Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1848/2024

30 Cdo 1848/2024-172

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice– Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. -139, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2023 (správně 23. 2. 2024), č. j. -163, takto:

Odůvodnění:

1. Žalobce se vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 164 125 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 200 000 Kč od 26. 1. 2022 do 25. 4. 2022 a s úrokem z prodlení v téže výši z částky 164 125 Kč od 26. 4. 2022 do zaplacení, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. .

2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. -53, žalobu zcela zamítl (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 16. 3. 2023, č. j. -86, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I částečně změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 10 250 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně od 26. 4. 2022 do zaplacení, zatímco ve zbytku tohoto výroku rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu).

4. Na podkladě žalobcova dovolání poté ve věci rozhodoval Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 26. 9. 2023, č. j. -119, první rozsudek odvolacího soudu v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku I o zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky za dobu od 26. 4. 2022 do zaplacení, a dále ve výroku II o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

5. Odvolací soud následně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části jeho výroku I týkající se částky 100 000 Kč s příslušenstvím tak, že rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci další částku 5 125 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 11,75 % ročně od 26. 4. 2022 do zaplacení, zatímco ve vztahu ke zbývající částce 94 875 Kč s příslušenstvím tento rozsudek v dotčeném výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech řízení vedeného před soudy všech stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

6. Posledně uvedený rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , 2 , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl jako nepřípustné.

7. Podle dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

8. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

9. Jediná právní otázka, kterou žalobce v dovolání vymezil a jež se týká valorizace základní výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení určené ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), tedy otázka, kterou by měl Nejvyšší soud dle žalobcova názoru posoudit jinak, než jak ji vyhodnotil v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. , a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. , nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. , a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. , a to vzhledem ke změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí Stanoviska v České republice došlo, zejména pak s ohledem na vývoj míry inflace a zvýšení životní úrovně společnosti, s tím, že nezohledněním uvedených skutečností se měl napadený rozsudek odvolacího soudu současně ocitnout v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. , a ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. , stejně jako v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. , a ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , přípustnost podaného dovolání ve smyslu nezakládá.

10. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst v České republice, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. ). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. ). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává (kromě rozsudků zmíněných dovolatelem srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. , nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. ).

11. Tento postoj dovolacího soudu je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu, jak patrno např. z bodů 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. , nebo z usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. , ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. , a ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. . Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Zadostiučinění v celkové výši 51 250 Kč, jehož se žalobci na odškodnění utrpěné nemajetkové újmy v daném případě dostalo, přitom z uvedeného požadavku přiměřenosti (odrážející zjištěné okolnosti případu) nijak zjevně nevybočuje. Tím spíše tedy není dán důvod proto, aby další navýšení tohoto zadostiučinění bez dalšího vycházelo pouze z prostého matematického výpočtu sledujícího toliko vývoj vybraných ekonomických parametrů, které žalobce v dovolání prosazuje.

12. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 8. 2024

Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu