Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1956/2024

21 Cdo 1956/2024-380

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka, v právní věci žalobce T. B., zastoupeného JUDr. Matějem Brožem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova č. 1243/7, proti žalované LR Airlines, s.r.o., se sídlem v Mošnově, letiště Mošnov, IČO 25367781, zastoupené JUDr. Tomášem Chlebikem, advokátem se sídlem v Karviné, Stavbařů č. 2202/34, o 48 032 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. ledna 2024, č. j. -348, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 1. 2024, č. j. -348, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Na dovolatelkou předložené otázce, zda „je zaměstnanec povinen být osobně přítomen na pracovišti mimo dobu, kdy vykonává pracovní úkony dle pracovní smlouvy mimo kancelářské prostory zaměstnavatele, jsoucí podstatnou náplní jeho pracovní činnosti dle pracovního zařazení,“ napadené rozhodnutí nezávisí. Obdobně nezávisí ani na otázce, zda „nepřítomnost na pracovišti u profese pilota je neomluvenou absencí, zakládající právo zaměstnavatele krátit zaměstnanci dovolenou“. Odvolací soud tyto otázky neřešil, ani řešit nemusel, neboť napadené rozhodnutí je založeno na závěru, že žalovaná žalobci předem nerozvrhla pracovní dobu (právě v rámci takového rozvrhu mu měla přidělovat práci) a za této situace nebyla žalovaná oprávněna vykazovat žalobci neomluvenou absenci ani neplacené volno.

3. Otázka, zda je zaměstnanec po dobu přítomnosti na pracovišti povinen vykonávat jinou práci, zejména kancelářskou, přípustnost dovolání rovněž nezakládá, neboť ani na této dovolatelkou předložené otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud se sice k této otázce okrajově vyjádřil, učinil tak ovšem pro případ, že by žalovaná žalobci pracovní dobu rozvrhla a v rámci tohoto rozvrhu žalobci práci přidělovala; což, jak uvedeno shora, neučinila. Otázka, zdali by byl žalobce povinen v případě své přítomnosti na pracovišti (v rámci rozvržené pracovní doby) vykonávat jinou práci, zejména kancelářskou, proto není otázkou, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí v této věci závisí.

4. Namítá-li dovolatelka, že žalobce byl mnohokráte dovolatelkou a jejími vedoucími zaměstnanci vyzván k docházce do zaměstnání a že systém evidence pracovní doby byl pořízen jen kvůli žalobci, nepředkládá tím dovolacímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by napadené rozhodnutí záviselo a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo již vyřešenou právní otázku, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

5. Tvrdí-li dovolatelka v dovolání, že „právě taková dohoda (dohoda o jiné době seznámení s rozvrhem práce – pozn. dovolacího soudu) byla uzavřena a byla taktéž respektována všemi ostatními zaměstnanci s výjimkou žalobce“, a že „pouze žalobce pokračoval v plnění svých pracovních povinností tak, že pokud neletěl, tak se zdržoval doma resp. kdekoliv jinde, než na pracovišti“, je podstatou jejích dovolacích námitek nesouhlas se skutkovými závěry, z nichž vycházel odvolací soud (srov. bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 však nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. ).

6. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud též neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).

7. Odkazuje-li pak dovolatelka v závěru svého podání na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2021, sp. zn. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. , pak dovolací soud uvádí, že závěry vyjádřené v citované judikatuře nelze na projednávanou věc aplikovat, neboť sice bylo rozhodováno mezi totožnými účastníky, ale skutkově se jednalo o věc odlišnou, a to o otázku platnosti uzavření kvalifikační dohody distančním způsobem.

8. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že v části, ve které směřuje proti výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

9. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 10. 2024

Mgr. Miroslav Hromada, Ph.D. předseda senátu