Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1291/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Libuše Karbanové, právně zastoupené Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. -1554 ze dne 16. 2. 2022, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím mělo dojít k porušení jejích práv zaručených d (dále jen " ").

2. Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 10. 8. 2020 č. j. -754 zastavil řízení o návrhu stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce v rozsahu námitek povinné ohledně vadnosti řízení sp. zn. , podjatosti soudců v nalézacím řízení, uvedení chybných adres a záměrného nedoručování soudních listin v exekučním řízení a postižení účtů povinné, neboť o těchto námitkách bylo rozhodnuto usnesením č. j. -66 (výrok I), ve zbytku návrh povinné na zastavení exekuce zamítl (výrok II), řízení vedené o námitce povinné proti exekučnímu příkazu č. j. 154 EX 240/18-17 zastavil, neboť exekutor tento příkaz sám zrušil a odpadla tak důvodnost jeho přezkumu (výrok III), a námitky povinné proti příkazu k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 3. 2020 č. j. 154 EX 240/18-59, vydané exekutorem Mgr. Janem Mlynarčíkem, pro opožděnost odmítl (výrok IV).

3. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, usnesením ze dne 29. 4. 2021 č. j. -1284 k odvolání stěžovatelky usnesení soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výroku II usnesení soudu prvního stupně změnil potud, že se částečně zastavuje exekuce, a to co do jejího způsobu provedení prodejem spoluvlastnického podílu 1/2 bytu č. X s podílem 1939/10 000 na společných částech domu a pozemku a spoluvlastnického podílu na specifikovaném pozemku, nařízeného exekučním příkazem soudního exekutora Mgr. Jana Mlynarčíka č. j. 154 EX 240/18-15, jinak v tomto výroku soudu prvního stupně usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a odmítl odvolání stěžovatelky do výroků III a IV usnesení soudu prvního stupně (výrok II).

4. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které postavila na námitce, že exekuce je vedena v rozporu se zásadami demokratického právního státu, a z tohoto důvodu dovoláním napadené rozhodnutí podle jejího názoru neobstojí. Toto rozhodnutí nemá obstát ani proto, že orgány moci soudní jak v nalézacím, tak ve vykonávacím řízení se vůči ní dopustily údajných nespravedlností. Stěžovatelka následně vylíčila tvrzené okolnosti, které předcházely vydání exekučního titulu, a tvrzené nepřiměřenosti, jimž měla být ze strany oprávněných i orgánů státní moci soudní vystavena.

5. Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle s odůvodněním, že její argumentace je toliko kritika dosavadního průběhu řízení exekučního, nalézacího i souvisejících okolností, a její dovolání postrádá vymezení dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci způsobem uvedeným v K doplnění dovolání ze dne 27. 1. 2022, učiněnému po uplynutí lhůty k podání dovolání podle a , přitom nelze přihlížet. Dovolání stěžovatelky proti výroku II usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto odvolání do výroků II a IV usnesení soudu prvního stupně, pak podle dovolacího soudu není přípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, proti němuž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle [ ].

6. Stěžovatelka má dle stručně formulované ústavní stížnosti za to, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vypořádal s její argumentací pouze formálně, když vůbec nevzal do úvahy ústavněprávní argumentaci. V podrobnostech odkázala na rekapitulaci celého případu v podaném dovolání.

7. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že rozeznává v jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

8. Ústavní soud považuje za vhodné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu. Ten totiž není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem podústavního práva. Důvod k zásahu by nastoupil tehdy, pokud by napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, zvláště ve vztahu k případnému narušení ústavně zaručených práv. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal.

9. Ústavní soud připomíná (viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016

sp. zn.

), že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím), zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen advokátem, není-li dostatečně právně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připouští, že platná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014

sp. zn.

). K problematice vymezení předpokladů přípustnosti dovolání i k důsledkům jeho absence existuje bohatá a veřejně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (viz např. usnesení ze dne 4. 4. 2017

sp. zn.

). Odmítnutí dovolání v takové situaci není porušením práva na přístup k soudu podle y [viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. )].

10. Mezi povinné náležitosti dovolání podle patří uvedení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i vymezení důvodu dovolání. Dovolatel je tedy ze zákona povinen uvést jak právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné (a vyložit, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení), tak tuto nesprávnost - při vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání - konfrontovat s dosavadní rozhodovací činností Nejvyššího soudu, kterému primárně náleží úkol sjednocovat rozhodovací činnost soudů v civilním řízení. Dovolatel je povinen zřetelně vymezit relevantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (případně Ústavního soudu) a uvést, v čem se odvolací soud odchýlil od této své relevantní praxe, v čem je tato praxe rozporná nebo v čem je třeba ji změnit, případně že jde o právní otázku Nejvyšším soudem dosud neřešenou; přípustnost dovolání lze podle okolností vymezit i odkazem na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna sp. zn. ). Stěžovatelka však tuto povinnost nesplnila.

11. Neuvedla-li tedy stěžovatelka, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak a musel její dovolání odmítnout. Stejně tak musel odmítnout i část dovolání proti výroku odvolacího soudu, proti kterému lze podat žalobu pro zmatečnost. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu je přitom jasné, srozumitelné a dostatečně podrobné.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. října 2022

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu