Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 343/2024

25 Cdo 343/2024-1261

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců Mgr. Radka Kopsy a JUDr. Hany Tiché ve věci žalobkyně: M. D.,zastoupená JUDr. Jiřím Solilem, advokátem se sídlem Jakubská 2, Praha 1, proti žalovaným: 1) Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, IČO 00064173, sídlem Šrobárova 1150/50, Praha 10, a 2) Fakultní nemocnice v Motole, IČO 00064203, sídlem V Úvalu 84, Praha 5, za účasti: Kooperativa pojišťovna a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice na straně žalované 2), ozaplacení10 003 466 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2023, č. j. -1233, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. -1185, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po obou žalovaných, aby jí společně a nerozdílně zaplatily 10 003 446 Kč (výrok I), uložil žalobkyni nahradit náklady řízení státu ve výši 112 195 Kč (výrok II), uložil žalobkyni nahradit náklady řízení žalované 1) ve výši 1 589 068,80 Kč (výrok III), uložil žalobkyni nahradit náklady řízení žalované 2) ve výši 26 116,83 Kč (výrok IV), a uložil žalobkyni nahradit náklady řízení vedlejší účastnici ve výši 3 000 Kč (výrok V).

2. Obvodní soud rozhodoval o žalobě, kterou se žalobkyně vůči oběma žalovaným domáhala náhrady újmy, která jí měla být způsobena nesprávnou diagnostikou a nesprávným léčením nemocí žalobkyně oběma žalovanými v letech 2013 a 2014, které zejména nerozpoznaly, že žalobkyně měla trpět lymskou boreliózou, a nezahájily včas léčbu této nemoci. V důsledku těchto pochybení žalovaných mělo dojít ke značnému zhoršení zdravotního stavu žalobkyně, ke vzniku nákladů na léčení ve výši 292 446 Kč, které si musela hradit sama, k neschopnosti žalobkyně vykonávat práci, takže jí měl ujít zisk ve výši 587 000 Kč, dále jí měly být způsobeny bolesti a duševní útrapy, za než žalobkyně požadovala odškodnění ve výši 3 100 000 Kč, a konečně na jejím zdraví měly vzniknout trvalé následky, takže za ztížení společenského uplatnění žalobkyně požadovala celkem 6 024 000 Kč.

3. Obvodní soud žalobu původně zamítl rozsudkem ze dne 25. 6. 2019, č. j. -713, neboť měl za to, že žalobou uplatněná práva žalobkyně jsou promlčena. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2019, č. j. -765, s odůvodněním, že závěr o promlčení práv žalobkyně byl předčasný, neboť žalobkyně netvrdila všechny skutečnosti rozhodné pro posouzení okolností vzniku jí tvrzených nároků.

4. Obvodní soud následně žalobu opět zamítl rozsudkem ze dne 25. 5. 2023, č. j. -1185. Po provedeném dokazování, včetně znaleckého posudku vypracovaného Institutem pro postgraduální vzdělávání ve zdravotnictví, dospěl po skutkové stránce k závěru, že žalované při léčení žalobkyně v letech 2013–2014 nepochybily. Obě žalované postupovaly při diagnostice a léčení žalované lege artis, tedy postupovaly při poskytování zdravotních služeb žalobkyni podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality žalobkyně a s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti. Nadto zejména postup žalované 2) byl vysoce nadstandardní, odpovídající zavedené praxi na klinickém fakultním pracovišti. Naopak žalobkyně bez doporučení navštěvovala i různá jiná zdravotnická pracoviště, diagnostické a léčebné úkony tak na sebe nenavazovaly, jednotlivá pracoviště neměla z tohoto důvodu k dispozici výsledky předchozích vyšetření, a proto je opakovala. Léčení antibiotiky a zejména antiparazitiky, jež žalobkyně podstoupila v jiných zdravotnických zařízeních než u žalovaných, nebyla nikdy indikována. Nejvýraznější choroba žalobkyně je psychického rázu – jde o somatizační poruchu, která se u žalobkyně rozvíjela od roku 2013 a v následujících letech pro ni byla žalobkyně mj. dvakrát psychiatricky hospitalizována. Podezření na tuto poruchu bylo vysloveno již v roce 2014, avšak žalobkyně tehdy léčení této poruchy odmítala.

5. Obvodní soud po právní stránce uzavřel, že žalované při léčení žalobkyně v letech 2013–2014 neporušily žádnou právní povinnost, zejména postupovaly v souladu s ustanoveními , a , o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, a a , , (dále též o. z.). Žalované tak neporušily smlouvy, na jejichž základě prováděly zdravotní péči o žalobkyni. Protože chybí základní prvek odpovědnosti žalovaných za újmu ve smyslu o. z., nezbylo obvodnímu soudu, než žalobu zamítnout a uložit žalobkyni nahradit náklady řízení jak státu, tak žalovaným a vedlejší účastnici.

6. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2023, č. j. -1233, potvrdil výroky I, II, IV a V rozsudku obvodního soudu (výrok I), změnil výrok III rozsudku obvodního soudu tak, že žalobkyni uložil nahradit žalované 1) náklady za řízení před obvodním soudem ve výši 363 774 Kč (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III – V). Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které shledal odpovídajícími provedeným důkazům. Dále dokazování doplnil ohledně okolností týkajících se diagnostiky a léčení lymské boreliózy, a to jak obecně, tak ve vztahu k žalované, zejména s přihlédnutím k závěrům MUDr. Klubala a doc. MUDr. Lobovské, na něž žalobkyně poukazovala. Uzavřel, že závěry a postupy uvedených lékařů byly chybné, a naopak diagnostické přístupy obou žalovaných byly adekvátní a odpovídající moderní medicíně.

7. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, a doplnil, že povinnost postupovat při poskytování zdravotní péče v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, odborně a s potřebnou pečlivostí, existovala pro poskytovatele takové péče i v období do 31. 12. 2013, tedy za účinnosti , , (dále též obč. zák.), a její porušení bylo protiprávním jednáním, jež ve smyslu obč. zák. zakládalo povinnost k náhradě škody. Platí však, jak je uvedeno shora, že žalované neporušily žádnou svou právní povinnost ve vztahu k žalobkyni, jež by mohla zakládat jejich odpovědnost za škodu či újmu žalobkyně. Dále odvolací soud uvedl, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis, je nutno posuzovat pomocí znalců – lékařů, neboť jde ve smyslu , , (dále též ) o otázku odbornou, k níž se nemohou vyjadřovat svědci, byť by měli potřebné odborné znalosti. Obvodní soud takto postupoval a správně neprovedl výslechy svědků, které k této otázce žalobkyně navrhovala. Odvolací soud proto potvrdil rozsudek prvostupňového soudu jako věcně správný, s výjimkou výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovanou 1). V tomto směru zejména vytkl prvostupňovému soudu, že při určení výše odměny zástupce žalované 1) nevycházel u požadavku na náhradu nemajetkových újem z ustanovení vyhl. č. , ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. . Odvolací soud proto stanovil náhradu nákladů řízení v souladu s tímto ustanovením citované vyhlášky.

8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a rovněž na řešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně pak konkretizovala, že zásadní právní otázkou v předmětné věci pro posouzení důvodnosti vznesené námitky promlčení je okamžik, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku újmy a o osobě, která je povinná k její náhradě. Žalobkyně uváděla, že tento okamžik nelze spojovat se zprávou MUDr. Kubala z 19. 3. 2014, neboť tato zpráva uváděla pouze to, že lymská borelióza je jednou z možných diagnóz žalobkyně, a teprve po podání antibiotik a po provedení následných testů bylo možno zjistit, zda je borelióza skutečnou příčinou obtíží žalobkyně, k čemuž došlo až po provedení laboratorních testů dne 15. 5. 2014. V tomto směru žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. . K promlčení nároku žalobkyně proto nedošlo. I kdyby snad nárok žalobkyně byl promlčen, pak má žalobkyně za to, že k promlčení by nemělo být z hlediska dobrých mravů přihlíženo.

9. Dále žalobkyně uvedla, že vzhledem k výpovědi svědka K. ohledně diagnostiky lymské boreliózy a toho, jak se tato nemoc u pacientů projevuje, měly prvostupňový i odvolací soud pochybit tím, že neprovedly žalobkyní navrhované výslechy žalobkyně a svědků. Podle žalobkyně je tak mezi skutkovými a právními závěry odvolacího soudu extrémní rozpor, neboť skutkové závěry nemají podklad v provedených důkazech. I v této skutečnosti pak žalobkyně ve smyslu ustálené judikatury spatřuje naplnění dovolacího důvodu.

10. Konečně žalobkyně uvedla, že dosud dovolacím soudem neřešenou otázkou je otázka přiznání náhrady nákladů řízení, jejichž výše je v daném případě rozporná s dobrými mravy, neboť zdraví žalobkyně bylo nevratně poškozeno. Žalobkyně má za to, že ona sama věc nezavinila, s žalovanými se snažila komunikovat, avšak bez jakéhokoli úspěchu. Proto by jí neměla být povinnost k náhradě nákladů řízení protistraně ukládána, resp. proto žádá o prominutí nákladů řízení ve vztahu ke státu. Poukázala přitom na svůj zdravotní stav i nemajetnost. Žalobkyně také požádala o přiznání odkladu vykonatelnosti výroků o nákladech řízení.

11. Žalované ani vedlejší účastnice se k dovolání nevyjádřily.

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení ( a 4 ), avšak není přípustné.

13. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

14. Žalobkyně vytýká napadenému rozhodnutí především nesprávné posouzení otázky promlčení práva žalobkyně. Na posouzení této otázky ovšem napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Jak plyne se shora uvedeného, žaloba byla zamítnuta proto, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledaly, že se žalované při léčení žalobkyně nedopustily ničeho protiprávního, neporušily žádným způsobem své smluvní či zákonné povinnosti, a proto chybí na jejich straně základní předpoklad pro vznik odpovědnosti za újmu na straně žalobkyně ve smyslu o. z., resp. obč. zák. Otázka promlčení práv žalobkyně nehrála v úvahách odvolacího soudu, jak jsou zachyceny v dovoláním napadeném rozsudku, žádnou roli. Přípustnost dovolání podle přitom může založit jen taková otázka, na níž byl výrok odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. , nebo ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. ).

15. Pokud pak žalobkyně vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl navržené důkazy výslechy některých svědků a žalobkyně, pak v podstatě namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně však pomíjí, že Nejvyššímu soudu je v zásadě umožněno přihlížet k procesním nedostatkům jen u přípustného dovolání (viz ). Procesní vada tak může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. , bod 37, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. ). Takovou otázku žalobkyně v dovolání nepoložila. Soudy objasnily, na základě jakých zjištění měly za přesvědčivě prokázané rozhodné skutečnosti, zejména to, že žalované při léčení žalobkyně nepochybily, a že není třeba provádět další žalobkyní navržené dokazování, a to i proto, že důkazy, které žalobkyně navrhovala, nebyly způsobilé vyvrátit odborné závěry provedeného znaleckého posudku. Soudy tak postupovaly v souladu s požadavky ustálené judikatury (viz např usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. , a judikatura v něm odkazovaná) vyžadující, aby soud případně náležitě vyložil ve svém rozhodnutí, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

16. Konečně co se týče žalobkyní uváděných otázek týkajících se náhrady nákladů řízení, pak tyto by mohly být relevantní pouze ve vztahu k výrokům dovoláním napadeného rozsudku o nákladech řízení. Proti nim je však dovolání ve smyslu nepřípustné bez dalšího.

17. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle odmítl.

18. S přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání ve lhůtě přiměřené pro rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.

19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle věty první, , tak, že procesně úspěšné žalované a vedlejší účastnice by měly proti žalobkyni právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, avšak podle obsahu spisu jim žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 3. 2024

JUDr. Robert Waltr předseda senátu