Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2160/2024

28 Cdo 2160/2024-2093

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců: a) B.-A. K., a b) P. G., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalované: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupená JUDr. Martinem Páskem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1284/37, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. února 2024, č. j. -2040, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) výše označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 4. 2023, č. j. -1974, ve výrocích I a III, jimiž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k .ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY, a parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud při posuzování dostatečnosti aktivity oprávněných osob při uspokojování restitučního nároku ve smyslu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „zákon o půdě“), potažmo liknavosti a svévole žalované, odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , a ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. , či usnesení téhož soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Zdůrazňovala přitom, že žalobci neprojevili potřebné úsilí a zájem o zisk náhradních pozemků zákonnou cestou (prostřednictvím veřejné nabídky pozemků). Kladla rovněž otázku vhodnosti převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY v situaci, kdy se jejich vydání domáhají i jiné oprávněné osoby.Odkazovala přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. .

3. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

4. Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

5. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. , publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. , publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. , publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je při posuzování aktivity oprávněné osoby, potažmo liknavosti a svévole žalované, při uspokojování restitučního nároku na náhradní pozemek v režimu , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „ zákon o půdě“), ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Nevhodnost pozemku k vydání oprávněné osobě jako pozemku náhradního nepůsobí pak sama o sobě skutečnost, že je předmětem i jiného, prozatím neskončeného, řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. ), ani skutečnost, že byl zařazen do veřejné nabídky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. , či ze dne 9. 3. 2023, sp. zn. ).

6. Judikatura dovolacího soudu přitom dovozuje, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. ), a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. ).

7. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole – nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. . Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

8. Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu žalované (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců zjištěným skutkovým okolnostem věci nepřiměřené očividně nejsou. Odvolací soud, přihlašuje se k závěrům vyjádřeným již ve svém rozsudku ze dne 4. 3. 2022, č. j. -978, a rozsudku soudu prvního stupně ze dne 17. 8. 2021, č. j. -835, vystavěl totiž konkluze o liknavém a svévolném postupu dovolatelky na zjištění, že do současné doby nebyl uspokojen restituční nároku žalobců, jenž byl jejich právním předchůdcem uplatněn již v roce 1992 (při posuzování liknavosti žalované jest vždy zohlednit též délku řízení před pozemkovým úřadem – srov. k tomu kupř. odůvodnění již výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , v němž je taktéž akcentována délka řízení před pozemkovým úřadem, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2020, sp. zn. , a ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. ) a jehož uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. § 11a zákona o půdě) dovolatelka (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) bez relevantního důvodu ztěžovalazejména jeho nesprávným oceněním (nárok za nevydané pozemky v k. ú. XY byl od počátku nesprávně evidován ve výši odpovídající desítkám tisíc Kč, zatímco jeho skutečná hodnota dle znaleckého dokazování koresponduje částce okolo 4 500 000 Kč);k důsledkům lpění dovolatelky na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. již výše citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. .

9. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu pak v případě konkurence práv více oprávněných osob domáhajících se vydání téhož náhradního pozemku jest vždy komplexně hodnotit, které z oprávněných osob k uspokojení svého restitučního nároku vydáním požadovaného náhradního pozemku svědčí „lepší“ právo; významným přitom může být zejména okamžik zahájení soudního řízení tím kterým z oprávněných, hospodářský význam požadovaného náhradního pozemku pro jednotlivé žadatele, výše jejich dosud neuspokojených restitučních nároků, doba, po niž jejich nároky zůstávají neuspokojeny, míra jejich aktivity ve veřejných nabídkách apod.; nelze vyloučit ani reálné rozdělení požadovaného náhradního pozemku mezi konkurenty (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. , ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. , ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. , ze dne 11. 1. 2022, sp. zn. , a ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. ).

10. Pro dovoláním obsahově vymezenou otázku týkající se posouzení priority konkurujících si náhradových žalob různých oprávněných osob k týmž pozemkům však dovolání přípustné není a v daném směru nelze identifikovat rozpor napadeného rozsudku s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže relevantní skutečnosti v daném směru nebyly v řízení procesně korektním způsobem uplatněny a ani jinak v něm nevyšly najevo (konkretizace konkurenčního počínání dalších oprávněných osob k pozemkům parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY až za dovolacího řízení představuje pak uplatnění nových skutečností v rozporu s ; viz k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. ) a odvolací soud tak danou otázku s přihlédnutím k nyní namítaným okolnostem v rámci hmotněprávního posouzení věci neřešil a řešit ani nemohl (viz bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

11. Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k

12. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věty první ), dovolání jako nepřípustné odmítl ( věty první o. s. ř).

13. Jelikož jsou splněny důvody pro odmítnutí dovolání ( ), neshledal současně Nejvyšší soud návrh dovolatelky na odklad právní moc dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu projednatelným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ); více se jím proto nezabýval.

14. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle , a v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a k nákladům žalobců, kteří podali v dovolacím řízení vyjádření, patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby ( téže vyhlášky), celkem ve výši 3 400 Kč.

15. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 10. 2024

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu