Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 794/2024

21 Cdo 794/2024-180

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce V. K., zastoupeného Mgr. Michalem Nerudou, advokátem se sídlem v Pardubicích, náměstí Čs. legií č. 500, proti žalovanému Works L & W group s. r. o. se sídlem v Opatovicích nad Labem, Pohřebačka č. 225, IČO 28817630, zastoupenému Mgr. Jitkou Uhlířovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Pražská třída č. 13/84, o neplatnost rozvázání pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. června 2023, č. j. -132, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 22. 6. 2023, č. j. -132, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K zásadám pro výklad právních jednání srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. , a v nich vyjádřený právní názor, že právní jednání se posuzuje podle svého obsahu ( ), že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět, že není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. ), že kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. ), že výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a že pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji.

Uzavřel-li odvolací soud v projednávané věci, že ze dne 16. 7. 2021 je okamžitým zrušením pracovního poměru, přestože je v záhlaví uvedeno, že se jedná o výpověď [neboť to „vyplývá přímo z obsahu y, kde je výslovně uvedeno, že pracovní poměr s žalobcem je rušen okamžitě, včetně toho, že pracovní poměr končí dne 16. 7. 2021 (tj. téhož dne, kdy byla doručována)“, v ě je odkaz na příslušné ustanovení zákona – – upravující okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem a žalobce byl s vůlí zaměstnavatele okamžitě zrušit pracovní poměr dne 16. 7. 2021 srozuměn, neboť téhož dne předal žalovanému veškeré pracovní pomůcky a na pracoviště se poté již nedostavil], je tento jeho závěr v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ke skutkovému vymezení důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 35/1998 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. , anebo též dovolatelem zmíněné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. , a ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. , z nichž (mimo jiné) vyplývá, že ke splnění hmotněprávní podmínky platného okamžitého zrušení pracovního poměru je třeba, aby důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž účastník spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu se pracovní poměr okamžitě zrušuje; k dosažení účelu sledovaného ustanovením není vždy potřebné, aby okamžité zrušení pracovního poměru obsahovalo také údaje o tom, kdy se zaměstnavatel dozvěděl o důvodu okamžitého zrušení pracovního poměru, nebo kdy tento důvod vznikl, anebo zda byl důvod okamžitého zrušení pracovního poměru předmětem šetření jiného orgánu, neboť i bez těchto údajů může být nepochybné, proč byl se zaměstnancem okamžitě zrušen pracovní poměr; skutečnosti, které byly důvodem pro okamžité zrušení pracovního poměru, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost a nesrozumitelnost projevu vůle je okamžité zrušení pracovního poměru neplatné jen tehdy, kdyby se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byl pracovní poměr okamžitě zrušen.

Od této ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud v napadeném rozsudku neodchýlil, uzavřel-li, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru byl vymezen dostatečně určitě, neboť podle obsahu písemnosti ze dne 16. 7. 2021 je důvodem okamžitého zrušení pracovního poměru „porušení smlouvy ve věci užívání návykových látek, které byly u žalobce odhaleny testem na stavbě zákazníka žalovaného Ingtop v Anglii, stavba Goole“, v příloze y ze dne 16. 7. 2021 je uvedeno, že „koordinátorem bezpečnosti práce bylo zjištěno, že žalobce byl dne 10. 6. 2021 přítomen na staveništi společnosti Ingtop v Anglii, stavba Goole, pod vlivem návykové látky, když u něho byl proveden pozitivní test na přítomnost THC“, a ke skutečnosti, kdy žalobce nebyl zákazníkem žalovaného Ingtop v Anglii vpuštěn na pracoviště pro absenci negativního testu na návykové látky, došlo pouze jednou a „oběma účastníkům pracovněprávního vztahu tak bylo zřejmé, o jakou událost se jedná, kde a kdy k ní došlo“.

Ve vztahu k otázce hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy ustanovení Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že pro posouzení, zda zaměstnanec porušil povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci méně závažně, závažně nebo zvlášť hrubým způsobem, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. V ani v ostatních pracovněprávních předpisech nejsou pojmy „méně závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“, „závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci“ a „porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem“ definovány, přičemž na jejich vymezení závisí možnost a rozsah postihu zaměstnance za porušení takové povinnosti. Vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu; soud může přihlédnout při zkoumání intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci k osobě zaměstnance, k funkci, kterou zastává, k jeho dosavadnímu postoji k plnění pracovních úkolů, k době a situaci, v níž došlo k porušení pracovní povinnosti, k míře zavinění zaměstnance, ke způsobu a intenzitě porušení konkrétních povinností zaměstnance, k důsledkům porušení uvedených povinností pro zaměstnavatele, k tomu, zda svým jednáním zaměstnanec způsobil zaměstnavateli škodu (újmu), apod. Zákon zde ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby rozhodnutí o platnosti rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením nebo výpovědí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval [srov. při obdobné právní úpravě v předchozím např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo ve vztahu k ustanovení současného např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 25/2013 Sb. rozh. obč.].

Výsledné posouzení intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci přitom není jen aritmetickým průměrem všech v konkrétním případě zvažovaných hledisek. K některým hlediskům je třeba přistupovat se zvýšenou pozorností tak, aby byla vystižena typová i speciální charakteristika porušení právních povinností v konkrétní věci (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. ). Jsou-li některá hlediska pro posouzení intenzity porušení pracovní povinnosti v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. ).

Při hodnocení intenzity porušení pracovních povinností žalobcem odvolací soud v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu přihlédl ke „specifickým“ okolnostem případu, jimiž jsou zejména „porušení povinnosti žalobce v cizině, zbytečně vynaložené náklady na straně žalovaného na cestu jiného pracovníka, nevyužitelnost žalobce jako pracovníka, kdy nevykonával práci na pracovní cestě, jeho ztížený návrat do České republiky, nemožnost žalovaného přidělovat mu práci, nevyužitelnost žalobce jako zaměstnance po výpovědní dobu a riziko sankce pro žalovaného ze strany jeho smluvního partnera“, a dospěl k závěru o porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem.

Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. , nezabýval-li se tím, zda „hodnota nějaké návykové látky“ vůbec mohla ovlivnit duševní funkce a celkovou pohotovost žalobce, činí tak neopodstatněně, neboť z hlediska intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci nebyla rozhodující míra vlivu zjištěné návykové látky na duševní funkce a celkovou pohotovost žalobce, nýbrž – spolu s dalšími výše uvedenými okolnostmi případu – skutečnost, že vstoupil na pracoviště u zákazníka žalovaného ve Velké Británii pod vlivem návykových látek, přestože se v pracovní smlouvě zavázal, že bude dodržovat předpisy platné na pracovišti zákazníka zaměstnavatele, se kterými bude seznámen při vstupním školení zaměstnanci zákazníka nebo investora, pokud bude k výkonu práce vyslán na montážní pracoviště, a přestože byl podle zjištění odvolacího soudu v rámci vstupního školení ve Velké Británii dne 28. 5. 2021 výslovně upozorněn na to, že předpokladem vstupu na pracoviště je nulová tolerance návykových látek v těle zaměstnance.

Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění soudů a způsob, jakým k nim soudy dospěly (namítá-li zejména, že „žalovaný ve skutečnosti dne 16. 7. 2021 žádný protokol žalobci nepředával“ a že nebylo prokázáno, že žalobce byl pod vlivem návykových látek), přičemž z těchto jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , uplatňuje tím jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).

Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, a ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. Z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala dovolatelem namítané porušení jeho práv garantovaných ustanovením d. Právo na spravedlivý proces ve smyslu tohoto ustanovení nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2024

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu