Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 190/2024

21 Cdo 190/2024-193

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně R. D., zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, proti žalované Vyšší odborné škole, Střední průmyslové škole a Střední odborné škole, Varnsdorf, příspěvkové organizaci, se sídlem ve Varnsdorfu, Bratislavská č. 2166, IČO 18383874, zastoupené Mgr. Martinou Knickou, advokátkou se sídlem v Děčíně I, Tyršova č. 1434/4, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru a o náhradu platu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. února 2023, č. j. -177, takto:

I. Dovolání žalobkyně seodmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudkuKrajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 2023, č. j. -177, zčásti neobsahuje náležité vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení (ve vztahu k námitkám týkajícím se práce nabídnuté žalobkyni po jejím odvolání z vedoucího pracovního místa), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat, a zčásti (ve vztahu k vymezené právní otázce „kdy lze či nelze po zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zaměstnance dále zaměstnával“) není přípustné podle ustanovení , neboť napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nepostačuje, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ).

Uvedeným požadavkům dovolání v části označené V. a VI. (námitky týkající se práce nabídnuté žalobkyni po jejím odvolání z pracovního místa vedoucí učitelky, zejména že tato práce neodpovídá její kvalifikaci) nevyhovuje. Ačkoliv žalobkyně úvodem obecně uvedla, že se „odvolací soud odchýlil při řešení právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ a že „nesouhlasí“ s rozsudky soudů obou stupňů, neboť se jejich odůvodnění „zakládá na špatném právním posouzení věci“, nespecifikuje v této části dovolání žádné právní otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí a při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a ani nijak neformuluje, v čem se řešení přijaté odvolacím soudem odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak sama namítá, a od které „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu se měl odvolací soud – ve vztahu k těmto námitkám – odchýlit.

Námitkou, že po odvolání z pracovního místa vedoucí učitelky byl žalobkyni „nabídnut úvazek v rozsahu 19 hodin, tedy méně, než na který by měla nárok“, žalobkyně brojí proti skutkovému zjištění soudů, že žalovaná žalobkyni poté, co ji odvolala z „funkce vedoucí učitelky“ s úvazkem 16 vyučovacích hodin skládajících se z předmětů ekonomika, marketing a management, německý jazyk, právo a občanská výuka, nabídla práci učitelky s úvazkem navýšeným o 5 vyučovacích hodin předmětu německý jazyk (na celkem 21 vyučovacích hodin).

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění již citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ).

Napadený rozsudek odvolacího soudu je ostatně v závěru, že žalovaná tím, že žalobkyni po jejím odvolání z pracovního místa vedoucí učitelky nabídla práci učitelky obsahující mimo jiné i výuku německého jazyka, splnila svou povinnost navrhnout žalobkyni změnu jejího dalšího pracovního zařazení u žalované na jinou práci odpovídající její kvalifikaci ( část první věty za středníkem ), a to přesto, že žalobkyně neměla odbornou kvalifikaci „pro přímou pedagogickou činnost výuky německého jazyka ve smyslu ustanovení “, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou soud prvního stupně reprodukuje v bodu 22 odůvodnění svého rozsudku.

Judikatura Nejvyššího soudu již dříve dospěla k závěru, že kvalifikací zaměstnance se rozumí souhrn znalostí, dovedností a odborných zkušeností, které zaměstnanec získal vzděláním a výkonem odborné praxe a které jsou využitelné při výkonu jeho práce v pracovněprávních vztazích (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. ), a že při posuzování, zda zaměstnanec má kvalifikaci potřebnou k výkonu práce, kterou je mu zaměstnavatel – v kladném případě – podle části věty první za středníkem povinen nabídnout (za předpokladu, že tato práce odpovídá též zdravotnímu stavu zaměstnance), je třeba přihlížet nejen ke znalostem, které zaměstnanec nabyl dosaženým vzděláním, ale též k dovednostem a odborným zkušenostem, které získal výkonem dosavadní odborné praxe a které spolu s teoretickými znalostmi nabytými vzděláním tvoří jeho kvalifikaci, a k míře jejich využitelnosti pro tuto práci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. ).

Vzhledem k uvedeným závěrům judikatury soudy v projednávané věci správně přihlédly k tomu, že žalobkyně – jak bylo v řízení dokazováním zjištěno – vyučovala u žalované německý jazyk téměř po celou dobu jejich pracovního poměru, tedy po dobu 17 let (a vyučovala tento jazyk i po rozvázání pracovního poměru výpovědí žalované u jiného zaměstnavatele), a dovodily, že při posuzování kvalifikace žalobkyně je třeba zohlednit i její zkušenosti a dovednosti získané uvedenou odbornou praxí. Na tom nic nemění okolnost, že žalobkyně nezískala pro vyučování německého jazyka odbornou kvalifikaci učitele odborných předmětů střední školy ve smyslu ustanovení , o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neboť uvedenou pedagogickou činnost mohla za podmínek uvedených v ustanovení zákona o pedagogických pracovnících (ve znění účinném do 31. 8. 2023) vykonávat i bez této odborné kvalifikace.

V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i závěr odvolacího soudu, že výpověď daná žalobkyni je platná i přes nesouhlas odborové organizace (žalobkyně byla členkou jejího orgánu působícího u žalované), neboť byla naplněna podmínka stanovená v , že po žalované nelze spravedlivě požadovat, aby žalobkyni nadále zaměstnávala [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. , nebo i dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. , z jejichž odůvodnění vyplývá, že ustanovení patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, že zákon ponechává soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí odpovídalo tomu, zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval, a že současně platí, že jsou-li některá hlediska pro posouzení, zda po zaměstnavateli (ne)lze spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr zaměstnance u něj nadále pokračoval, v konkrétní věci významnější (závažnější, důležitější), soud jim logicky přikládá také větší význam]. Odmítla-li žalobkyně poté, co byla odvolána z pracovního místa vedoucí učitelky (platnost tohoto odvolání v řízení před soudy nezpochybnila), návrh žalované na změnu dalšího pracovního zařazení na jinou práci odpovídající kvalifikaci žalobkyně, nebylo možné po žalované spravedlivě požadovat, aby pracovní poměr žalobkyně u ní nadále pokračoval tak, že by následně po celou dobu jeho dalšího trvání byla dána překážka v práci na straně zaměstnavatele, neboť mezi účastníky nedošlo k dohodě o dalším pracovním zařazení žalobkyně u žalované [srov. větu druhou ].

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 4. 2024

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu