Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3416/2023

33 Cdo 3416/2023-378

USNESENÍ

FINERA-Stav s.r.o.

zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem Praha 2, Londýnská 674/55, proti žalovanému

K. U.

, zastoupenému JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Praha 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 408 793 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 6. 2023, č. j. -350, takto:

I. Dovolání seodmítá.II. Žalobkyně je povinnazaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 390,40 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Tomáše Sokola.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Lounech (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 11. 2022, č. j. -293, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 408 793 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 190 000 Kč od 30. 1. 2011 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 218 793 Kč od 15. 2. 2011 do zaplacení, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 70 793 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 30. 1. 2011 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem (odvolací soud) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. -350, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, žezamítl žalobu i co do požadavku na zaplacení 408 793 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 190 000 Kč od 30. 1. 2011 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 218 793 Kč od 15. 2. 2011 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

3. Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitelka a žalovaný spolu s jeho manželkou jako objednatelé uzavřeli dne 30. 8. 2010 smlouvu, jejímž předmětem byla dostavba rozestavěného rodinného domu „typ Bungalov 14“ ve specifikovaném rozsahu za dohodnutou cenu ve výši 1 276 000 Kč, jejíž zaplacení byla žalobkyně oprávněna žádat postupně za již provedené práce. V záhlaví bylo uvedeno, že smlouva se uzavírá podle a násl. , obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obch. zák.“), oddíl V bodu 3 smlouvy obsahoval ujednání, že není-li smlouvou jednoznačně stanoveno jinak, platí ustanovení obchodního zákoníku, eventuelně , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“). Strany sjednaly záruku v délce 36 měsíců od předání a převzetí díla. Zhotovitelka se zavázala dílo provést do 15. 12. 2010. Ke dni 13. 12. 2010 objednatelé zhotovené dílo již užívali. Žalovaný uhradil žalobkyni dílčí platby na cenu díla v období od 9. 11. 2010 do 13. 1. 2011 v celkové výši 800 000 Kč. Dopisem ze dne 6. 10. 2011 doručeným žalobkyni dne 11. 10. 2011 objednatelé projevili vůli odstoupit od smlouvy s odůvodněním, že žalobkyně jim dosud dílo řádně nepředala, ač ji k tomu vyzývali.

4. Odvolací soud s poukazem na závěry Nejvyššího soudu vztahující se k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (rozhodnutí sp. zn. ) dovodil, že při absenci výslovného ujednání o způsobu uplatňování vad díla – zejména o tom, v jaké lhůtě tak objednatel má učinit– by při posuzování včasnosti uplatnění vad byl na místě postup podle ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák., jež oproti obecné občanskoprávní úpravě požadující po objednateli oznámení vad do konce záruční doby ( obč. zák.) stanoví pro objednatele méně výhodné podmínky pro uplatnění vad. Proto shledal ujednání o volbě obchodního zákoníku dle věty druhé obch. zák. neplatným s tím důsledkem, že se právní vztah ze smlouvy řídí , podle něhož se posoudí i veškeré další pro rozhodnutí významné skutečnosti, tedy určitost smlouvy, otázka převzetí díla, odstoupení od smlouvy a promlčení.

5. Odvolací soud účastníky sjednanou smlouvu posoudil jako smlouvu o zhotovení věci na zakázku podle § 644 obč. zák. S odkazem na § 650 odst. 1 obč. zák. a na závěry Nejvyššího soudu vztahující se k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013 (rozhodnutí sp. zn. a sp. zn. ) dovodil, že za okamžik převzetí díla je třeba považovat okamžik, kdy zhotovitel umožní objednateli s předmětem díla fakticky nakládat a objednatel dílo převezme do své dispozice. K tomu v projednávané věci došlo nejpozději 13. 12. 2010. Doplnil, že sepis předávacího protokolu – na rozdíl od stejného typu smlouvy řídícího se úpravou obchodního zákoníku – nutnou podmínkou předání díla není, přestože si strany protokolární předání sjednaly. S odkazem na § 645 odst. 1 obč. zák. a na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. dovodil, že žalovaný a jeho manželka mohli po předání díla uplatňovat pouze práva z vad. Neúčinným shledal odstoupení od smlouvy ze dne 6. 10. 2011 poté, co objednatelé dílo již převzali.

6. Vzhledem k ujednání o postupném placení díla (podle § 634 odst. 2 obč. zák.), žalobkyně měla právo průběžně žádat úhradu provedených částí díla a zaplacení ceny celého díla nejpozději 13. 12. 2010, kdy bylo dílo provedeno a objednateli převzato. Vzhledem ke sjednané splatnosti se zbývající část ceny díla stala splatnou dne 27. 12. 2010 a dnem následujícím by žalobkyně mohla svoje právo uplatnit u soudu; tímto okamžikem započal běh tříleté promlčecí doby podle § 101 obč. zák., která uplynula dnem 28. 12. 2013. Odvolací soud s odkazem na § 100 odst. 1 obč. zák. dospěl k závěru, že žalobkyně obě žaloby (o zaplacení 260 793 Kč s příslušenstvím podanou dne 29. 1. 2014 a o zaplacení 218 793 Kč s příslušenstvím podanou dne 10. 2. 2014) podala v době, kdy její právo bylo promlčeno. Žalovaným uplatněnou námitku promlčení neshledal výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., neboť žalobkyně netvrdila okolnosti, při jejichž prokázání by bylo lze dovodit, že marné uplynutí promlčecí doby nezavinila nebo že by jí něco ve včasném podání žalob bránilo, popř. že je podala po uplynutí promlčecí doby z důvodů přičitatelných žalovanému.

7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se – dle jejího přesvědčení – odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

1) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek sp. zn. ) v otázce, „zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, dohodou uzavřenou podle obch. zák.“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ujednání, jež smlouvu o dílo podřizuje režimu obch. zák., je neplatné a že se právní vztah ze smlouvy řídí . Má za to, že dohoda podle obch. zák. nepředstavovala pro žalovaného zhoršení jeho právního postavení a ani k němu nesměřovala, a to z následujících důvodů: - žalovaný mohl uplatnit právo na neplacení části ceny podle ve spojení s obch. zák., (přípis žalovaného ze dne 26. 1. 2011), což také učinil a právo uplatnil. Nebýt zmíněné dohody, žalovaný by takové právo neměl (podle odvolacího soudu žalovaný toto právo nemá). - smlouva (v oddílu III.) ujednání o „vadách a zárukách“ obsahuje, „proto se (mimo jiné) obch. zák. nepoužije“; teprve, když ve smlouvě není stanoveno jinak, platí příslušná ustanovení zákona - oddíl V. odst. 3. 1. smlouvy. - podle smlouvy – na rozdíl od obč. zák. – práva z odpovědnosti za vady neuplatněná v záruční době nezanikají. - pro případ včasného a řádného neodstranění vad žalobkyní měl žalovaný právo objednat odstranění vady u třetí osoby na náklady zhotovitele.Dále namítá, že v projednávané věci (na rozdíl od věci posuzované v odkazovaném rozsudku sp. zn. ) „ke sporu ohledně postupu při uplatňování práv z vadného plnění ani nedošlo, naopak jde o doplacení ceny díla“, a že žalovaný z hlediska uplatnění práv z vadného plnění vyjma uplatnění práva podle obch. zák. „nepostupoval ani podle smlouvy, ani podle obchodního zákoníku, ale ani podle “.2) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. ) v otázce, „úplnosti zjištěného skutkového stavu“.3) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. .) v otázce, „poučovací povinnosti soudu podle “. Odvolacímu soudu vytýká, že „předem nevěděl, na jakém základě postaví napadené rozhodnutí“ a že ji opomněl poučit podle Nedostal tak příležitost doplnitv potřebném rozsahu vylíčení rozhodných skutečností; konkrétně, vzhledem „k absencipovědomí“ o právním názoru odvolacího soudu neměla důvod doplnit žalobní tvrzení ve vztahu k uplatňování vad díla a označit jako důkaz u, na níž je zachycen postupreklamování vad předmětného díla. Dotyčná se „po odsouhlasení“ stala jako příloha nedílnou součástí smlouvy; v řízení však nebyla tvrzena, natož provedena k důkazu. Prosazuje, že v projednávané věci (stejně jako v odkazovaném rozhodnutí sp. zn. ) odvolací soud pominul některou – z hlediska uvažované aplikace daného pravidla chování – právně významnou okolnost; tedy odvolací soud „při poměřování směřování ke zhoršení právního postavení žalovaného neměl k dispozici úplný skutkový stav ve vztahu k uplatňování reklamace“.4) Odvolací soud se odchýlil od judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. ) v otázce, „promlčení nároku žalobce“. Řídí-li se vztah mezi účastníky , jak dovodil odvolací soud, pak žalovaný „na nezaplacení (zadržování) části ceny díla neměl právo“. Vzniklo jí tak právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši zadržované části ceny díla (podle obč. zák.). „Vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu věci, že žalovaný nereklamoval vady díla,neuplatnil právo na slevu z ceny, a dokonce neposkytl součinnost při odstranění vady díla, tedy neučinil nic, aby jím zadržovaná část ceny díla byla odblokována, je bezdůvodné obohacení třeba kvalifikovat jako úmyslné. Žalovaný minimálně musel být srozuměn s tím, že musí žalobkyni poskytnout „šanci“ na odstranění (řádně) reklamovaných vad díla, nebo řádně uplatnit slevu z ceny díla (ve výši podle obch. zák.)“. Že k bezdůvodnému obohacení došlo a že se žalovaný na její úkor obohatil se žalobkyně dozvěděla dne 9. 8. 2023, kdy jí bylo doručeno písemné vyhotovení napadaného rozsudku (do té doby měla ve shodě se soudem prvního stupně za to, že dohoda podle obch. zák. je platná a vztah mezi účastníky se řídí obch. zák.). Desetiletá objektivní promlčecí lhůta přestala běžet, když uplatnila své právo u soudu. Svou argumentaci týkající se vzniku bezdůvodného obohacení podpořila rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. , a sp. zn. .

8. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popř. zamítl.

9. Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

10. Podle platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Podle věta první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

12. Podle v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.

13. Dovolání není přípustné.

14. V rozsudku ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 60/2017, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu přijal a odůvodnil závěr, podle něhož písemná dohoda stran smlouvy o dílo, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261 obch. zák., se řídí obchodním zákoníkem, směřuje ke zhoršení právního postavení objednatele, který není podnikatelem, jestliže se strany současně nedohodly, že ke včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li objednatel vady díla zhotoviteli v záruční době ( obch. zák., obč. zák.). Taková dohoda je neplatná, což znamená, že právní vztah stran ze smlouvy o dílo se jako celek řídí (ve znění účinném do 31. 12. 2013).

15. Dále vysvětlil, že ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. prohlašuje dohodu o volbě obchodního zákoníku za neplatnou již tehdy, jestliže ke zhoršení postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, teprve „směřuje“ [nevyžaduje, aby se s vlastním uzavřením dohody o volbě obchodního zákoníku v návaznosti na obsah závazkového právního vztahu, pro který byla tato volba vykonána, pojil následek spočívající v tom, že postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, se (již) „zhoršilo“].

16. V projednávané věci bylo zjištěno, že (samotná) smlouva o dílo žádné ujednání o způsobu uplatňování vad díla – zejména o tom, v jaké lhůtě objednatel tak má učinit – neobsahuje; obsahuje toliko závazek zhotovitelky „odstraňovat vady řádně reklamované“. Závěr odvolacího soudu o neplatnosti dohody podřizující právní vztahy účastníků ze smlouvy o dílo obchodnímu zákoníku je s výše uvedeným zcela v souladu.

17. Argumentace, že ustanovení § 562 odst. 2 obch. zák. se nepoužije (neboť smluvní strany dohodou vyloučily jeho aplikaci) proto, že smlouva v oddílu III ujednání o „vadách a zárukách“ obsahuje (doprovázená odkazem na oddíl V bod 3.1 smlouvy), nevystihuje dovolací důvod uvedený v , neboť má skutkový charakter. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu obč. zák. (nyní a o. z.),jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Namítá-li dovolatelka v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze, že vůlí smluvních stran bylo vyloučit použití obch. zák.), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že v důsledku vyloučení použití obch. zák. se smlouva řídí obchodním zákoníkem.

18. Argumentace dalšími důvody (právo na neplacení části ceny, výhoda ohledně práv z odpovědnosti za vady, právo objednat odstranění vady u třetí osoby), v jejichž důsledku podle mínění dovolatelky dohoda podle § 262 odst. 1 obch. zák. nepředstavovala zhoršení právního postavení žalovaného a ani k němu nesměřovala, se s ohledem na již výše uvedené neprosadí. Rozhodující je, že smluvní strany nedohodly, že ke včasnému oznámení vad díla postačí, oznámí-li žalovaný vady díla žalobkyni v záruční době.

