Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2933/2023

33 Cdo 2933/2023-444

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně KLEMPO Kubica s.r.o., se sídlem v Blansku, Svitavská 2412 (identifikační číslo osoby 276 82 099), zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích 137, proti žalovanému J. O., o zaplacení 493 187,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 5. 2023, č. j. -432, t a k t o:

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2022, č. j. -401, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 31. 8. 2022, č. j. -407, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 125 810,57 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 8. 2014 do zaplacení (výrok I), v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení dalších 493 187,43 Kč spolu s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 8. 2014 do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III až VII).

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. -432, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II až VII potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí „závisí na otázce procesního práva a na otázce hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“. Aniž by tyto právní otázky v dovolání formulovala, nesouhlasí s tím, jak soudy vyhodnotily důkaz znaleckým posudkem z hlediska závažnosti a věrohodnosti; prosazuje, že znalec nezískal dostatečné podklady pro vypracování posudku a jeho závěry neodpovídají skutečnostem, které popsala ve svém vyjádření. Soudům vytýká, že toto vyjádření, stejně jako jeho doplnění, ignorovaly a nevzaly v potaz, že znalec k ohledání domu čp. XY v XY nepřizval jejího zástupce, ani jejího jednatele, věcně nesprávně posoudil stavební deník, který řádně vedla, a nevyjádřil se náležitě k jejím námitkám. Odvolací soud ze znaleckého posudku vyšel, přestože jeho vady nenapravil, a pochybil tím, že nedoplnil dokazování revizním znaleckým posudkem, jehož vypracování navrhla. Pochybení odvolacího soudu shledává dovolatelka i v tom, že při rozhodování nezohlednil, že žalovaný jako objednatel znepřístupnil dům a přilehlý dvůr jak jí, tak jejím subdodavatelům, čímž jí znemožnil pokračovat v provádění díla, že úmyslně podával znalci nepravdivé informace, což se promítlo v obsahu posudku, že v důsledku chování žalovaného nemohla sepsat protokol o předání a převzetí díla, a že žalovaný od smlouvy odstoupil, aniž postupoval podle smluvního ujednání. Tyto nedostatky vyústily v nesprávně právní posouzení věci. Chybami při zjišťování skutkového stavu věci se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil od rozsudku ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k pochybením soudů ve skutkových zjištěních. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V první řadě je na místě připomenout, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace ustanovení či jeho části (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014). Základní podmínkou, jíž dovolatel ve smyslu identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a která má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Není úkolem dovolacího soudu, aby při pochybnosti dovolatele o správnosti rozhodnutí sám (z moci úřední) vymezoval na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí předpoklady přípustnosti dovolání a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele. Nepostačuje, aby dovolatel uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu. Nejvyšší soud se nemá zabývat každým vyjádřením nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž takové vyjádření nesouhlasu musí splňovat zákonné požadavky (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. ).

Žalobkyně v dovolání žádnou otázku hmotného nebo procesního práva neformulovala, a přestože avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v větě první (a vytýká nesprávné právní posouzení věci), právní závěry dovozené odvolacím soudem zpochybnila výlučně skutkovými námitkami, resp. námitkami, že odvolací soud při právním posouzení věci vyšel z nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Tomu ostatně nasvědčuje i její odkaz na údajně odvolacím soudem nerespektované rozhodnutí sp. zn. , v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Dovolatelka přehlíží, že namítané rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti , , ve znění před novelou provedenou , tedy v době, kdy skutkové námitky mohly být způsobilým dovolacím důvodem. Protože po novele provedené lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ), je odkaz žalobkyně z hlediska přípustnosti dovolání bezcenný.

To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá; dovolací soud z něj vychází.Výhradou k dokazování (zejména k závěrům znaleckého posudku), ani prosazováním vlastní skutkové verze, žežalovaný nerespektoval jejich ujednání, že jí a jejím subdodavatelům znepřístupnil nemovitosti a tím jí bránil v provádění díla, že jí znemožnil sepsat protokol o předání a převzetí díla, což posléze využil k nepravdivému tvrzení o vadách díla, dovolatelka nenapadá právní závěry odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, popř. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Je totiž přesvědčena, že nesprávné právní posouzení věci bylo zapříčiněno právě tím, že soudy vycházely z vadně zjištěného skutkového stavu věci a provedené důkazy (zejména znalecký posudek) nevyhodnotily správně z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle

Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - ve spojení s ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani námitky žalobkyně, že odvolací soud pochybil, jestliže neprovedl jí navržený důkaz revizním znaleckým posudkem, a že nerespektoval rovné postavení účastníků řízení. Jejich prostřednictvím totiž žalobkyně nezpochybnila žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž odvolací soud viní z toho, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. , a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ). K vadám řízení – jsou-li skutečně dány – však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit.

Ačkoli žalobkyně v dovolání výslovně uvedla, že jím brojí proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k výrokům o nákladech řízení žádné výhrady nekonkretizovala; ostatně proti nákladovým výrokům není dovolání podle přípustné.

Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 1. 2024

JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu