Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 1284/2024

24 Cdo 1284/2024-381

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce O. P., zastoupeného JUDr. Jakubem Sýkorou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, proti žalovanému P. P., zastoupenému Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, o určení rozsahu aktiv pozůstalosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2023, č. j. -338, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2022, č. j. -299, zamítl žalobu o určení, že zemřelá O. P. [babička žalobce a matka žalovaného, dále jen „zůstavitelka“] byla ke dni smrti (XY) vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti id. 9/10 k celku na blíže specifikovaných nemovitých věcech zapsaných na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY (bytové jednotky a s tím spojeného podílu na společných částech domu a pozemcích) – výrok I a dále vlastníkem nemovitých věcí zapsaných na listu vlastnictví č. XY v pro katastrální území XY (rodinného domu a pozemků), dále jen „předmětné nemovité věci“ (výrok II) a žalobci nakonec uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 11 200 Kč (výrok III). Doplňujícím usnesením ze dne 22. 3. 2023, č. j. -312, pak soud prvního stupně žalobce zavázal i k úhradě doplatku soudního poplatku ve výši 5 000 Kč.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal jako dědic zůstavitelky proti žalovanému (který byl druhým z dědiců zůstavitelky) uvedeným určením za trvání probíhajícího pozůstalostního řízení po zemřelé O. P. (vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. ), aby byla odstraněna mezi účastníky přetrvávající spornost o to, zda mezi aktiva pozůstalosti patří i předmětné nemovité věci. Žalobce žalobu vybudoval na přesvědčení, že darovací smlouvy ze dne 2. 6. 2009 a 1. 9. 2009, na základě kterých zůstavitelka předmětné nemovité věci převedla na žalovaného, jsou pro její tehdejší duševní nezpůsobilost (demenci alzheimerovského typu) absolutně neplatné. Přitom tytéž nemovitosti žalovaný ještě před smrtí zůstavitelky převedl na třetí osoby. Nemovitosti v katastrálním území XY žalobce dne 20. 2. 2013 prodal kupní smlouvou za 2 500 000 Kč společnosti Investment s. r. o. a podíl na bytové jednotce v katastrálním území XY daroval 3. 11. 2014 své dceři A. P., která jej po smrti zůstavitelky prodala kupní smlouvou ze dne 7. 3. 2019 za částku 3 900 000 Kč nabyvatelce E. N.

Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda mohlo být vyhověno žalobě na určení sporných aktiv pozůstalosti po zůstavitelce adresované druhému z dědiců, aniž by se řízení účastnili i současní „knihovní vlastníci“ nemůže založit přípustnost dovolání podle

Dovolatel zcela správně připomíná, že pro rozhodnutí Nejvyššího soudu je rozhodující stav v době vyhlášení rozsudku soudu odvolacího ( ). Nicméně dovolání, coby mimořádný opravný prostředek, je zákonem předjímán jako nástroj pro sjednocování judikatury, především však slouží tomu, aby jeho prostřednictvím účastník řízení uplatňoval svá subjektivní práva, neboť dovolatel se na Nejvyšší soud obrací výlučně proto, aby do budoucna před soudy prosadil své právo, a to na úkor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávané věci je z obsahu dovolání a připojené přílohy k němu zřejmé, že pozůstalostní řízení po zůstavitelce O. P. bylo po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (a před předložením spisu dovolacímu soudu) pravomocně skončeno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 (ze dne 30. 11. 2023, č. j. -272, které téhož dne nabylo právní moci. Tímto usnesením bylo definitivně rozhodnuto v otázce určení okruhu dědiců po zůstavitelce. Odtud plyne, až ani v případě žalobcem navrhovaného zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu by se do budoucna nemohlo stát jeho žalobou dovozované právní postavení příznivějším, neboť i nadále platí závěry vtělené do rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2023, sp. zn. [písařským pochybením při přepisu je v odstavci 22 rozsudku odvolacího soudu nepřesně uvedena sp. zn. “], který byl, za účelem sjednocení rozhodovací praxe soudů uveřejněn pod číslem 84/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, jejichž prostřednictvím bylo s podrobnější argumentací vysvětleno, že „dědic se může podle z. ř. s. domáhat vůči jinému dědici při splnění podmínky naléhavého právního zájmu ( ) určení, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota náležela ke dni smrti zůstaviteli, jen do doby, než nabude právní moci rozhodnutí o dědictví podle z. ř. s, a to za současného předpokladu, že jde o právo k majetku, k němuž soud v řízení o pozůstalosti v důsledku neshody dědiců o rozhodných skutečnostech nepřihlížel ( věty druhé nebo věty druhé z. ř. s.). V období po právní moci rozhodnutí o dědickém právu ( z. ř. s.) se může dědic podáním žaloby ve sporném řízení domáhat vůči ostatním dědicům ohledně sporných aktiv (popř. pasiv) pozůstalosti ve svůj prospěch zpravidla již jen vydání věci, bezdůvodného obohacení nebo určení práva nebo právního vztahu“. Řečeno jinak: protože pozůstalostní řízení již bylo v mezidobí pravomocně skončeno rozhodnutím o dědickém právu, přičemž ke spornému majetku se nepřihlíželo, nemohl by soud projednávající pozůstalost tento sporný majetek dodatečně projednat, a to ani kdyby po zrušení nyní napadeného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšším soudem bylo nakonec podané žalobě v navazujícím vyhověno, neboť v rámci institutu dodatečného projednání pozůstalosti ( a násl. z. ř. s.) lze projednat pouze majetek „nově najevo vyšlý“, nikoliv v původním pozůstalostním řízení známý (ale sporný) majetek. Žalobce by totiž ani v případě vyhovění dovolání nemohl z právě vyložených důvodů v další fázi řízení disponovat zákonem předpokládaným naléhavým právním zájmem na požadovaném určení právního vztahu ( ) protože předmětné nemovité věci již nemohou být v pozůstalostním řízení (ani v řízení o dodatečném projednání pozůstalosti) projednány . Odtud plyne neodvratný závěr, že daná námitka dovolatele by nemohla v navazujícím řízení pro něj přivodit příznivější rozhodnutí, což vede k úsudku o neopodstatněnosti dovolání v této části (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. ).

Pro závěr o nepřípustnosti dovolání ve smyslu však svědčí především pro věc určující závěr odvolacího soudu kladoucí důraz na okolnost, že v pozůstalostním řízení v zásadě nelze projednat jako aktivum pozůstalosti nemovitou věc zapisovanou do katastru nemovitosti (a to dokonce ani tehdy, je-li její vlastnictví mezi všemi dědici nesporné), jestliže ke dni smrti zůstavitele byla jako vlastník evidována (tzv. knihovně zapsána) jiná osoba. Je tomu tak v souladu s § 980 odst. 2 věta první zákona č. 89/29012 Sb., (dále jen „o. z.“), který zakládá vyvratitelnou domněnku správnosti údajů zapsaných ve veřejném seznamu o tom, že zapsaný (tzv. „knihovní“) stav ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému stavu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2021, sp. zn. ). Smyslem uvedené domněnky je tak vyloučit nutnost třetích osob (včetně pověřeného soudního komisaře) přesvědčovat se, že zápis práv evidovaných ve veřejném seznamu odpovídá skutečnému právnímu stavu. Domněnka formulovaná v věta první o. z. tak vylučuje potřebu šetření skutečného právního stavu, přičemž právě tato skutečnost představuje základní důvod pro existenci a vedení veřejného seznamu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2021, sp. zn. ). Je-li řízení o pozůstalosti řízením zvláštním (označovaným tradičně jako řízení „nesporné“), je zpravidla vyloučeno, aby v jeho rámci soudní komisař přezkoumával správnost účinků zákonné domněnky vyplývající ze zápisů v katastrálním operátu, podle níž ke dni smrti svědčilo vlastnické právo jiné osobě, než zůstaviteli, nadto za situace, kdy se knihovní vlastník daného řízení zpravidla ani neúčastní. K uvedeným závěrům se výslovně přihlásil Nejvyšší soud i v řízení o zjišťování rozsahu aktiv a pasiv pozůstalosti (dle z. ř. s.) též v usnesení ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 12/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Dospěl-li tak odvolací soud k závěru, že mezi aktiva pozůstalosti nelze zahrnout sporné nemovité věci nejen pro jejich spornost, ale též z důvodu, že jako jejich knihovní vlastníci byly ke dni smrti zůstavitelky evidovány jiné osoby, které ani nebyly účastníky pozůstalostního řízení, je zřejmé, že jeho výsledná úvaha kritizovaná podaným dovoláním se s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v nejmenším nerozchází.

K výtce dovolatele, že mu odvolací soud nevysvětlil, jak má dále svá práva (správně) uplatňovat, lze ve stručnosti dodat, že by šlo nejvýše o tzv. jinou vadu řízení, k níž ovšem Nejvyšší soud ve smyslu přihlíží jen je-li dovolání již jinak (ve smyslu ) přípustné, což ovšem není případ nyní projednávané věci. Odvolací soud byl nepochybně povinen rozhodnout o uplatňovaném nároku a naopak nebylo jeho povinností žalobci poskytovat návod, jakým způsobem má svá práva do budoucna prosazovat. Lze ve stručnosti zmínit, že obecně platí, že má-li právní nástupce převodce za to, že převodní smlouva byla uzavřena neplatně, má buď k dispozici tzv. vlastnickou žalobu ( z. ř. s.), popř. je-li přesvědčen, že současní knihovní vlastníci nabyli svého práva v dobré víře (a jejich vlastnické právo nehodlá zpochybňovat), může se obecně, coby právní nástupce původní vlastnice (zůstavitelky), s ohledem na okamžik uzavření darovacích smluv, domáhat v míře svého dědického podílu nároků na vydání bezdůvodného obohacení plněním z neplatného právního důvodu po druhé smluvní straně ( a 2 , účinný do 31. 12. 2013), a to i v případě, kdy je již vyloučena restituce in integrum (viz k tomu téhož předpisu).

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle objektivně přípustné.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 5. 2024

JUDr. David Vláčil předseda senátu