Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2230/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Gregoroviče, zastoupeného JUDr. Richardem Malečkem, advokátem, sídlem Půlkruhová 813/34, Praha 6 - Vokovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. -1404, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d)y (dále jen "") a a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní ústavní práva zakotvená v a y, , a d, jakož i jeho práva podle a 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným usnesením Nejvyšší soud podle věty první a , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), odmítl stěžovatelovo dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 9. 2021 č. j. -1352 a stěžovateli (jako žalobci) uložil zaplatit vedlejší účastnici (jako žalované) náhradu nákladů dovolacího řízení. Uvedený soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( ), a v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat.

II.

Stěžovatelova argumentace

3. Stěžovatel vyjadřuje zásadní nesouhlas s tím, jak Nejvyšší soud posoudil přípustnost jeho dovolání. Tvrdí, že jeho dovolání obsahuje podrobnou právní i věcnou argumentaci "prokazující" přípustnost dovolání, a Nejvyšší soud by při pečlivém a nezaujatém studiu musel dospět k závěru, že podané dovolání je přípustné a splňuje všechny zákonné požadavky a podmínky, včetně požadavku stanoveného v Z celého textu dovolání totiž jednoznačně vyplývá, že se domáhal rozhodnutí, které by znamenalo jiné posouzení právní otázky, než jaké učinil vrchní soud. Následně stěžovatel cituje příslušnou pasáž z dovolání, maje za to, že tímto způsobem "dokázal", že závěr Nejvyššího soudu "o nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání" je chybný.

4. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud rozhodl neoprávněně a formalisticky, čímž jej poškodil v jeho ústavně zaručeném právu "na soudní přezkum" a na spravedlivý proces. Zcela totiž rezignoval na svou povinnost důsledně, detailně a komplexně přezkoumat jeho dovolání. Stěžovatel se rovněž dovolává právních závěrů Ústavního soudu vyslovených v nálezu ze dne 11. 7. 1996

sp. zn.

(N 68/5 SbNU 519). Konečně namítá i to, že napadené usnesení je tzv. překvapivým rozhodnutím, neboť důvodně očekával, že Nejvyšší soud nařídí jednání, věc meritorně projedná a po takovém projednání spravedlivě rozhodne; v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2002

sp. zn.

(N 109/27 SbNU 213).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až 31 . Jeho ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu žádné takové prostředky neměl k dispozici.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (y), který stojí mimo soustavu soudů (y). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle písm. d)y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jím podané dovolání mělo všechny zákonem stanovené náležitosti a že Nejvyšší soud tuto otázku nesprávně posoudil. Takto činí, aniž by ovšem jakkoliv reflektoval úvahy uvedeného soudu, kterými svůj závěr o tom, že podané dovolání trpí zmíněnou vadou, řádně odůvodnil. Nadto z ústavní stížnosti (konkrétně z bodu 17 a 18) zřetelně plyne, že stěžovatel buď důsledně nerozlišuje mezi předpokladem přípustnosti dovolání ( ve spojení s ) a důvodem dovolání ( a 3 ) ("[d]ovolání [...] obsahuje podrobnou právní i věcnou argumentaci prokazující přípustnost"), nebo nesprávně interpretuje , když za jeden z předpokladů přípustnosti dovolání mylně považuje situaci, kdy vrchním soudem vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak (viz text: "stěžovatel se u Nejvyššího soudu [...] domáhal rozhodnutí, které by znamenalo jiné posouzení právní otázky, než jak učinil odvolací [...] soud"). Poukazuje-li stěžovatel na konkrétní pasáž dovolání, ta obsahuje námitky nesprávného procesního postupu a právního posouzení věci vrchním soudem, přičemž Ústavnímu soudu z tohoto textu není zřejmé, který ze čtyř předpokladů přípustnosti, tak jak plynou z a , považoval stěžovatel za splněný (což ostatně není specifikováno ani v ústavní stížnosti).

8. Závěrem dlužno dodat, že stěžovatelův poukaz na nález

sp. zn.

není případný, a to s ohledem na zvláštní právní úpravu dovolacího řízení ( věta první, ), podle které se postup stanovený v nepoužije. A postup, kdy Nejvyšší soud z důvodu vad (a to včetně vady spočívající v tom, že stěžovatel neuvede, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti) dovolání bez meritorního projednání odmítne, je stanoven zákonem a váže se k němu bohatá judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. O nějaké "překvapivosti" takového rozhodnutí tedy vůbec nelze hovořit.

9. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných muu, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. září 2022

Josef Fiala v. r.

předseda senátu