Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1497/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Zuzany Gogolínové, zastoupené Mgr. Davidem Markem, advokátem sídlem Lešetín IV/777, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022, č. j. -287, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Dalibora Tesaře a 2) Ing. Rudolfa Gogolína, jako vedlejších účastníků, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností ze dne 7. 6. 2022 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu z důvodu, že jím bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv podle a d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Vedlejší účastník 1) se žalobou u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově (dále jen "okresní soud") domáhal nahrazení prohlášení vůle vedlejšího účastníka 2) uzavřít kupní smlouvu k nemovitostem specifikovaným v žalobě a navrhl určit její obsah. Okresní soud rozhodnutím ze dne 5. 10. 2020, č. j. -233, nepřipustil vstup stěžovatelky do řízení jako druhé žalované, jak navrhoval vedlejší účastník 1). O odvolání vedlejšího účastníka 1) rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 28. 1. 2021, č. j. -259, tak, že usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. K dovolání vedlejšího účastníka 1) Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím usnesení krajského soudu změnil tak, že se jím usnesení okresního soudu mění tak, že se připouští přistoupení stěžovatelky do řízení jako druhé žalované.

II.

3. Stěžovatelka porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje v tom, že přišla o právo bránit se opravnými prostředky proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu o jejím přistoupení do řízení, které by stěžovatelce náleželo v případě, pokud by Nejvyšší soud rozhodnutí krajského soudu nezměnil, ale rozhodl by o zrušení usnesení okresního i krajského soudu. Uvedeným postupem došlo rovněž k porušení práva stěžovatelky na rovnost účastníků řízení, neboť vedlejší účastník 1) měl na rozdíl od ní možnost proti rozhodnutí o přistoupení účastníka podat jak odvolání, tak dovolání.

4. Stěžovatelka také namítá, že je zcela zjevné a nepochybné, že nemohla a nemůže být v posuzovaném případě věcně legitimována, neboť vedlejší účastník 1) se domáhá nahrazení projevu vůle a určení obsahu smlouvy ze smluvního vztahu, ve kterém nikdy stěžovatelka nefigurovala a nebyla jeho účastníkem. Podle stěžovatelky může soud řešit a určovat obsah smlouvy, nikoliv však smluvní strany, neboť takový postup by byl zjevně nad rámec zákona.

5. Stěžovatelka dále namítá, že se Nejvyšší soud napadeným usnesením, kterým připustil její vstup do řízení, odklonil od dosud přijímaného závěru, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů. Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. , a ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. .

III.

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené usnesení a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

7. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [ ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. K námitce stěžovatelky, směřující proti tomu, že Nejvyšší správní soud změnil rozhodnutí krajského soudu, Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud postupoval podle ustanovení , podle kterého dovolací soud "může rozhodnutí odvolacího soudu změnit, jestliže odvolací soud rozhodl nesprávně a jestliže dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout". Citované ustanovení bylo do vloženo , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 1. 2013. Podle důvodové zprávy k vládnímu návrhu novely (Poslanecká sněmovna, VI. volební období, tisk 686/0), v části nadepsané "Koncepční změna institutu dovolání za účelem vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu..." se na str. 20 uvádí, že "V zájmu urychlení řízení není třeba vždy trvat na uplatnění čistě kasačního systému. Má-li věc uzavřít Nejvyšší soud jako dovolací soud svým (měnícím) rozhodnutím, není tu místo k pouze formálnímu zrušování rozhodnutí odvolacího soudu, při němž je stejně nepochybné, jak má být věc v dalším řízení rozhodnuta."

9. Ústavní soud se ústavností ustanovení § 243d písm. b) zabýval ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2017,

sp. zn.

, ve kterém dospěl k závěru, že ustanovení samo o sobě nelze označit za ustanovení protiústavní. Jak z právě uvedeného nálezu vyplývá, k porušení požadavků spravedlivého procesu plynoucích z y, resp. Úmluvy, by mohlo v této souvislosti dojít, až pokud by bylo v rozporu s právem na kontradiktorní řízení přijato konečné rozhodnutí ve věci samé.

10. O takový případ v nyní posuzované věci nejde. Jak Ústavní soud ve své judikatuře konstatuje, rozhodnutí soudu vydané podle je procesním rozhodnutím, které vymezuje okruh účastníků řízení, aniž by však jakkoliv řešilo či předjímalo otázku věcné legitimace účastníků, tedy zda a kterému účastníku svědčí hmotné právo či který účastník je nositelem hmotněprávní povinnosti, o něž v řízení jde. Věcnou legitimaci posuzuje soud až v rozhodnutí o věci samé na základě provedeného dokazování a právního posouzení (např. usnesení ze dne 11. 2. 2020,

sp. zn.

). Současně Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není. V nyní posuzované věci však zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Z podstaty věci jde o rozhodnutí procesní povahy, které ovšem nijak nepředjímá rozhodnutí meritorní.

11. Ve světle výše uvedeného proto ani další námitky stěžovatelky, které směřují k otázce její věcné legitimace, jíž se soud při rozhodování o připuštění dalšího účastníka do řízení nezabývá, nedosahují ústavně právní roviny.

12. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2022

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu