resp. pokračování, exekuce pro vymožení těchto nákladů; tím spíše nemohla stěžovatelce napadeným výrokem vzniknout na jejích právech jakákoli újma. Krajský soud závěrem dodal, že shodně rozhodl již v předchozí obdobné věci stěžovatelky a Ústavní soud následně odmítl ústavní stížnost proti jeho rozhodnutí jako zjevně neopodstatněnou (usnesením ze dne 21. 6. 2022

sp. zn.

).

III.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že nebyly splněny podmínky pro odmítnutí jejího odvolání proti napadenému usnesení okresního soudu. Nesouhlasí s názorem krajského soudu, dle něhož nebyla k podání odvolání subjektivně legitimována z důvodu, že se jí rozhodnutí okresního soudu stran částečného pokračování exekuce nijak nedotýká, natož, aby ji zkracovalo na jejích právech. V postupu krajského soudu, jenž odmítl její odvolání bez věcného projednání, spatřuje stěžovatelka porušení svého ústavně zaručeného práva na přístup k soudu. Zdůrazňuje význam tohoto základního práva a v této souvislosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( , a contrario).

V.

Vlastní posouzení

6. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud je tak povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí a jiné zásahy způsobilé k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími či jinými zásahy vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, odmítne ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost. To platí i pro nynější případ.

7. Úvodem považuje Ústavní soud za vhodné podotknout, že o typově shodné ústavní stížnosti stěžovatelky rozhodl usnesením

sp. zn.

, na něž v napadeném usnesení upozornil i krajský soud. Na toto rozhodnutí Ústavní soud v nynější věci odkazuje.

8. Přestože ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím soudu prvního stupně i soudu odvolacího, stěžovatelka ve skutečnosti uvádí pouze námitky proti usnesení krajského soudu o odmítnutí jejího odvolání.

9. Právo na soudní ochranu však nelze vykládat tak, že by stěžovatelce bez dalšího zaručovalo nárok na meritorní projednání jejího odvolání či dokonce na úspěch ve věci. Krajský soud v napadeném usnesení řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil svůj závěr o absenci subjektivní legitimace stěžovatelky k podání odvolání, a jeho rozhodnutí proto z pohledu Ústavního soudu obstojí. Konec konců ani sama stěžovatelka ve své ústavní stížnosti netvrdí, jaká újma jí měla důsledkem částečného nezastavení exekuce - v části vymáhání nákladů exekuce proti majetku povinných - vzniknout. Pouze uvádí, že pokračování exekučního řízení, v němž figuruje jako oprávněná, zasahuje do její právní sféry.

10. Ústavní soud zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatelky.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, a to podle pro její zjevnou neopodstatněnost.

12. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde ani důvod samostatně reagovat na stěžovatelčin návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle . Odklad vykonatelnosti by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má totiž ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu, a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (srov. např. usnesení ze dne 13. 1. 1995

sp. zn.

). Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. října 2022

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu