Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

4 Tz 8/2024

-24

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Š. K.

Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. ,

byl

porušen zákon

v ustanovení , trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, a v ustanovení , trestní zákon, v neprospěch obviněného Š. K.

Napadený rozsudek

se zrušuje

. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. se obviněný Š. K.

zprošťuje

obžaloby pro skutek spočívající v tom, že dne 15. 11. 1951 při výkonu základní vojenské služby u útvaru v XY odmítl převzít zbraň s poukazem na to, že mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje, čímž měl spáchat trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle , trestní zákon,

neboť označený skutek není trestným činem.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. , který nabyl právní moci dnem 21. 6. 1952, byl zemřelý obviněný Š. K. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle , trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), kterého se podle výroku tohoto rozsudku dopustil tím, že

dne 15. 11. 1951 při výkonu základní vojenské služby u útvaru v XY odmítl převzít zbraň s poukazem na to, že mu to jeho náboženské přesvědčení nedovoluje.

2. Za tento trestný čin byl obviněnému podle § 270 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let a 3 měsíců a podle § 43, § 44 tr. zák. byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu 3 let. Amnestií prezidenta republiky ze dne 4. 5. 1955 byl obviněnému prominut zbytek neodpykaného trestu odnětí svobody.

3. Proti rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. , podal ministr spravedlnosti České republiky (dále jen „ministr spravedlnosti“) podle § 266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného.

4. Ve svém mimořádném opravném prostředku [s odkazem na příslušná ustanovení , trestního řádu – § 1 odst. 1, § 2 odst. 3 a § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.] zaujal názor, že čin obviněného, tedy vyhýbání se služební povinnosti v souvislosti s výkonem vojenské služby z důvodu náboženského vyznání, směřoval k uplatnění základního práva občana zaručeného ustanovením y ČSR z r. 1948. Dále konstatoval, že z roku 1948 sice svobodu svědomí formálně zaručovala, avšak navazující norma nižší právní síly vydána nebyla. Š. K. neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu beze zbraně, jelikož tato neexistovala, a proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím a dovodil, že jednání obviněného nemohlo být trestným činem pro absenci prvku protiprávnosti. K tomu však bývalý Nižší vojenský soud Plzeň v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími z § 1 odst. 1 a § 2 odst. 3 trestního řádu z r. 1950 nepřihlédl a obviněného uznal vinným nedůvodně. Vzniklá nezákonnost nebyla napravena ani po vydání , o soudní rehabilitaci, neboť nebyl podán návrh na zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení. S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a reálně nepřipadá v úvahu doplňování dokazování, se domnívá, že je možné a vhodné, aby Nejvyšší soud též sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle tr. ř.

5. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. , a v řízení mu předcházejícím, byl v neprospěch obviněného porušen zákon v § 2 odst. 3 trestního řádu z roku 1950 ve vztahu k § 270 odst. 1 tr. zákona z r. 1950, aby podle § 269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 271 odst. 1 tr. ř.

6. Obviněný se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona písemně prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Müllera, který upozornil na právní názor, který vyslovil Ústavní soud a Nejvyšší soud v obdobných kauzách, v nichž šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Dodal, že stížnost odpovídá také judikatuře Evropského soudu pro lidská práva. Vyjádřil souhlas s návrhy ministra spravedlnosti. Podotkl, že v dané věci neproběhlo přezkumné řízení podle , a tak není třeba ho znovu opakovat u prvoinstančního soudu.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství projevil souhlas s argumentací podané stížnosti a uvedl, že neshledává jakékoliv pochybnosti o její důvodnosti. Stížnosti pro porušení zákona navrhl vyhovět, a to v souladu s návrhem formulovaným ministrem spravedlnosti, na který pro stručnost v podrobnostech odkázal.

8. Nejvyšší soud přezkoumal podle § 267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl skutečně napadeným rozhodnutím soudu ve vytýkaném směru porušen v neprospěch obviněného.

9. Nejvyšší soud při formulaci tohoto závěru vyšel z právní úpravy, kterou bylo třeba aplikovat v době rozhodování soudu o podané obžalobě. Ta garantovala, a to na úrovni ústavního zákona, svobodu svědomí, neboť y Československé republiky z roku 1948 stanovil, že

se svoboda svědomí zaručuje

.

10. Podle , trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, bylo

úkolem soudu v trestním řízení zejména spravedlivě rozhodovat o trestných činech.

11. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv

každý má právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství; toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů

.

12. Podle d

svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.

13. Ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zákona, podle něhož bylo kvalifikováno jednání obviněného, stanovilo, že trestného činu vyhýbání se služební povinnosti se dopustí ten,

kdo se úmyslně vyhne plnění služební povinnosti nebo služebního výkonu tím, že paděláu, předstírá nemoc, použije jiného úskoku nebo se odvolává na náboženské nebo jiné přesvědčení.

14. Skutkové okolnosti uvedené ve stížnosti pro porušení zákona podané ministrem spravedlnosti jsou v souladu s reálným stavem věci. Z obsahu rozsudku Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. , se podává, že obviněný dne 1. 11. 1951 nastoupil vojenskou základní službu, zpočátku na sebe nechtěl vzít vojenský stejnokroj, později ho však oblékl. Když mu ale byla dne 15. 11. 1951 předávána vojenská puška, odepřel ji přijmout a odůvodňoval to tím, že mu to nedovoluje jeho náboženské vyznání. U hlavního líčení obviněný toto jednání doznal a prohlásil, že výcvik se zbraní by byl prohřešením proti ustanovením Bible. Nižší vojenský soud Plzeň v rozsudku napadeném stížností pro porušení zákona k obhajobě obviněného uvedl, že tato jej nemůže zbavit viny a dále argumentoval, že všem občanům jeu zaručena svoboda svědomí a vyznání (), současně však ukládá občanům určité základní povinnosti, když vrcholnou povinností každého občana je obrana státu a jeho lidově demokratického zřízení.

15. Předmětné rozhodnutí je třeba pokládat za nezákonné, neboť nerespektuje principy demokratické společnosti zaručující právo na svobodu svědomí. Obviněný (jak plyne z ustálených a popsaných skutkových zjištění, z nichž vycházel i tehdejší Nižší vojenský soud Plzeň) odmítl převzít a nosit zbraň, protože mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení. Obviněný tímto jednáním vyjadřoval a uplatňoval své základní právo občana na svobodu svědomí zaručené mu ustanovením y Československé republiky z roku 1948.

16. Z uvedeného zjevně vyplývá, že bývalý Nižší vojenský soud Plzeň nesprávně dospěl k závěru, že zjištěný skutkový stav lze podřadit pod ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák.

17. Nejvyšší soud předně odkazuje na rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, zejména nález pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. , i na ni navazující judikaturu Nejvyššího soudu (k tomu zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. , ale též např. rozsudky ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. ), a konstatuje, že pokud obviněný odmítl převzít zbraň z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, pak svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení zaručenéu 9. května z roku 1948. Přestože tato deklarovala v svobodu svědomí, zároveň ji již v druhém odstavci citovaného ustanovení nepřípustně omezila: „Světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.“. Deklarovanou svobodu svědomí tato popírala i v , když mimo jiné stanovila každému občanovi povinnost konat vojenskou službu.

18. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, v nichž by její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce, a výkon vojenské služby byl na osobách, které ho odmítaly z důvodu náboženského přesvědčení, vynucován prostředky trestní represe. Vzhledem k uvedenému a s odkazem na výklad vztahující se k naplňování svobody svědomí jednotlivce i z pohledu dnes platných norem, především d, nelze jednání obviněného, spočívající v tom, že odmítl převzít zbraň, považovat za trestný čin, a proto je zřejmé, že Nižší vojenský soud Plzeň porušil zákon v neprospěch obviněného, pokud ho uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle tr. zák.

19. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná i obdobné závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. , který se k této otázce vyjádřil mimo jiné tak, že „svoboda svědomí má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem – tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (y ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní č. 121/1920 Sb., stejně jako současnád, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. 9. května č. 150/1948 Sb. sice v svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Československé socialistické republiky č. Již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje …. Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“. Svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou. Na rozdíl od těchto svobod je podle Ústavního soudu rozhodnutí diktované svědomím „vždy konkrétním, neboť jeho předmětem je konkrétní chování v konkrétní situaci. Abstraktní, obecné nebo absolutní mohou být jen důvody nebo maximy, které spoluvytvářejí normu, již svědomí v daný okamžik akceptuje. Rozhodnutí diktované svědomím v nich může nalézt normativní odůvodnění, které se uplatní při řešení konfliktu mezi takovým principem či maximou a právní normou zavazující k opaku. Situace je ovšem vždy individualizovaná časem, místem a konkrétními okolnostmi. Podstatné je, že jde o vážné, mravní, na kategorie dobro a zlo orientované rozhodnutí‘ [rozhodnutí Ústavního soudu SRN in BVerfGE 12, 45 (55)], které jednotlivec prožívá jako závaznou povinnost či jako bezpodmínečný příkaz k určitému chování.“.

20. Pokud obviněný odmítl převzít zbraň z důvodu svého náboženského přesvědčení, a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval i tehdejšíy z roku 1948 zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení.

21. Vyslovené závěry Ústavního soudu jsou v plném rozsahu aplikovatelné i na posuzovaný případ obviněného. Bývalý Nižší vojenský soud Plzeň obviněného v podstatě odsoudil pro jeho náboženské přesvědčení, aniž by zohlednil, že obviněný uplatnil své právo na svobodu svědomí, zaručené muu, jakož i Všeobecnou deklarací lidských práv. Bývalý nižší vojenský soud Plzeň pochybil, pokud vůbec nepřihlédl ke skutečnosti, zda posuzovaný skutek je vzhledem k motivaci obviněného vůbec trestným činem, pokud obviněný tímto svým jednáním pouze realizoval svá základní práva. Ze skutkových okolností (které ani obviněný v řízení před bývalým Nižším vojenským soudem Plzeň nepopřel a o jejichž správnosti Nejvyšší soud nemá pochybnosti) je zjevné, že obviněný odmítl převzít zbraň, protože to vyplývalo z jeho náboženského vyznání.

22. Z konfrontace napadeného rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň s výše uvedenými závěry Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, ke kterým dospěly ve výše citovaných rozhodnutích je zřejmé, že rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň byl porušen zákon v neprospěch obviněného, pokud jej uznal vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák. Na základě výše uvedených skutečností proto Nejvyšší soud podle tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. , byl porušen zákon v ustanovení , trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a v ustanovení § 270 odst. 1 písm. b) tr. zák., v neprospěch obviněného Š. K.

23. Podle § 269 odst. 2 tr. ř. proto Nejvyšší soud zrušil rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu Plzeň ze dne 12. 6. 1952, sp. zn. , a současně všechna další rozhodnutí, která na toto rozhodnutí obsahově navazují, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 271 odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že obviněného podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek v jeho vymezení obsaženém v odsuzujícím rozsudku, a to proto, že tento skutek není trestným činem. Shledal totiž, že tak může učinit na podkladě skutkového stavu věci, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 3. 2024

JUDr. Jiří Pácalpředseda senátu