Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2977/2023

23 Cdo 2977/2023-758

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci žalobkyně 1 KK s.r.o., se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, identifikační číslo osoby 27565939, zastoupené JUDr. Pavlem Brachem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Klapálkova 3132/4, proti žalované Bydlení Hrádek nad Nisou s.r.o., se sídlem v Hrádku nad Nisou, Starý Dvůr 798, identifikační číslo osoby 24710563, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, o zaplacení 9 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. 6. 2023, č. j. -706, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 56 870 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 9 600 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že se žalovanou uzavřela dne 20. 7. 2010 smlouvu o půjčce (dále jen „smlouva o půjčce“), jejímž předmětem bylo poskytnutí půjčky ve výši 19 550 000 Kč, kterou se žalobkyně zavázala poskytnout žalované, a to mimo jiné úhradou faktur od jiných společností, bude-li tak stanoveno samostatnou dohodou obou smluvních stran. Dále tvrdila, že byla dne 21. 7. 2010 mezi žalobkyní a žalovanou uzavřena dohoda dle smlouvy o půjčce (dále jen „dohoda dle smlouvy o půjčce“), v jejímž rámci smluvní strany prohlásily, že žalobkyně uhradila fakturu č. 12010 ve výši 9 600 000 Kč za projektové práce a že touto dohodou žalovaná uznává předmětný dluh jakožto dluh ze smlouvy o půjčce.

2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci potvrdil rozsudek ze dne 27. 12. 2021, č. j. -605, kterým Okresní soud v Liberci zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 9 600 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyni zavázal k náhradě nákladů řízení žalované ve výši 608 409,50 Kč (výrok I), a současně rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 231 763 Kč (výrok II).

3. Rozsudek odvolacího soudu, výslovně v rozsahu obou jeho výroků, napadla žalobkyně včasným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a co do přípustnosti dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“ Navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť jej považovala za nepřípustné a napadené rozhodnutí za věcně správné. Podle ní žalobkyně neformulovala žádnou právní otázku, která by již byla dovolacím soudem vyřešena a která by měla být vyřešena jinak. Rovněž namítla, že dovolání je ve skutečnosti polemikou a vyjádřením nesouhlasu se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů.

5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „ “.

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

8. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení Z dovolání, jehož přípustnost má být založena na posledním ze čtyř předpokladů uvedených v , tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, pak musí být zřejmé, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde, a od kterého svého rozhodnutí se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit, neboť tento předpoklad přípustnosti dovolání míří na případ právní otázky již vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud nyní odklonit, tj. posoudit tuto otázku jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., a ze dne 27. 8 2013, sen. zn. , jež jsou veřejnosti též dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

9. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála ve vztahu k procesní otázce přesunu důkazního břemene v důsledku uznání dluhu. Prezentovala názor, že nelze v případě „platného uznání závazku a platně uzavřené smlouvy o půjčce učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními“; důsledkem uznání závazku je přesun důkazního břemene z věřitele na dlužníka (na žalovanou). K této otázce však v dovolání žalobkyně neodkázala na žádnou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a nepolemizovala se správností řešení takové právní otázky již přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu s tím, že by se dožadovala, aby se od tohoto svého předchozího řešení dovolací soud v posuzované věci odklonil.

10. Pokud snad žalobkyně měla vyjádřením, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky procesního práva, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, na mysli, že by měl dovolací soud uvedenou otázku po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud, pak také nejde o způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání podle , neboť takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

11. Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí této části dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.

12. Žalobkyně s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , předložila k dovolacímu přezkumu otázku výkladu smlouvy o půjčce jako reálné smlouvy („reálnosti smlouvy o půjčce a poskytnutí finančních prostředků žalované“). Je přesvědčena, že reálnost smlouvy o půjčce řádně prokázala a že v souladu s projevenou vůlí akceptovat smlouvu o půjčce jako platně uzavřenou vyplývala vůle obou stran smlouvu uzavřít, poskytnout peněžní prostředky a tyto vrátit. S odkazem na čl. 1.2. smlouvy o půjčce dodala, že půjčka mohla být mimo jiné poskytnuta úhradou faktur od jiných společností. V této souvislosti namítla, že právní jednání je třeba posuzovat podle toho, co jím bylo sledováno, okolnostmi souvisejícími se samotným podpisem smlouvy a zejména toho, že smlouva o půjčce byla podřízena úvěru, tedy že smlouva o půjčce fungovala jako reálný konsenzus, kdy k plnění ve prospěch žalované ze strany žalobkyně došlo.

13. Ačkoliv žalobkyně k otázce výkladu smlouvy výslovně nevymezila (neformulovala) předpoklad přípustnosti dovolání podle , je z dovolací argumentace, v níž zpochybňovala právní posouzení učiněné odvolacím soudem a z jejího odkazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , zřejmé, že měla za to, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované právě žalobkyní citovaným rozhodnutím.

14. Nejvyšší soud setrvale judikuje (ve vztahu k otázce výkladu právních úkonů podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, o jejíž aplikaci šlo i v nyní posuzované věci), že v případě, že soudy dospějí k určitému závěru o nároku vyplývajícím z právního úkonu, o jehož obsahu jsou pochybnosti, je třeba je odstranit jeho výkladem za použití výkladových pravidel podle , , ve znění pozdějších předpisů zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obč. zák.“ a v obchodních vztazích podle , obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 – dále jen „obch. zák.“, a to i tehdy, kdy výklad tohoto právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například žalobkyní zmíněný rozsudek ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. , rozsudky ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. , či ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. ). K výkladovým pravidlům se pak Nejvyšší soud podrobně vyjádřil například v rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , v němž uvedl, že obč. zák. a obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob a musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. , Nejvyšší soud dodal, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle obch. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. , či ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. ).

15. Odvolací soud v posuzované věci při výkladu obsahu smlouvy o půjčce označené datem 20. 7. 2010, k jejímuž uzavření však došlo nejdříve po 29. 10. 2010 a nejpozději do 28. 2. 2011, vycházel z toho, že v ní byla jednoznačně formulována vůle stran, aby jiný způsob plnění půjčky než bankovním převodem na účet dlužníka (žalované) byl samostatně dohodnut. Měl přitom za nesporné, že na bankovní účet žalované žádná částka poskytnuta nebyla. Dohoda dle smlouvy o půjčce datovaná dnem 21. 7. 2010, v níž bylo uvedeno, že žalobkyně uhradila fakturu č. 12010 ve výši 9 600 000 Kč za projektové práce a že touto dohodou žalovaná uznává předmětný dluh jakožto dluh ze smlouvy o půjčce (která měla být onou samostatnou dohodou o jiném způsobu plnění půjčky předpokládanou ve smlouvě o půjčce) však v uvedený den podle skutkových závěrů odvolacího soudu uzavřena být nemohla a mohla být sepsána jednatelem žalobkyně kdykoliv (tj. i účelově v době, kdy již k takovému prohlášení i za žalovanou nebyl jednatel žalobkyně oprávněn) a doba jejího uzavření prokázána nebyla. Odvolací soud tak vycházel z toho, že jiný doplněk smlouvy o půjčce (tj. smlouvou předpokládaná samostatná dohoda o jiném způsobu plnění půjčky) konkretizovaný určitým prokazatelným datem uzavření nebyl doložen a že tedy nebylo prokázáno, jakým způsobem došlo ke změně obsahu smlouvy, kterým by bylo žalovanou akceptováno jiné plnění jako plnění půjčky, tj. konkrétně přijetí plnění žalobkyní tvrzeného projektu, jehož uhrazení by tak představovalo dluh žalované vůči žalobkyni.

16. Odvolací soud se tedy od výše citované judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyložil čl. 1. 2. smlouvy o půjčce podle vůle stran tak, že se žalobkyně zavázala poskytnout žalované částku 19 500 000 Kč, a to bankovním převodem na bankovní účet žalované, a že jiné způsoby plnění musely být stranami samostatně dohodnuty, tedy že na základě písemné dohody smluvních stran mohl být změněn způsob poskytnutí půjčky. Ani otázka výkladu smlouvy o půjčce proto přípustnost dovolání podle nezaloží.

17. Prostřednictvím argumentace uvedené v bodě D dovolání žalobkyně polemizuje se skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů a s jimi provedeným hodnocením důkazů. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení , nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení Námitky takové povahy neobsahující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem tudíž nemohou přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč., nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. ).

18. Namítala-li žalobkyně v dovolání též, že nebyla vyslechnuta svědkyně jí navržená, uplatnila tím námitku vady řízení. K případné existenci vad řízení by však mohl dovolací soud přihlédnout jen, shledal-li by dovolání přípustným (srov. větu druhou ), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalobkyně o tomto údajném procesním pochybení neobsahuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v , přípustnost dovolání tudíž založit nemůže (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. ).

19. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

20. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně podle odmítl, a to zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.

21. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 5. 6. 2024

Mgr. Jiří Němecpředseda senátu