Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1127/2023

-260

USNESENÍ

BLESK Servis s. r. o.,

S. G.

, zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, o zaplacení 63 143 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. , 106/2022-217, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 791,60 Kč k rukám JUDr. Karla Davida, advokáta.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 1. 2. 2022, č. j. -126, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 1. 2. 2022, č. j. -131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 31 571,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 11. 7. 2019 do zaplacení; ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 26. 11. 2020, č. j. -58, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2021, č. j. , 60/2021-117, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně na základě objednávky žalované, k níž se připojila SYNER, s. r. o., poskytovala těmto společnostem službu ostrahy. Obě společnosti poskytnuté služby konzumovaly, ani jedna z nich žalobkyni nevytkla jejich vady, ačkoli tak mohly učinit po celou dobu poskytování ostrahy. Za poskytnutou ostrahu objektu (parkoviště P+R Jankovcova, resp. zde se nacházející staveniště) žalobkyni nezaplatily, ačkoli k tomu byly vyzvány. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná „v podstatě uznala“ nárok žalobkyně na zaplacení poloviny ceny za dílo, protože se dohodly, že žalovaná bude žalobkyni platit polovinu celkové ceny za dílo (vize-mail ze dne 12. 3. 2019, kterým bylo žalované potvrzeno, že jí a SYNER, s.r.o. bude fakturováno za dílo každé jednou polovinou, a e-mail, který D. Š., zaměstnanec žalované zaslal dne 13. 9. 2019 jednateli žalobkyně, v němž žalovaná požádala žalobkyni o zaslání faktury na 50 % provedených služeb z jejich soupisu); tím žalovaná vyjádřila ochotu uhradit 50 % z vyfakturované částky.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2022, č. j. , 106/2022-217, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že se žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení 31 571,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 11.7. 2019 do zaplacení, zamítá. V zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části, jíž bylo rozhodnuto o 10 % úroku z prodlení ročně z částky 63 143 Kč za den 10. 7. 2019, přičemž řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak jej potvrdil. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, které doplnil žalobkyní navrženými důkazy (výslechy svědků), skutkově uzavřel, že žalobkyně v řízení neprokázala, že pro žalovanou provedla práce spočívající v ostraze určeného objektu v jí tvrzeném rozsahu. S podporou závěrů dovozených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. , že účastník je povinen tvrdit pro rozhodnutí významné skutečnosti a k jejich prokázání označit důkazy, neboť oprávněnost nároku musí být postavena najisto a nestačí připuštění možnosti či úvahy o pravděpodobnosti, dovodil, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno stran tvrzení, že splnila své závazky ze smlouvy (resp., že poskytla žalované sjednané služby ostrahy v tvrzeném a fakturovaném rozsahu), a nemůže proto být ve sporu úspěšná. Konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně (po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu) žalobkyně navrhla k prokázání tvrzeného objemu prací jediný důkaz, a to důkaz objektovou knihou, který odvolací soud zopakoval. Tento důkaz ve spojení s ostatními důkazy (svědeckými výpověďmi) poskytnutí služeb v žalobkyní tvrzeném (fakturovaném) rozsahu spolehlivě neprokazoval, jakkoli „bylo zřejmé, že činnost spočívající v ostraze předmětného objektu žalobkyně vyvíjela“. Ochotu žalované, aby jí žalobkyně fakturovala 50 procent ceny služeb, nelze považovat za uznání dluhu; kvalifikované uznávací prohlášení žalovaná neučinila.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva „unesení důkazního břemene“. Prosazuje, že sama skutečnost, že neprokázala tvrzený rozsah prací, neospravedlňuje zamítnutí žaloby, jestliže základ nároku byl prokázán. Pokud odvolací soud nevzal za prokázané její tvrzení o počtu hodin poskytnuté ostrahy, měl postupovat podle , tedy sám určit výši nároku. Neučinil-li tak, odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. , či ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. . Judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. , ze dne 18. 10. 2010, sp. zn. , ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. , a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. ) odvolací soud podle názoru dovolatelky nerespektoval ani při hodnocení důkazů;dospěl totiž k jinému skutkovému zjištění ohledně uznání nároku než soud prvního stupně, aniž zopakoval důkaz e-mailem, který D. Š. dne 13. 9. 2019 adresoval J. Š. a D. C. V rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. , ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. , ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. či ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. , řešil otázku důkazního břemene, jestliže „otočil důkazní břemeno co do 50 % uplatněného nároku“. Pochybení odvolacího soudu pak dovolatelka shledává i v tom, že neprovedl jí navržený důkaz výslechem svědkyně K. T., čímž založil nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, ale i jeho protiústavnost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. , ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. ), a dále v tom, že důkaz „objektovou knihou“ hodnotil selektivně a jeho závěr o obsahu knihy je v extrémním rozporu s tímto důkazem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil v celém rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná považuje odkaz dovolatelky na judikaturu, v níž se Nejvyšší soud vyjadřoval k aplikaci , pro posuzovanou věc za nepřiléhavý; připomíná, že citované ustanovení nenahrazuje důkazní povinnost žalobce ohledně tvrzení, na nichž postavil svůj žalobní nárok. Uplatnila-li žalobkyně nárok ze smlouvy o dílo uzavřené mezi podnikateli, bylo její povinností prokázat, že práce provedla a v jakém rozsahu (měla prokázat počet odpracovaných hodin). Aplikace nenahrazuje zjištění týkající se základu nároku, tj. ani zjištění týkající se rozsahu prací, za které je požadována úhrada. Žalobkyně sice v dovolání namítla nesprávné právní posouzení věci, z dovolání je však zřejmé, že brojí především proti skutkovému závěru, že svá tvrzení neprokázala. Navrhla proto dovolání jako nepřípustné odmítnout.

Nejvyšší soud věc projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Otázka „neunesení důkazního břemene toliko co do výše žalovaného nároku“, kterou žalobkyně spojuje s odvolacím soudem nevyužitou možností použití ustanovení a předkládá (coby vyřešenou v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. , a ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. ) k dovolacímu přezkumu, takovou otázkou není, neboť odvolací soud nedovodil, že se žalobkyni podařilo unést důkazní břemeno stran základu nároku. Své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyně v řízení neprokázala, že žalované poskytla podle smlouvy o dílo služby spočívající v ostraze předmětného objektu v jí tvrzeném objemu (rozsahu). Pro řešení uvedené právní otázky tudíž nemůže být dovolání podle přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. ).

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že dospěl k jinému skutkovému závěru ohledně uznání nároku než soud prvního stupně, aniž zopakoval důkaz e-mailem D. Š. ze dne 13. 9. 2019 (a že tak „otočil důkazní břemenoco do 50 % uplatněného nároku“) a že neprovedl jí navržený důkaz výslechem svědkyně K. T., čímž „založil nejen nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, ale i jeho protiústavnost“, nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ), nýbrž viní odvolací soud z toho, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K vadám řízení totiž dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (tento předpoklad naplněn není); samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.

Dovolací soud připomíná, že uplatněním dovolacího důvodu podle není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Odvolacím soudem zjištěný skutkový stav věci je v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelný, ať již je namítána jeho nesprávnost nebo neúplnost; dovolací soud z něj vychází. To platí pro námitky, jimiž dovolatelka oproti odvolacímu soudu prosazuje, že z důkazů, z nichž vyšel soud prvního stupně, přičemž odvolací soud je neprovedl (Výkazu odpracovaných hodin za období 4/2019 ve spojení se Soupisem provedených prací 4/2019 a Výkazu odpracovaných hodin za období od 5/2019 ve spojení se Soupisem provedených prací 5/2019), vyplynulo, že pro žalovanou vykonala ostrahu v rozsahu 376,5 hodin po 98 Kč a 156 hodin po 98 Kč.

Námitku, že zjištění odvolacího soudu o obsahu dokladové knihy je v extrémním rozporu s tímto listinným důkazem, dovolatelka zakládá na vlastním (subjektivním) hodnocení tohoto důkazu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, nebo usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. ). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Přestože žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci nevznesla; ostatně dovolání proti takovému výroku není podle přípustné.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 28. 2. 2024

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu