Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 497/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jana Hofmanna, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2021 č. j. -110 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021 č. j -160, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle ,3, , 3 d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a y.

2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, v řízení o náhradu nemajetkové újmy, způsobené délkou trestního řízení, podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), měly obecné soudy porušit výše uvedená stěžovatelova práva tím, že při přiznání náhrady nákladů úspěšnému stěžovateli aplikovaly namísto , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stěžovatel vyčíslil rozdíl v náhradě ve výši 40 727 Kč.

4. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť tuto otázku nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení je doménou civilních soudů. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze základních zákonných procesních pravidel.

6. V posuzované věci rozhoduje Ústavní soud o nároku na odškodnění podle Jde o nárok stejného druhu, o jakém již rozhodoval, a to přímo ve věci stěžovatele I. senát Ústavního soudu pod

sp. zn.

. Také v tomto případě se jedná o dílčí nárok na odškodnění, který lze charakterizovat jako nárok na odškodnění imateriální újmy.

7. Nutno podotknout, že v nyní řešeném případě jde primárně o nárok na odškodnění za průtahy v řízení, resp. jeho nepřiměřenou délku. Tedy nárok, který se řadí mezi specifické nároky podle a je upraven v téhož zákona. Lze tu tedy odlišit od jiného nároku majícího povahu imateriální újmy, který je upraven v a násl. téhož zákona. Potud se lze, spolu s citovaným usnesením , na posouzení povahy nároku zcela shodnout.

8. Stranou pozornosti však nemůže zůstat, že v usnesení

sp. zn.

posuzuje jiný senát Ústavního soudu nárok na odškodnění imateriální újmy (jde o odškodnění za nezákonné trestní stíhání) jako nárok osobnostní povahy, a to pro obdobný účel výpočtu odměny advokáta podle advokátního tarifu. V tomto "souhrnném" posouzení se dříve rozhodující senát shoduje mj. s usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. a předmětné posouzení neprotiřečí ani komentáři (Kovářová, D. a kol. Odměna advokáta, komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2016), jenž v pasáži k § 9 odst. 4 advokátního tarifu spojuje náhradu nemajetkové újmy s nároky, jejichž podstata tkví v osobnostním právu.

9. Je na jedné straně zřejmé, že v řízeních, v nichž výše přiznané částky odškodnění závisí na úvaze soudu, je v případě vyhovění žalobě stanoveno peněžité plnění. To by nasvědčovalo posouzení odměny advokáta a tedy i výši nákladů řízení dle § 8 odst. 1 advokátního tarifu jako obecného ustanovení s preferencí peněžitého plnění. Na straně druhé však dosavadní praxe Nejvyššího soudu, jež nebyla zpochybněna Ústavním soudem, aplikuje konkrétní ustanovení ab initio advokátního tarifu tak, že jde o svého druhu speciální ustanovení, jež se vztahuje na veškerá osobnostní práva; pod ně se řadí i odškodnění imateriální újmy dle zákona

10. Jestliže ve věci téhož odškodnění téhož stěžovatele bylo rozhodnuto jiným senátem Ústavního soudu ve prospěch aplikace § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, pak nyní dává III. senát Ústavního soudu, i v případné kontroverzi s § 8 odst. 1, přednost věci již rozhodnuté. Vede jej k tomu zásada jednotnosti rozhodování a v neposlední řadě i skutečnost, že I. senát ve výše citovaném rozhodnutí vyslovil řadu kritických úvah vůči předmětnému aplikačnímu problému, ponechal jej však k řešení právně politickému bez toho, že by věc předložil plénu Ústavního soudu dle , což také řádně odůvodnil. Vzhledem k tomuto faktu a také k výši nákladů řízení, o nichž v ústavní stížnosti jde, nehodlá III. senát učinit opak, aniž by vyloučil, že později v nálezové rovině k tomu může dojít.

11. K popsanému aplikačnímu a interpretačnímu problému posouzení konkrétních ustanovení přispívá současná koncepce , (dále jen "obč. zák."). Ta totiž umožnuje zařadit některá dílčí práva na odškodnění, a to nejen podle , v širším smyslu do kategorie osobnostních práv či nároků. Odškodňování podle nového kodexu totiž obecně vychází z obč. zák. a v rovině náhrady škody je vzhledem k relativní roztříštěnosti právní úpravy třeba komplementárně aplikovat jak ustanovení obč. zák., tak současně i zvláštních předpisů. V rámci obč. zák. se jedná zejména o a následující, a ještě přesněji o náhradu újmy na přirozených právech člověka podle a dalších ustanovení příslušné části kodexu. Tedy obecně formulovaná ustanovení náhrady újmy na přirozených právech člověka.

12. Ústavní soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že ve věci neshledal důvod ke svému zásahu do rozhodování obecného soudu. Z těchto důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu