Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 217/2024

21 Cdo 217/2024-158

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce P. Ď., zastoupeného Mgr. Pavlem Drumevem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Opletalova č. 1417/25, proti žalovanému hlavnímu městu Praha se sídlem magistrátu v Praze 1 – Starém Městě, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému JUDr. Tomášem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Pobřežní č. 370/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. června 2023, č. j. -124, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2023, č. j. -124, není přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je [v závěru, že výpověď žalovaného ze dne 23. 9. 2020 daná žalobci podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce není neurčitým právním jednáním, že „není správný názor žalobce, že žalovaný jako zaměstnavatel je omezen co do počtu právních jednání směřujících ke skončení téhož/týchž pracovních poměrů“, a že výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce byl dán]v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. (v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení zák. práce uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr), anebo například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 29/1997 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. (v nichž byl vyjádřen právní názor, že skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď).

Přímo ve vztahu k vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. c) zák. práce – které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. , uveřejněného pod č. 54/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. ) – potom srov. již shora uvedený rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. , podle jehož závěrů v případě výpovědi podle ustanovení [nyní zák. práce] zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v ; postačuje, aby bylo z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci dána pro jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ). Organizační změna ani nemusí být ve výpovědi vyjádřena číselným či jiným podobným označením; podstatné je, aby zaměstnanci, kterému je výpověď dávána, bylo zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku níž se stal pro zaměstnavatele nadbytečným (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. ).

K zásadám pro výklad právních jednání srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. , z nichž vyplývá, že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.).

Uvedl-li žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 9. 2020 důvod této výpovědi dané žalobci tak, že žalobce se stal nadbytečným s ohledem na zrušení pracovních míst „zástupce ředitele – oblast majetková“ a „ředitele odboru obchodních aktivit“, na kterých byl u žalovaného zařazen, je výpovědní důvod vymezen zcela v souladu s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu, se kterou koresponduje i závěr odvolacího soudu o dostatečné určitosti tohoto právního jednání žalovaného.

K možnosti rozvázání téhož pracovního poměru více právními jednáními (učiněnými současně či postupně) s tím, že jednotlivá právní jednání se posuzují samostatně a samostatně také nastávají jejich právní účinky, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 31/1998 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001, sp. zn. . Okolnost, že žalovaný dal žalobci po doručení výpovědi ze dne 23. 9. 2020 další dvě výpovědi (ze dne 21. 12. 2020) z důvodu podle § 52 písm. c) zák. práce, proto nemůže mít na platnost výpovědi z pracovního poměru ze dne 23. 9. 2020 žádný vliv [nehledě na to, že platnost právních jednání (včetně právních jednání učiněných podle pracovněprávních předpisů) je podle ustálené judikatury soudů (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 1998, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 54/1998 Sb. rozh. obč.) třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy bylo právní jednání učiněno].

K předpokladům pro podání výpovědi z pracovního poměru z důvodu podle § 52 písm. c) zák. práce, k nimž patří to, že o změně úkolů zaměstnavatele, jeho technického vybavení, o snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo o jiných organizačních změnách přijal zaměstnavatel nebo příslušný orgán rozhodnutí, podle kterého se konkrétní zaměstnanec stal nadbytečným, a že je tu příčinná souvislost mezi nadbytečností zaměstnance a přijatými organizačními změnami, tj. že se zaměstnanec stal právě v důsledku takového rozhodnutí (jeho realizací u zaměstnavatele) nadbytečným, srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 1967, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1998, sp. zn. , který byl uveřejněn v č. 11/1999 časopisu Soudní rozhledy, s. 374. Bylo-li zaměstnavatelem nebo příslušným orgánem přijato rozhodnutí o organizační změně, jehož provedení u zaměstnavatele mělo za následek zrušení pracovního místa, které zaměstnanec dosud zastával, je odůvodněn závěr, že tu je také příčinná souvislost mezi jeho nadbytečností a přijatou organizační změnou (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). Okolnost, jaká doba uplynula mezi přijetím rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně a podáním výpovědi, není významná, neboť možnost rozvázání pracovního poměru výpovědí zaměstnavatele podle ustanovení zák. práce zákon neomezuje žádnou lhůtou; rozhodující je, zda v době doručení výpovědi existovaly (trvaly) předpoklady pro její podání stanovené v tomto ustanovení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. ).

Bylo-li v projednávané věci zjištěno, že obě pracovní místa zastávaná žalobcem byla z důvodu změny organizační struktury Magistrátu hlavního města Prahy na základě usnesení Rady hlavního města Prahy ze dne 11. 1. 2011 zrušena, že žalobce se stal pro žalovaného v souvislosti s touto organizační změnou pro žalovaného nadbytečným, že k „obnovení pozic“ žalobce v organizační struktuře žalovaného nedošlo a že nepotřebnost práce žalobce pro žalovaného trvala i ke dni doručení výpovědi ze dne 23. 9. 2020, je závěr odvolacího soudu o tom, že výpovědní důvod podle § 52 písm. c) zák. práce byl dán, plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Poukazuje-li dovolatel na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , podle jehož odůvodnění v případě, že zaměstnavatel (příslušný orgán) ve skutečnosti jen předstíral přijetí organizačního opatření (změnu svých úkolů, technického vybavení, snížení stavu zaměstnanců za účelem zvýšení efektivnosti práce nebo jinou organizační změnu) se záměrem zastřít své skutečné záměry, je třeba dovodit, že rozhodnutí o organizační změně významné z hlediska ustanovení § 52 písm. c) zák. práce nebylo přijato, pak přehlíží, že taková okolnost nebyla v projednávané věci soudy zjištěna.

K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [zpochybňuje-li skutková zjištění a skutkové závěry, z nichž soudy vycházely při posuzování, zda byl ve vztahu k žalobci naplněn důvod výpovědi podle ustanovení (zejména nesouhlasí-li se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že nepotřebnost práce žalobce pro žalovaného trvala i ke dni doručení výpovědi ze dne 23. 9. 2020, a snaží-li se naznačit právem neaprobované cíle organizační změny), a předestírá-li jiné skutkové závěry, na jejichž základě pak buduje své vlastní, od soudů odlišné právní posouzení věci, podle něhož nebyly splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení ].

Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 6. 2024

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu