Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2312/22

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného Mgr. Davidem Bezuchou, advokátem se sídlem Kostelní 10/5, Liberec, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2022 č. j. -3774, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. V ústavní stížnosti stěžovatel zřejmým nedopatřením uvádí nesprávné datum vydání napadaného rozhodnutí, ale s ohledem na správně uvedené číslo jednací usnesení, které stěžovatel přiložil, Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, které usnesení stěžovatel napadá.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") byla podána obžaloba pro drogovou trestnou činnost celkem na osm obžalovaných, včetně stěžovatele, z nichž soud čtyři postupně vyloučil k samostatnému projednání a rozhodnutí. Pod spisovou značkou pak krajský soud rozhodl samostatně o vině a trestu ve věci obžalovaného M. H. Rozsudek nabyl právní moci. Tentýž senát krajského soudu, ve složení předseda senátu Mgr. Pavel Pachner a přísedící Bc. Jana Lindnerová a Bc. Jarmila Loudová, pod sp. zn. , pod níž je vedena trestní věc stěžovatele a dalších tří obžalovaných, vydal usnesení, kterým konstatoval, že je podle § 31 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu vyloučen z projednávání věci. Konstatoval, že se subjektivně podjatý necítí, ale s ohledem na to, že již v rámci projednávání souvisejícího případu založeného na shodném okruhu důkazů, které se týkaly role nyní stíhaných obžalovaných, shledal naplnění objektivního hlediska pro podjatost.

3. Ke stížnosti státního zástupce Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesení krajského soudu zrušil nyní napadeným usnesením. V odůvodnění vyložil závěry rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 11. 2021 ve věci Mucha proti Slovenské republice (stížnost č. 63703/19). Dovodil z něj, že je v popise skutku zásadně nutné rozlišovat, že někdo další je podezřelý z téhož trestného činu, namísto toho, aby popis skutku v podstatě obsahoval jasné konstatování jeho viny. Ve skupinových věcech, které nelze společně posoudit, mohou být odkazy na účast třetích osob, které jsou souzené odděleně, namístě, je-li to nutné pro správnou právní kvalifikaci skutku, ovšem jednání těchto osob musí být popsáno jen v pro věc nezbytném rozsahu. V posuzovaném případě vrchní soud dospěl k závěru, že použité formulace v pravomocném výroku o vině v oddělené věci nepředstavují porušení presumpce neviny dalších osob. Důvody pro vyslovení podjatosti senátu krajského soudu proto vrchní soud neshledal.

II.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v pravomocném výroku rozsudku o vině v oddělené trestní věci je předjímána i jeho vina. Senát krajského soudu tak již jednou nepřímo o skutku stěžovatele prostřednictvím jiného spoluobžalovaného rozhodl. Je tedy možné nabýt pochybnosti o nestrannosti senátu. S výkladem rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jak jej provedl vrchní soud, nesouhlasí.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením napadených rozhodnutí, je vždy povinen přezkoumat procesní náležitosti ústavní stížnosti vyžadované , což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje podmínku přípustnosti podle uvedeného zákona.

6. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele ( ve spojení s ) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat. Jinými slovy, musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých práv jiným zákonným způsobem, tj. procesními prostředky, jež se podávají z právních předpisů upravujících příslušné řízení.

7. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Jako nepřípustné proto Ústavní soud opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje rozhodnutí, jímž však nebyla věc meritorně ukončena [srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005

sp. zn.

(U 23/38 SbNU 587), usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2006

sp. zn.

(U 4/40 SbNU 781), usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2012

sp. zn.

či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2013

sp. zn.

].

8. Ústavní soud ve své judikatuře obdobně přistupuje i k rozhodnutím, jimiž je v průběhu řízení rozhodnuto o nepodjatosti soudce či soudců. Ústavní soud i v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud pravomocně neskončilo (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2021,

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2015

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2016

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016

sp. zn.

, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2018

sp. zn.

).

9. Stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ačkoliv již nemůže podat žádný opravný prostředek bezprostředně proti rozhodnutím, která ústavní stížností napadá, nutno upozornit na to, že trestní řízení vedené u krajského soudu pod sp. zn. ohledně jeho osoby doposud pravomocně skončeno nebylo, resp. stěžovatel Ústavnímu soudu nedoložil opak.

10. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že toto rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatele fakticky v podání ústavní stížnost proti rozhodnutí ve věci samé, kde může opětovně uplatnit i námitky, které uplatnil v této ústavní stížnosti, nijak neomezuje. Bude-li mít v dalším průběhu řízení za to, že pro něj nepříznivé pravomocné meritorní rozhodnutí ve věci bylo vydáno podjatými členy senátu, nic mu nebude bránit v tom, aby proti takovému rozhodnutí, po vyčerpání řádných i mimořádných opravných prostředků, s výjimkou obnovy řízení ( ), podal novou ústavní stížnost.

11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2022

David Uhlíř v. r.

soudce zpravodaj