19. Otázka „úplnosti zjištěného skutkového stavu“ přípustnost dovolání nezakládá, neboť argumentací, že odvolací soud „při poměřování směřování ke zhoršení právního postavení žalovaného neměl k dispozici úplný skutkový stav ve vztahu k uplatňování reklamace“, neboťnevzal v úvahulistinu, na níž je zachycen postupreklamování vad díla a která se „po odsouhlasení“ měla stát jako příloha nedílnou součástí smlouvy, dovolatelka v rozporu s uplatnila novou skutečnost. Existenci dotyčné y žalobkyně v řízení netvrdila (dokonce sama v dovolání připouští, že „v řízení před soudy nižších stupňů nezazněla, resp. nebyla provedena jako důkaz“).

20. K otázce týkající se absence poučení ze strany odvolacího soudu:

21. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že poučení podle slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. ). Byla-li tedy žaloba zamítnuta (popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála) nikoli proto, že účastník řízení ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle ustanovení důvod (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. ).

22. Ustanovení míří speciálně na ty situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval. Jsou-li však dosavadní tvrzení (a navržené důkazy) postačující i pro objasnění skutkového stavu věci rozhodného z hlediska hypotézy právní normy zvažované soudem, není k poučení podle důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , jeho rozsudky ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. , ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. , a usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. ).

23. Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo za řízení před soudem prvního stupně najevo nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. , ze dne 29. 11. 2023, sp. zn. , odůvodnění jeho rozsudku ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. , a ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. ).

24. V projednávané věci byl skutkový stav provedenými důkazy objasněn. Za situace, kdy žalobkyně k tvrzením uvedeným žalovaným v odvolání ohledně důvodů neplatnosti ujednání o tom, že se uzavřená smlouva bude řídit úpravou obchodního zákoníku (mezi nimiž odvolatel zmínil výslovně též absenci vyloučení užití § 562 odst. 2 obch. zák.) – netvrdila žádnou (právně významnou) skutečnost (že strany dohodu o způsobu oznámení vad ujednaly), existence takové skutečnosti v řízení nevyšla najevo. Odvolacímu soudu nelze důvodně vytýkat, že žalobkyni nepoučil postupem podle ustanovení o případném možném jiném právním názoru, který by vyžadoval doplnění skutkových tvrzení, případně doplnění důkazů. Jiný hodnotící úsudek soudu na zjištěný skutkový stav poučovací povinnost soudu podle nezakládá a rozhodnutí odvolacího soudu z tohoto důvodu nelze označit jako překvapivé.

25. V dovolatelkou zmiňovaném rozsudku ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. ., od něhož se měl odvolací soud odchýlit, se dovolací soud aplikací ustanovení nezabýval (nýbrž odvolacímu vytknul, že žalobci měl poskytnout poučení podle o tom, že – ve vztahu k jím vznesené „námitce“ – nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti).

26. Ve vztahu ke čtvrté otázce dovolatelka formulovala přípustnost dovolání tak, „že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud jde o promlčení nároku žalobce, (reprezentované nálezem Ústavního soud sp. zn. )“. Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu k otázce promlčení, pak citovaná rozhodnutí řeší v rovině ústavně právní jinou otázku, než je ta, na níž spočívá napadené rozhodnutí.V projednávané věci odvolací soud otázku promlčení žalobkyní uplatněného nároku posoudil podle § 101 obč. zák. (objektivní tříletá promlčecí doba), avšak v dovolatelkou odkazovaném nálezu (ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. ) se Ústavní soud zabývá posouzením promlčení podle § 107 odst. 1 obč. zák. (subjektivní dvouletá promlčecí doba), nadto ve velmi specifické situaci, kdy se jednalo o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění.

27. Z dovolatelkou zmíněné judikatury (podle obsahu dovolání toliko na podporu její argumentace) k otázce čtvrté se dovolací soud otázkou promlčení zabýval pouze v rozsudku ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. ; v něm však posuzoval, zda se uplatní desetiletá objektivní promlčecí doba anebo promlčecí doba tříletá podle § 107 odst. 2 obč. zák.

28. Prostřednictvím výhrady, že žalovaný se na její úkor (úmyslně) bezdůvodně obohatil, dovolatelka neformuluje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na níž je napadené rozhodnutí založeno, natož že by uvedla, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v má za splněné. Absence vylíčení předpokladů přípustnosti dovolání přitom zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.

29. K argumentaci týkající se vzniku bezdůvodného obohacení se sluší poznamenat, že promlčená pohledávka nezanikla, existuje nadále, ovšem oslabená o nárok - je soudně nevynutitelná (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. ).

30. Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

31. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 25. 9. 2024

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu