Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 472/2024

30 Cdo 472/2024-205

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) M. B., b) M. K., c) R. H., a d) A. H., žalobci c) a d) zastoupeni Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem v Brně, Špitálka 539/23e, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců c) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 11. 2023, č. j. -165, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 4. 2023, č. j. -130, připustil změnu žaloby učiněnou při jednání dne 14. 4. 2023, kterou se žalobkyně a) domáhá odškodnění újmy za období od 7. 1. 2002 do 11. 9. 2012, žalobkyně b) za období od 7. 1. 2002 do 9. 8. 2012, žalobce c) za období od 7. 1. 2002 do 19.6. 2013 s navýšením žalované částky o 8 100 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022, a žalobkyně d) za období od 7. 1. 2002 do 16. 1. 2012 (výrok I), řízení co do požadavku všech žalobců na zaplacení zákonného úroku z prodlení z částky 63 900 Kč za dny 21. 10. 2022 a 22. 10. 2022, co do požadavku žalobkyně b) na zaplacení částky 900 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení, a co do požadavku žalobkyně d) na zaplacení částky 7 200 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení, zastavil (výrok II), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně a) domáhala zaplacení částky 63 900 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení, žalobkyně b) částky 63 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení, žalobce c) částky 72 000 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení a žalobkyně d) částky 56 700 Kč se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 23. 10. 2022 do zaplacení (výrok III), a uložil každému z žalobců povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok IV).

2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 1. 11. 2023, č. j. -165, zamítl návrh žalobců na přerušení řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil výrok III rozsudku soudu prvního stupně, výrok IV změnil tak, že výše nákladů řízení činí 225 Kč pro každého ze žalobců, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil každému z žalobců povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 225 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

3. Žalobci se po změně a částečném zpětvzetí žaloby domáhali po žalované zaplacení žalobkyně a) částky 63 900 Kč s příslušenstvím, žalobkyně b) částky 63 000 Kč s příslušenstvím, žalobce c) částky 72 000 Kč s příslušenstvím a žalobkyně d) částky 56 700 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. (dále jen „posuzované řízení“), v němž vystupovali jako věřitelé zůstavitele.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce c) a žalobkyně d) včasným dovoláním směřujícím proti jeho výrokům II a III. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle a 3 věty první a , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl pro nepřípustnost.

5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobců c) a d) není přípustné v části směřující proti výroku II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu částečné změny a částečného potvrzení výroku IV rozsudku soudu prvního stupně a dále proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, a to podle , neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobci c) a d) řídili nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

6. Dále není dovolání žalobců c) a d) subjektivně přípustné ohledně potvrzení výroku III rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé ve vztahu k nárokům jiného z žalobců, neboť oprávnění podat dovolání (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. ).

7. Ve zbylé části dovolání se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání dle

8. Přípustnost dovolání dle nezakládá otázka stanovení počátku dědického řízení ve vztahu k věřiteli zůstavitele, neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud na jejím posouzení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. , uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud totiž k obdobné argumentaci žalobců v rámci odvolání uvedl, že k ní „nepovažuje … za potřebné zaujímat stanovisko, neboť důvody, pro které soud prvního stupně žalobě nevyhověl, se od otázky účastenství neodvíjejí“ a že žalobci „nesprávné posouzení účastenství nevytýkají soudu prvního stupně (který se touto otázkou nezabýval), ale fakticky toliko polemizují s argumentací žalované“ (viz odstavec 23 rozsudku odvolacího soudu).

9. Ani druhá otázka limitace výše přiznaného zadostiučinění částkou, jíž se žalobcům c) a d) v rámci likvidace dědictví dostalo, přípustnost dovolání dle nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud na základě skutkových zjištění (zrekapitulovaných v odstavci 26 rozsudku odvolacího soudu) uzavřel, že není důvodné, aby zadostiučinění za nemajetkovou újmu přesahovalo peněžité plnění, které se jim dostalo na uspokojení pohledávky v posuzovaném řízení, poněvadž neshledal, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobci c) a d) mohli v průběhu posuzovaného řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení svých přihlášených pohledávek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. , body 39 a 40, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud rovněž nevyhověl požadavku žalobců c) a d), aby výše uvedenou otázku vyřešil jinak, neboť neshledal žádný důvod se od své dosavadní judikatury odchýlit. V této souvislosti Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím naopak zdůrazňuje, že žalovanou již poskytnuté zadostiučinění [žalobcům c) a d) bylo vyplaceno v souvislosti s nepřiměřenou délkou dědického řízení zadostiučinění ve výši 148 050 Kč každému z nich] je vyšší než částka, které se žalobcům c) a d) dostalo v rámci likvidace dědictví v posuzovaném řízení, a výrazně převyšuje i obvyklou výši poskytovaných náhrad nemajetkové újmy (srov. část VI stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

10. Jestliže v této souvislosti žalobci c) a d) v dovolání obecně uváděli, že při uplatnění svých pohledávek v roce 2002 vyšší míru uspokojení očekávat mohli, neboť mohli důvodně doufat v objevení majetku pořízeného za jejich prostředky, jež měly být investovány na zahraniční burze, tak tato jejich tvrzení jsou zcela vágní a ze skutkových zjištění soudů neplynou. V tomto směru je tudíž námitka žalobců c) a d) námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem ( ). V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná (byť se první otázkou s ohledem na závěr odvolacího soudu nemohl zabývat), že ve skutkově obdobné věci (jiného z věřitelů zůstavitele) shrnul v usnesení ze dne 2. 4. 2024, sp. zn. , že se věřitel zůstavitele nestává účastníkem dědického řízení jen proto, že oznámí svou pohledávku za zůstavitelem dědickému soudu, ale až okamžikem, kdy se stane účastníkem řízení o likvidaci dědictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. ), a za dobu, kdy není účastníkem dědického řízení, mu tudíž nemůže ani svědčit právo na jeho přiměřenou délku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. ). Případné očekávání žalobců c) a d) mnoho let před tím, než se stali účastníky posuzovaného řízení, by tudíž nemohlo mít na výši jim náležejícího zadostiučinění za nepřiměřenou délku tohoto řízení žádný vliv.

11. Namítali-li žalobci c) a d) v této souvislosti, že odvolací soud zohlednil jen jedno z kritérií stanovených , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), které navíc nevyhodnotil úplně, pokud nepřihlédl k vysokému věku některých žalobců [čímž má být zřejmě míněna žalobkyně d); poznámka Nejvyššího soudu], tak ani v tomto směru jejich námitka přípustnost dovolání dle nezakládá, neboť ani v tomto směru se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud založil svůj závěr o přiměřené výši zadostiučinění na zhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro žalobce, které je třeba považovat za pro stanovení formy a výše zadostiučinění určující, neboť toto kritérium vypovídá o intenzitě újmy poškozeného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. ). Zdůrazňovali-li žalobci c) a d) v této souvislosti, že posuzované řízení trvá přes 22 let a stále není skončeno, tak jednak žalobci c) a d) jako věřitelé zůstavitele nebyli účastníky posuzovaného dědického řízení po celou jeho dobu, ale jen po dobu likvidace dědictví, která byla navržena dne 11. 2. 2011 a nařízena usnesením Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2011 (jak je uvedeno výše), a v tomto řízení výslovně uplatnili nárok na odškodnění jen za omezenou dobu, a to žalobce c) za období od 7. 1. 2002 do 19. 6. 2013 a žalobkyně d) za období od 7. 1. 2002 do 16. 1. 2012. Co se pak týče věku žalobkyně d), té bylo ve vymezeném období 71 let, což za vysoký věk pro účely posuzování kritéria významu předmětu řízení pro ni považovat nelze, neboť tím je věk nad 75 let (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. ). Z těchto důvodů se tedy odvolací soud nemohl odchýlit ani od závěrů žalobci c) a d) zmiňovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. .

12. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle věty první ve spojení s a a zavázal žalobce c) a d), jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle za jeden úkon ve výši 300 Kč [ ve spojení s ].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. 4. 2024

JUDr. David Vláčil předseda senátu