Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1719/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti A. T., zastoupeného Mgr. Tomášem Greplem, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2022 č. j. -24 a usnesení Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Olomouc, oddělení odhalování daňových podvodů ze dne 31. 3. 2021 č. j. GŘC-344-279/TČ-2020-835430, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Generálního ředitelství cel, odboru pátrání Olomouc, oddělení odhalování daňových podvodů (dále jen „policejní orgán“), jímž byla podle § 79g odst. 1 trestního řádu zajištěna finanční hotovost 1 632 050 Kč, 17 542 ukrajinských hřiven, 435 Eur a 746 amerických dolarů, která byla nalezena při domovní prohlídce v místě jeho bydliště. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho stížnosti proti usnesení policejního orgánu.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle a a 2 d (dále jen „ “), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Stěžovatel v úvodu poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na usnesení

sp. zn.

a nálezy sp. zn a

. Namítá, že v napadených rozhodnutích zcela absentuje jakékoli odůvodnění ve vztahu k zákonným požadavkům možného postupu podle § 79g odst. 1 trestního řádu. Tato rozhodnutí tak podle něj postrádají zákonný podklad, jsou projevem libovůle a nemohou obstát v testu proporcionality. Zdůrazňuje, že k zajištění náhradní hodnoty lze přistoupit pouze na základě relevantních poznatků o existenci konkrétního výnosu z trestné činnosti v dispozici konkrétní povinné osoby a následného úniku takového výnosu z její dispozice. Z obou napadených rozhodnutí je podle něj zřejmé, že se příslušné orgány těmito předpoklady vůbec nezabývaly, neboť v nich absentuje jakákoli zmínka o tom, jaká konkrétní věc měla představovat původní výnos z trestné činnosti, u jakého konkrétního subjektu měl tento výnos vzniknout, či zda se tento výnos stále nachází v dispozici takového subjektu. Má za to, že při úplné absenci jakýchkoli poznatků o původním výnosu z trestné činnosti nepřichází v úvahu zajištění náhradní hodnoty.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkol spočívá v ochraně ústavnosti ( y). Do pravomoci ostatních soudů a jiných orgánů veřejné moci je tedy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená práva a svobody. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do výkonu pravomoci jiných orgánů veřejné moci. To se týká i rozhodování o dočasném zajištění majetkových hodnot podle ustanovení § 79a a násl. trestního řádu. Ústavní soud při rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti takovým rozhodnutím vždy zachovával maximální zdrženlivost (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

,

,

a další).

Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje Dodatkového protokolu k Úmluvě, jakož i y (srov. především nález

sp. zn.

). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o „zbavení majetku“ ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, nýbrž pouze o opatření týkající se „užívání majetku“ ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království, stížnost č. 5493/72). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález

sp. zn.

a usnesení

sp. zn.

či

).

Požadavky, jež jsou na rozhodnutí o zajištění majetku (§ 79a a násl. trestního řádu) z pohledu ústavního rámce kladeny, Ústavní soud v citovaných rozhodnutích zformuloval do následujících tezí: rozhodnutí musí mít zákonný podklad ( y), musí být vydáno příslušným orgánem ( , y) a nemůže být projevem svévole ( y a a 3 y). Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření.

Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že postup podle § 79g odst. 1 trestního řádu, tedy zajištění náhradní hodnoty, je podmíněn existencí určitého původního výnosu z trestné činnosti, který z určitých důvodů nelze zajistit. Nemůže však stěžovateli přisvědčit v jeho tvrzení, že se policejní orgán a Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) tímto předpokladem nezabývaly, resp. že jeho naplnění ve svých rozhodnutích neodůvodnily.

Policejní orgán ve svém usnesení na č. l. 3-6 poměrně podrobně popsal trestnou činnost, která je předmětem prováděného prověřování a na níž se měl stěžovatel podle podezření podílet [konkrétně jde o zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle , odst. 3 písm. a) ]. Krajský soud k tomu na č. l. 2 svého usnesení doplnil, že podle doposud zjištěných okolností byl stěžovatel hlavou řady společností, jejichž prostřednictvím byla tato trestná činnost páchána. Za zásadní je třeba považovat závěr uvedený na č. l. 6 tohoto usnesení, totiž že podezřelé osoby (včetně stěžovatele) získaly touto trestnou činností majetkový prospěch ve výši nejméně 25 450 707 Kč, který tak představuje výnos z trestné činnosti. Nutno poznamenat, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti tento závěr nezpochybňuje.

Další důležitou okolnost spatřuje Ústavní soud v tom, že stěžovatel se měl uvedené trestné činnosti s ostatními osobami dopouštět ve spolupachatelství. Z toho totiž vyplývá, že za případný trestný čin odpovídá, jako kdyby jej spáchal sám (srov. ), takže mu lze přičítat i celý výše zmíněný výnos z této trestné činnosti. Ústavní soud dále odkazuje na č. l. 2 usnesení krajského soudu, kde bylo vysvětleno, že se stěžovatel k finančním prostředkům nalezeným v jeho bydlišti při domovní prohlídce nevyjádřil, takže jejich původ není znám, nicméně lze dovozovat, že jsou jeho majetkem.

Ústavní soud tak uzavírá, že napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení považuje za dostatečně odůvodněná, přičemž přihlédl mj. k rané fázi, v níž se předmětné trestní řízení nachází. Je z nich bez obtíží seznatelná existence okolností, z nichž lze dovodit splnění předpokladů pro postup spočívající v zajištění náhradní hodnoty, a to včetně identifikace toho, co má být výnosem z dané trestné činnosti, jaká má být výše tohoto výnosu, a že z tohoto výnosu měl profitovat i stěžovatel. Ústavní soud tak v napadených rozhodnutích neshledal žádný deficit ústavněprávního významu ani rozpor s principy vyjádřenými v judikatuře, na kterou stěžovatel odkazuje.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. srpna 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu