Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 857/2024

-1367

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

a) L. P.

a

b) L. P.

, zastoupených Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalované

EKO-UNIBAU a.s. Praha

, identifikační číslo osoby 634 83 866, sídlem v Praze 2, Ječná 1255/25, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení 364 616,08 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, č. j. -1339, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2023, č. j. -1339,

se zrušuje

ve výroku I v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 12. 2022, č. j. -1303, v části jeho výroku I tak, že se zamítá žaloba co do částky 260 025,79 Kč, a ve výrocích II – V (o nákladech řízení); v naznačeném rozsahu

se

věc

vrací

Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části

se

dovolání

odmítá

.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. -1303, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 307 649,50 Kč (výrok I), co do částky 56 966,58 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení, včetně nákladů vzniklých státu (výroky III – V).

2. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2023, č. j. -1339, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku v bodu I změnil tak, že se žalované ukládá zaplatit každému z žalobců částku 23 811,85 Kč, zatímco v rozsahu o zaplacení dalších celkem 260 025,79 Kč se žaloba zamítá (vše výrokem I rozsudku); k tomu bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výroky II – V).

3. Věcně bylo soudy rozhodováno o žalobci uplatňovaném nároku na zaplacení částky 364 616,08 Kč z titulu bezdůvodného obohacení (podle a násl. , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“), jež mělo žalované na úkor žalobců vzniknout tím, že v období od 17. 6. 2007 do 7. 4. 2012 (dále také jen „rozhodné období“) bez právního důvodu užívala pozemky v jejich vlastnictví.

4. Odvolací soud vzal za správný soudem prvního stupně učiněný závěr, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý v rozsahu jedné ideální ½) pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, z nichž žalovaná (bez právního důvodu) v rozhodném období přímo užívala pozemky parc. č. XY a parc. č. XY, a že pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY přenechala smlouvou o nájmu ze dne 2. 1. 2003 do úplatného užívání třetí osobě, společnosti FAGUS a.s. (coby nájemci).

5. Zatímco soud prvního stupně považoval žalovanou za povinnou osobu k vydání bezdůvodného obohacení (ve formě peněžité náhrady; § 458 odst. 1 obč. zák.) za užívání všech pozemků ve vlastnictví žalobců bez právem aprobovaného důvodu, včetně těch, které žalovaná přenechala do užívání třetí osobě, podle odvolacím soudem učiněné konkluze žalovanou tíží povinnost k vydání bezdůvodného obohacení toliko v případě pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, jež sama (přímo) fakticky užívala (a jež odvolací soud i za použití znaleckého posudku kvantifikoval částkou 47 623,71 Kč). Naproti tomu v případě dalších pozemků (parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY) žalovaná dle mínění odvolacího soudu pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení není (bezdůvodné obohacení jí ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. nevzniklo), užívala-li tyto pozemky v rozhodné době prokazatelně jiná osoba, společnost FAGUS a.s. V tomto směru odvolací soud považoval soudem prvního stupně učiněné právní posouzení za nesprávné, pro něž nelze nalézt zákonné opory, kdy nepovažoval za významnou ani tu okolnost, že právě žalovaná přenechala tyto pozemky do úplatného užívání jiné osobě, uzavíraje, že „bezdůvodné obohacení lze požadovat pouze po subjektu, který předmětnou věc bez právního důvodu užívá“.

6. Proti rozsudku odvolacího soudu, všem jeho výrokům, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost vymezují ve smyslu , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „“) argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. S odkazem na v dovolání citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. , sp. zn. , sp. zn. ) považují žalobci za nesprávný závěr odvolacího soudu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení stíhá výlučně toho, kdo bez právního důvodu (fakticky) užívá cizí nemovitost a nikoli již toho, jenž cizí nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání. Žalobci proto navrhli, aby byl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušen a věc byla odvolacímu soudu vrácena k dalšímu řízení.

7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

8. Rozhodné znění pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

9. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno žalobci jako účastníky řízení, zastoupenými advokátem ( ) a ve lhůtě stanovené , se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, jakož i subjektivní legitimací žalobců k jeho podání (i ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku, jímž došlo k rozštěpení uplatněného práva).

10. Směřuje-li dovolání proti výroku I rozsudku odvolacího soudu i v tom jeho rozsahu, v němž bylo žalobě částečně vyhověno (kdy se žalované ukládá zaplatit každému z žalobců tam uvedenou částku) jde (v uvedeném rozsahu) o dovolání podané neoprávněnými osobami (ve smyslu je k podání dovolání subjektivně legitimován jen ten účastník, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, sešit 3, pod č. 28; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , uveřejněné tamtéž, ročník 2000, sešit 1, č. 7.

11. Směřuje-li pak dovolání žalobců (také) proti výrokům II – V rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, je přípustnost dovolání proti dané části rozhodnutí vyloučena ustanovením (kdy uvedené ovšem Nejvyššímu soudu nebrání, aby nákladové výroky byly následně zrušeny jako výroky závislé na případně zrušovaném – meritorním – rozhodnutí; srov. , )

12. Naproti tomu přípustné podle (srov. hlediska v něm uvedená, kdy současně nejde o žádnou z výjimek přípustnosti dovolání uvedených v ) je dovolání žalobců v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba co do částky 260 025,79 Kč, neboť při řešení dovoláním označené otázky hmotného práva, na němž napadené rozhodnutí závisí, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jak bude dále rozvedeno).

13. Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední ( ), se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelé je ani nenamítají.

14. Proto se Nejvyšší soud dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázky vymezené dovoláním.

15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.

16. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle ) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

17. Protože se dovolatelé domáhají vydání bezdůvodného obohacení, jež měla žalovaná získat užíváním jejich pozemků v období od 17. 6. 2007 do 7. 4. 2012, a tudíž posuzovaný právní poměr účastníků vznikl přede dnem nabytí účinnosti , (1. 1. 2014), řídí se tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé dosavadními právními předpisy (srov. část pátou, hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, a 3 ), tj. , , ve znění do 31. 12. 2013; v textu i jen „obč. zák.“.

18. Podle § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).

19. Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

20. Ustanovení § 451 obč. zák. vyjadřuje obecnou zásadu občanského práva, podle které se nikdo nesmí bezdůvodně obohacovat na úkor jiného. Bezdůvodné obohacení je přitom chápáno jako závazek (§ 489 obč. zák.), z něhož vzniká tomu, kdo se obohatil, povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání předmětu bezdůvodného obohacení. O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním někomu dostalo majetkové hodnoty vyjádřené tím, že v jeho majetku došlo buď ke zvýšení aktiv (§ 451 odst. 2 obč. zák.) anebo snížení pasiv (§ 454 obč. zák.).

21. Předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení, které se musí vydat, je objektivně vzniklý stav obohacení, tj. přesun majetkových hodnot, který nastal způsobem, jež právní řád neuznává. Tím, kdo je v rámci odpovědnosti za bezdůvodné obohacení pasivně legitimován, je tedy ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. ). Z komentářové literatury viz Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. I. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1325.

22. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je pak ustálena v tom, že k vydání bezdůvodného obohacení vzniklého následkem neplatného přenechání nemovitosti k užívání třetí osobě je (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) vůči jejímu vlastníku povinen – a ve sporu o jeho vydání tudíž i pasivně věcně legitimován – domnělý pronajímatel (srov. rozsudky ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. , ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. , ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. , a ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. ), a nikoliv „přímo“ faktický uživatel nemovitosti (srov. např. usnesení ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. , usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. , ústavní stížnost proti němu byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. ). Na tomto závěru Nejvyšší soud setrvává i v případě, že mezi skutečným vlastníkem věci a jejím neoprávněným pronajímatelem neexistuje žádný smluvní vztah (srovnej již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. , a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , a v nich citovaná rozhodnutí). Jinými slovy řečeno, judikatura dovolacího soudu obecně stanoví, že na úkor vlastníka nemovitosti se (v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) neobohacuje přímo faktický uživatel nemovitosti, nýbrž subjekt, který takovou nemovitost za úplatu přenechává třetí osobě k užívání (srov. usnesení ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. , ze dne 14. 12. 2007, sp. zn. , ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. , a ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. , a rozsudek ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. ).

23. Argument odvolacího soudu, že žalovaná pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY fakticky neužívala, a tudíž nemůže být pasivně věcně legitimovaná k vydání bezdůvodného obohacení za jejich užívání, je ve světle citovaných judikatorních závěrů nesprávný. Právně významné je, že žalovaná konala, co byl oprávněn činit pouze vlastník pozemků, totiž s pozemky disponovala (pronajímala je třetí osobě) a požívala jejich plody a užitky (inkasovala nájemné), čímž došlo k neoprávněnému zvětšení jejího majetku.

24. Z uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem v naznačeném rozsahu (jde-li o řešení předestřené otázky pasivní věcné legitimace k vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY) správné není a uplatněný dovolací důvod (, část věty před středníkem, ) byl tudíž naplněn.

25. Pro úplnost sluší se dodat, že ani v poměrech nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2014, by odvolacím soudem přijaté konkluze nemohly bezvýhradně obstát, neboť podle § 2994 o. z. platí, že dal-li někdo neoprávněně věc k užívání nebo požívání jinému, aniž ten byl v dobré víře, může vlastník požadovat vydání bezdůvodného obohacení jak po subjektu, který nemovitost neoprávněně přenechal jinému k užívání, tak po faktickém uživateli, jenž své užívací právo od tohoto subjektu odvozuje (viz z recentní judikatury např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2021, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 8/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

26. Protože rozsudek odvolacího soudu ve výroku pod bodem I v rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se zamítá žaloba co do částky 260 025,79 Kč, správný není (neboť spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jde-li o určení povinné osoby k vydání bezdůvodného obohacení v situaci, kdy subjekt odlišný od vlastníka neoprávněně za úplatu pronajme cizí nemovitost třetí osobě, která následně věc užívá), a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v naznačeném rozsahu zrušil, spolu s výroky II až V o nákladech řízení, jež jsou na zrušeném rozhodnutím závislé ( ), a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (, věta první ).

27. Ve zbylé části – z důvodů shora vyložených – pak Nejvyšší soud dovolání žalobců odmítl, dílem jako podané osobami neoprávněnými (srov. , věty první ), dílem pak jako nepřípustné ( a 2 ).

28. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (, ).

29. V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (, věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. 4. 2024

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu