Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 3509/2022

21 Cdo 3509/2022-687

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Odborového svazu KOVO se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla č. 1800/2, IČO 49276832, zastoupeného JUDr. Jiřím Podhajským, advokátem se sídlem v Ostravě, U Tiskárny č. 578/1, proti žalované DEZA, a. s., se sídlem v Krásně nad Bečvou, Masarykova č. 753, IČO 00011835, zastoupené doc. JUDr. Martinem Štefkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, o určení, že žalobce působí u žalované jako odborová organizace, za účasti vedlejších účastníků na straně žalované 1)Základní organizace Odborového svazu ECHO při DEZA, a. s. Valašské Meziříčí se sídlem v Krásně nad Bečvou, Masarykova č. 753, IČO 18055010, a 2)Odborového svazu ECHO se sídlem v Praze 9, Rubeška č. 393/7, IČO 00225444, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2022, č. j. -646, takto:

I. Dovolání žalované se zamítá.

Odůvodnění:

1. Dopisem ze dne 31. 10. 2017, doručeným žalované dne 2. 11. 2017, žalobce oznámil žalované, že u ní působí jako odborová organizace, neboť splňuje podmínky uvedené v ustanovení . Přípisem ze dne 18. 6. 2018 žalovaná sdělila žalobci, že má pochybnosti o tom, že žalobce nebo jeho organizační jednotky mají právo působit, jednat a kolektivně vyjednávat u žalované.

2. Žalobce se žalobou podanou u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí dne 9. 10. 2018 domáhal určení, že počínaje dnem 3. 11. 2017 působí u žalované jako odborová organizace. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že je odborovou organizací s předmětem činnosti určeným ve stanovách a že působí u každého zaměstnavatele, u kterého jsou v pracovním poměru alespoň tři členové Odborového svazu KOVO evidovaní v Odborovém svazu KOVO nebo v jeho organizačních jednotkách. Svou činnost zabezpečuje prostřednictvím svých orgánů, organizačních jednotek a jejich orgánů, svých členů, funkcionářů a zaměstnanců, příp. třetích osob. Jeho organizačními jednotkami bez právní osobnosti jsou seskupení členů Odborového svazu KOVO zaměstnaných u jednoho zaměstnavatele, volební obvody, krajská sdružení a odvětvové sekce. Organizačními jednotkami s právní osobností jsou základní organizace OS KOVO a sdružení základních organizací OS KOVO; tyto působí u zaměstnavatelů samostatně a svým jménem. Dopisem ze dne 31. 10. 2017, doručeným dne 2. 11. 2017, žalobce oznámil žalované, že u ní působí jako odborová organizace, a zároveň žalovanou informoval o složení Výboru seskupení členů a o tom, že za odborovou organizaci jedná pověřený zástupce v osobě D. Š. Vyjádřil přesvědčení, že oznámení bylo učiněno řádně, žalovaná však od 18. 6. 2018, kdy zpochybnila právo žalobce u ní působit, porušuje jeho právo jako odborové organizace u ní působit. Naléhavý právní zájem na určení svého působení u žalované ve smyslu ustanovení spatřoval v tom, že jde o jediný procesní postup, jímž lze účinně zabránit všem dalším protiprávním jednáním žalované a předejít opakovaným žalobám na splnění povinnosti.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Bránila se námitkou absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a dále namítala, že ze stavu zápisu ve spolkovém rejstříku nevyplývá, že žalobce u žalované působí, když nemá ve stanovách působení v určitém odvětví ekonomiky, tedy ani působení v chemickém průmyslu, a že žalobce nesplnil zákonné podmínky pro působení u žalované v podobě řádného písemného oznámení, když dopisem ze dne 31. 10. 2017 bylo žalované oznámeno působení žalobce prostřednictvím výboru seskupení členů, které nemá právní subjektivitu, proto nemůže kolektivně vyjednávat a u žalované působit v postavení odborové organizace. Nadto považuje jednání žalobce za jednání v rozporu s dobrými mravy a za šikanózní výkon práva, neboť žalobci dle jejího mínění nejde o hájení práv zaměstnanců u žalované a nastolení sociálního smíru, ale směřuje k vyhrocení situace, včetně nezákonné stávkové pohotovosti s cílem poškodit dobrou pověst žalované.

4. Vedlejší účastníci na straně žalované se připojili ke stanovisku žalované s tím, že způsob vyjednávání se zaměstnavatelem formou vyhlašování stávkové pohotovosti s mediálním přesahem považují za nepřijatelný. Navrhli rovněž zamítnutí žaloby.

5. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí ve věci rozhodl nejprve rozsudkem ze dne 2. 10. 2019, č. j. -370, jímž žalobu zamítl pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení . K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě tento rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení usnesením ze dne 11. 3. 2020, č. j. -427, neboť dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení ve věci prokázán je.

6. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí poté rozsudkem ze dne 26. 1. 2022, č. j. -608, žalobu znovu zamítl a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 48 302,20 Kč a vedlejším účastníkům na straně žalované 17 585,70 Kč k rukám jejich zástupců. Vyšel ze skutkových a právních závěrů, podle nichžžalobce je právnickou osobou zapsanou ve spolkovém rejstříku jako odborová organizace, jejímž nejvyšším orgánem je sjezd a výkonné vedení je složeno z předsedy OS KOVO a místopředsedů, přičemž jedním z místopředsedů OS KOVO je ode dne 16. 6. 2017 T. V. Členové výkonného vedení OS KOVO zastupují OS KOVO v plném rozsahu samostatně. Písemné právní úkony, jimiž OS KOVO vznikají závazky a úkony v oblasti finanční, musí podepisovat vždy dva členové výkonného vedení OS KOVO společně. Odborový svaz KOVO ve smyslu stanov schválených sjezdem OS KOVO 15. – 17. 6. 2017 sdružuje své členy za účelem ochrany jejich hospodářských a sociálních zájmů. OS KOVO a organizační jednotky OS KOVO se člení na organizační jednotky s právní osobností a bez právní osobnosti. Mezi organizační jednotky bez právní osobnosti patří seskupení členů s minimálním počtem tří osob, které je zřizováno OS KOVO zápisem do Rejstříku a zrušeno taktéž výmazem z Rejstříku. Orgánem seskupení členů je odborový zástupce nebo Výbor seskupení členů. Soud prvního stupně dále vzal za prokázané, že oznámením ze dne 31. 10. 2017 oznámil žalobce žalované s odkazem na ustanovení , že u žalované působí jako odborová organizace označená jako Odborový svaz KOVO, když splňuje podmínky dle , tedy že členy Odborového svazu KOVO jsou alespoň tři zaměstnanci žalované a podle stanov je Odborový svaz KOVO oprávněn zastupovat zaměstnance podle zvláštního zákona, dále že za odborovou organizaci jedná pověřený zástupce pan D. Š, že k datu 31. 10. 2017 působí Odborový svaz KOVO u žalované prostřednictvím Výboru seskupení členů, kdy jmenovitě uvádí sedm osob, mezi nimi D. Š., A. Z., L. K., M. K. a J. M. s tím, že Výbor seskupení členů je orgánem odborové organizace, která působí u zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů, a za účelem plnění zákonných povinností zaměstnavatele ve vztahu k odborové organizaci uvádí kontakt na pověřeného zástupce odborové organizace, a to D. Š. s odkazem na regionální pracoviště Odborového svazu KOVO ve Zlíně. Oznámení bylo podepsáno místopředsedou Odborového svazu KOVO T. V. Z dokladu o doručování vzal soud za prokázané, že oznámení bylo doručeno žalované dne 2. 11. 2017. K oznámení nebyly připojeny žádné přílohy. Soud prvního stupně s odvoláním na závěry přijaté v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , dospěl k závěru, že žalobce vůči žalované svou povinnost podle ustanovení řádně a v plném rozsahu nesplnil. Předeslal, že žádná právní norma nestanoví povinnost odborové organizaci vymezit svou působnost pro určitý obor či odvětví průmyslu nebo jen pro určité zaměstnavatele, vymezení v stanov žalobce, z něhož vyplývá, že působí u každého zaměstnavatele bez ohledu na obor či odvětví, ve kterých vyvíjí svou činnost, u kterého jsou v pracovním poměru alespoň tři její členové, neodporuje platné právní úpravě. Dovodil, že žalobce naplnil podmínku uvést údaj a prokázat, že alespoň tři jeho členové jsou u žalované v pracovním poměru. Jmenovité uvedení čtyř členů Výboru seskupení členů OS KOVO je dostatečně určité a žalovaná si mohla ověřit ve své databázi, že byli v rozhodném období jejími zaměstnanci. Současně vzal za prokázané, že všechny tyto čtyři osoby podepsaly přihlášky, tři z nich dne 30. 10. 2017 a jedna dne 31. 10. 2017, členství v OS KOVO jim vzniklo dnem 1. 11. 2017 a k okamžiku doručení oznámení tedy byly členy žalobce a současně zaměstnanci žalované. Skutečnost, že nebyly předloženy jejich členské průkazy či že na přihláškách není potvrzení o evidenci, neprokazuje opak, nadto výpovědi svědků toto jednoznačně prokazují. Dospěl rovněž k závěru, že podpis jediného místopředsedy odborového svazu na oznámení je dostačující, neboť oznámení o působení odborové organizace je právním úkonem, z něhož primárně nevznikají závazky a úkony v oblasti finanční, u nichž by bylo nutné, aby takovýto právní úkon podepisovali dva členové výkonného vedení OS KOVO společně. Nesplněným však shledal sdělení a prokázání, že stanovy odborové organizace upravují působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat, neboť podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. součástí těchto údajů má být i konkrétní informace o orgánu odborové organizace, který je podle stanov oprávněn se zaměstnavatelem jednat, a doložení tohoto údaje, k čemuž však nedošlo, protože oznámení žalobce ze dne 31. 10. 2017 není doplněno stanovami žalobce ani informací o možnosti se s nimi seznámit ve veřejně přístupné databázi. Usoudil, že i kdyby přistoupil na argumentaci žalobce, že od 1. 1. 2014 jsou stanovy povinně součástí sbírky listin spolkového rejstříku, přesto by uvedená podmínka splněna nebyla, neboť z oznámení nevyplývá jednoznačně, řádně a určitě, se kterým orgánem odborové organizace má žalovaná jako zaměstnavatel v pracovněprávních vztazích jednat a který orgán odborové organizace je k tomu oprávněn. V oznámení je totiž uvedeno, že za odborovou organizaci jedná pověřený zástupce D. Š., který – jak bylo v řízení prokázáno – nebyl a není zaměstnancem žalované, k datu oznámení žalovaná objektivně žádnou povědomost o této osobě nemohla mít, a to ani s přihlédnutím k uvedení kontaktní adresy osoby – regionální pracoviště Odborového svazu KOVO. K oznámení není doloženo nic, co by osvědčovalo oprávnění či pověření D. Š. za žalobce s žalovanou v pracovněprávních vztazích jednat. Mimo to oznámení odkazuje zároveň na Výbor seskupení členů, přičemž ze stanov žalobce vyplývá, že výbor seskupení členů je orgánem Seskupení členů ve smyslu stanov, které je však organizační jednotkou bez právní osobnosti, a proto nemůže za žalobce vstupovat do pracovněprávních vztahů včetně kolektivního vyjednávání. Nadto nebylo v řízení prokázáno, že by Seskupení členů u žalované bylo ve smyslu stanov žalobce řádně zřízeno zápisem do Rejstříku, tato informace ve veřejně přístupném rejstříku uvedena není. Usoudil, že vzhledem k následkům, které oznámení o působení odborové organizace ve smyslu ustanovení znamená pro právní postavení zaměstnavatele i pro další odborového organizace, které případně u zaměstnavatele již působí, nelze od dílčí vady takového právního jednání odhlédnout; pokud tedy jedna z podmínek vyplývajících z ustanovení nebyla řádně naplněna, je vadným celé právní jednání učiněné žalobcem dne 31. 10. 2017.

7. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 6. 2022, č. j. -646, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, resp. určil, že žalobce působí u žalované jako odborová organizace počínaje dnem 3. 11. 2017 (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žalovaná a vedlejší účastníci na straně žalované jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 41 268 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Podhajského (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Shodně se soudem prvního stupně shledal splněnou podmínku oznámit a prokázat, že alespoň 3 členové žalobce jsou zaměstnanci žalované. Zejména konstatoval, že 4 zaměstnanci žalované se ke svému členství v odborové organizaci (míněno žalobce) přihlásili, a usoudil, že mohou-li státní orgány do postavení a činnosti odborové organizace zasahovat jen v mezích zákona, přičemž zákon nepředpokládá možnost soudního přezkumu vzniku a zániku členství, jedná se o vnitřní záležitost odborové organizace, kterou soud není oprávněn přezkoumávat. Otázkou „legitimity“ vzniku členství označených zaměstnanců žalované ke dni 1. 11. 2017 se proto dále nezabýval. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospělk závěru, že oznámení žalobce ze dne 31. 10. 2017 obsahovalo v době jeho doručení žalované (dne 2. 11. 2017) všechny náležitosti stanovené v a 4 , proto žalobci vzniklo oprávnění působit u žalované jako odborová organizace od 3. 11. 2017. Odvolací soudpředevším přisvědčil argumentaci žalobce, že za situace, kdy právní úprava, konkrétně ustanovení a , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, s účinností od 1. 1. 2014 stanoví povinnost odborové organizace uveřejnit stanovy ve veřejně přístupné sbírce listin, je s ohledem na formální princip publicity veřejného rejstříku nadbytečné vyžadovat, aby odborová organizace, která splnila povinnost uveřejnit stanovy ve sbírce listin, k oznámení podle ustanovení přikládala své stanovy nebo informovala zaměstnavatele o možnosti se s nimi seznámit ve veřejném rejstříku. Konstatoval, že ze spolkového rejstříku se podává, že stanovy žalobce byly založeny do sbírky y již dne 23. 7. 2015 a jejich změna dne 28. 6. 2017, a oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce splnění podmínky spočívající v tom, že stanovy upravují jeho působení u žalované a oprávnění jednat, doložil, neboť žalovaná měla v době doručení oznámení možnost seznámit se se stanovami žalobce ve sbírce listin, aniž by žalobce musel (byl povinen) žalovanou o této možnosti informovat v oznámení podle ustanovení . Neztotožnil se ani s názorem soudu prvního stupně, že sdělení žalobce v jeho oznámení o orgánu odborové organizace, který je podle stanov oprávněn s žalovanou jednat, je neurčité a nesrozumitelné. Dovodil, že ze stanov žalobce vyplývá, že Odborový svaz KOVO působí u jednotlivých zaměstnavatelů buď přímo prostřednictvím seskupení členů jako organizačních jednotek bez právní osobnosti, nebo formou tzv. základních organizací jako organizačních jednotek s právní osobností, což je v souladu s právními předpisy, a že výběr konkrétní formy působení u jednotlivých zaměstnavatelů je jako otázka vnitřní organizační struktury zcela autonomní záležitostí žalobce; neobstojí proto námitka, že žalobce nemůže u žalované působit jako odborová organizace prostřednictvím seskupení členů jako organizační jednotky bez právní osobnosti. Nedůvodnou shledal i námitku žalované, že stanovy žalobce vůbec neupravují možnost ustavovat výbor seskupení členů, neboť podle stanov žalobce je orgánem seskupení členů odborový zástupce nebo výbor seskupení členů, a toto ustanovení dále stanoví, že odborový zástupce nebo výbor seskupení členů jsou orgánem odborové organizace působícím u zaměstnavatele podle zvláštních právních předpisů. Žalované nepřisvědčil ani v tom, že by podle oznámení byli oprávněni jednat s žalovanou současně D. Š. a výbor seskupení členů. Z obsahu oznámení podle jeho názoru naopak jednoznačně vyplývá, že příslušným orgánem odborové organizace, který působí u žalované, je výbor seskupení členů jako kolektivní orgán složený ze 7 členů a že za tento orgán je oprávněn navenek s žalovanou jednat samostatně D. Š. jako pověřený zástupce (člen výboru seskupení členů), přičemž skutečnost, že D. Š. nebyl zaměstnancem žalované, není pro posouzení věci významná. Poukázal na to, že v praxi je zcela běžné, že v případě kolektivních orgánů právnických osob je stanoven způsob jednání členů takového orgánu. Požadavek žalované, aby žalobce u ní působil prostřednictvím samostatné základní odborové organizace s právní osobností, shledal odporujícím ústavně garantovanému právu svobodně se sdružovat s jinými na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů, a to bez ohledu na žalovanou tvrzené „zavedené zvyklosti působení odborových svazů“. Jako odporující zásadě plurality odvolací soud odmítl argument žalované, že zájmy zaměstnanců jsou u ní hájeny prostřednictvím tří odborových organizací, které dlouhodobě u žalované působí, a nezabýval se ani dalšími tvrzenými skutečnostmi, v nichž žalovaná spatřovala nemravnost či šikanózní výkon práva žalobce, protože se mělo jednat o postupy žalobce až při následném kolektivním vyjednávání, přičemž platnost právních jednání je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy bylo právní jednání učiněno.

8. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek „zda k oznámení o působení odborové organizace musí být přiloženy stanovy či toto musí obsahovat alespoň odkaz na stanovy odborové organizace“ a „zda je určité právní jednání v identifikaci orgánu oprávněného jednat za žalobce k pracovněprávnímu jednání za žalobce, když toto jednání určuje podle žalobcových stanov neexistující orgán a současně zmocňuje k jednání osobu, která je identifikována jednou jménem a příjmením a jednou jako regionální pracoviště žalobce“, při jejichž řešení se odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlil od závěrů přijatých v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. . Dovolatelka předně vytýká odvolacímu soudu, že ač se o rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. formálně opírá, ve skutečnosti se od něho zásadním způsobem odchýlil, neboť nerespektoval jeho požadavek, „aby odborová organizace své působení u zaměstnavatele řádně prokázala“, a jeho závěr, že „splnění podmínky spočívající v tom, že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat, odborová organizace zpravidla doloží tím, že k oznámení přiloží své stanovy, popř. zaměstnavatele informuje o možnosti se s nimi seznámit na veřejně přístupných internetových (webových) stránkách, na nichž stanovy zveřejnila“. Poukazuje na to, že podle napadeného rozsudku žalobce k oznámení nepřiložil své stanovy ani neinformoval žalovanou, kde se s nimi může seznámit. Dále zdůrazňuje, že již v řízení před soudem prvního stupně doložila komplikovanou organizační strukturu žalobce, a má za to, že odvolací soud tím, že přijal závěr, podle něhož by se sama měla investigativně seznamovat s organizační strukturou žalobce a dohledávat klíčové údaje potvrzující, že žalobce u žalované působí, rozhodl v přímém rozporu s právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , podle něhož smyslem a účelem právní úpravy postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích není, aby zaměstnavatel po tom, zda u něj taková odborová organizace působí, pátral a skutečnosti o jejím působení investigativně zjišťoval. Také ohledně tvrzené neurčitosti identifikace orgánu žalobce oprávněného za žalobce jednat dovolatelka namítá, že odvolacím soudem nebyly reflektovány závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. . Zdůrazňuje, že odvolací soud v napadeném rozsudku konstatoval, že z obsahu oznámení jednoznačně vyplývá, že příslušným orgánem odborové organizace, který působí u žalované, je výbor seskupení členů a že úprava tohoto orgánu je obsažena v § 16a stanov žalobce, avšak učinil tak, aniž provedl důkaz přečtením stanov žalobce. Vytýká tedy odvolacímu soudu, že aniž provedl příslušný důkazní prostředek, bez dalšího přehodnotil důkaz – stanovy žalobce a dospěl k opačnému skutkovému závěru než soud prvního stupně. Mimo to namítá, že ustanovení § 16a stanov žalobce orgán „Výbor seskupení členů“ vůbec neupravuje, resp. Že stanovy takový orgán neznají ani neupravují, a že soud prvního stupně dospěl k závěru, že orgánem žalobce je seskupení členů, nikoliv výbor seskupení členů. Argumentuje, že Nejvyšší soud judikoval, že k jednání se zaměstnavatelem může být určen příslušný orgán pouze stanovami, stanovy žalobce však orgán nazvaný „Výbor seskupení členů“ neupravují, proto tento orgán ani nemůže být žalobcem určen k tomu, aby za žalobce jednal. Odvolací soud podle názoru dovolatelky také zcela ignoruje jazykové znění oznámení, z něhož vyplývá, že žalovaná byla současně povinna plnit své povinnosti vůči regionálnímu pracovišti žalobce. Závěrem vytýká odvolacímu soudu, že způsobem vedení dokazování zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces tím, že neprovedl dokazování přečtením § 16a stanov žalobce a tím jí odepřel rovné postavení se žalobcem a stejnou možnost k uplatnění jejích práv. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

9. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Ztotožňuje se se závěry odvolacího soudu a odmítá, že by byly v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu. V rozsudku sp. zn. Nejvyšší soud rozhodoval podle právních předpisů ve znění platném a účinném před účinností , tedy podle právní úpravy, která povinnost odborové organizace uveřejnit stanovy neobsahovala, navíc způsob doložení předmětné povinnosti uvozuje slovem „zpravidla“, tam uvedené způsoby doložení sledované podmínky jsou tedy pouze demonstrativní. Důkaz stanovami žalobce provedl soud prvního stupně a učinil z něho mimo jiné zjištění, že podle stanov žalobce orgánem seskupení členů je odborový zástupce nebo výbor seskupení členů, tvrzení dovolatelky, že ustanovení stanov žalobce orgán „výbor seskupení členů“ vůbec neupravuje, je tedy nepravdivé, stejně jako její tvrzení, že soud prvního stupně dospěl k názoru, že orgánem žalobce je seskupení členů, nikoliv výbor seskupení členů. Tvrzení dovolatelky, že by měla plnit své povinnosti vůči Regionálnímu pracovišti OS KOVO, je zavádějící a úmyslně zkreslené, neboť toto bylo v oznámení uvedeno výslovně a pouze jako doručovací adresa pro písemný kontakt se členem Výboru seskupení panem D. Š. Dovolatelka měla možnost bez jakéhokoliv „pátrání a investigativního zjišťování“ nahlédnout do stanov žalobce dálkovým přístupem do sbírky listin veřejného rejstříku, kde se stanovy na základě ustanovení v době oznámení nacházely; o tom, že dovolatelka nepovažovala za nutné tak učinit, svědčí mimo jiné skutečnost, že se žalobcem jako odborovou organizací opakovaně jednala, a to dokonce i o uzavření kolektivní smlouvy, a teprve po zásahu vedlejších účastníků na straně žalované již po dobu pěti let účelovým a obstrukčním jednáním brání působení žalobce a části svých zaměstnanců znemožňuje sdružovat se za účelem ochrany jejich sociálních a hospodářských práv u žalované, což je v přímém rozporu s článkem 27 odst. 2 d.

10. Vedlejší účastníci na straně žalované ve vyjádření k dovolání uvedli, že je jednoznačně podporují a považují je za správné a důvodné. V obsahu vyjádření rozvádějí své názory na to, že žalobce nemá ve stanovách vymezenou působnost u žalované, že nebyly splněny podmínky vzniku členství údajných členů seskupení členů, že žalobce jedná v rozporu „s dobrými mravy Českomoravské konfederace odborových svazů“; tyto výtky se ovšem míjí s dovolacími důvody vymezenými dovolatelkou. Shodně s ní vedlejší účastníci namítají, že v oznámení ze dne 31. 10. 2017 je určen k jednání orgán, který stanovy žalobce neznají, a mají za to, že takové oznámení je z povahy věci neplatné a nemůže vyvolat žádné právní účinky. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil nebo aby věc vrátil k novému projednání před odvolacím soudem.

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) projednal dovolání žalované podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

12. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

13. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

14. Žalovaná v bodu III. B dovolání vyčítá odvolacímu soudu skutkový závěr, že orgánem odborové organizace působícím u žalované je výbor seskupení členů, přičemž odvolací soud měl pochybit tím, že dospěl k opačnému skutkovému závěru než soud prvního stupně, aniž by příslušný důkazní prostředek (stanovy žalobce) provedl k důkazu. K existenci této tvrzené vady by však dovolací soud nemohl přihlédnout ani za podmínek věta druhá , neboť dovolatelka připisuje odvolacímu soudu postup, který neučinil. Odvolací soud totiž v předmětné otázce vycházel nikoliv z odlišného, ale ze shodného skutkového závěru jako soud prvního stupně. Soud prvního stupně učinil závěr, že „orgánem seskupení členů je odborový zástupce nebo Výbor seskupení členů“ (viz bod 34 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ze stejného skutkového závěru vyšel i odvolací soud (viz bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), který však předmětné ustanovení stanov dále vykládal jinak, než soud prvního stupně – učinil tedy jiný právní závěr; žalovaná však proti tomuto právnímu závěru žádnou právní otázku jako dovolací důvod neformuluje. Odkazuje sice na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , ovšem ten se problematikou výkladu (zde stanov) nijak nezabývá.

15. Odhlédnuto tedy od žalovanou vytýkané vady řízení (jíž se však odvolací soud, jak bylo vysvětleno výše, nedopustil) je dovolání žalované v ostatním obsahu bodu III. B jen pouhou kritikou právního posouzení odvolacího soudu, jež však k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ).

16. Z hlediska skutkového stavu bylo v projednávané věci (mimo jiné) zjištěno (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že přípisem ze dne 31. 10. 2017 žalobce oznámil žalované s odkazem na ustanovení , že u žalované působí odborová organizace Odborový svaz KOVO. Oznámení bylo doručeno žalované dne 2. 11. 2017 a nebyly k němu připojeny žádné přílohy. Stanovy žalobce schválené VII. sjezdem OS KOVO, 15. – 17. 6. 2017 jsou od 28. 6. 2017 založeny ve veřejně přístupné části sbírky listin spolkového rejstříku.

17. Za tohoto stavu závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky hmotného práva, zda je povinností odborové organizace přiložit k oznámení o splnění podmínek působení u zaměstnavatele své stanovy, či jinak na ně odkázat, jsou-li tyto obsaženy ve sbírce listin ve veřejném rejstříku. Protože tato právní otázka v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení přípustné.

18. Projednávanou věc je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že oznámení o působení odborové organizace bylo učiněno 2. 11. 2017 – podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2017 (dále jen „zák. práce“).

19. Podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce odborová organizace působí u zaměstnavatele a má právo jednat, jen jestliže je k tomu oprávněna podle stanov a alespoň 3 její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru; kolektivně vyjednávat a uzavírat kolektivní smlouvy může za těchto podmínek jen odborová organizace nebo její pobočná organizace, jestliže ji k tomu opravňují stanovy odborové organizace.

20. Podle ustanovení § 286 odst. 4 zák. práce oprávnění odborové organizace u zaměstnavatele vznikají dnem následujícím po dni, kdy zaměstnavateli oznámila, že splňuje podmínky podle odstavce 3; přestane-li odborová organizace tyto podmínky splňovat, je povinna to zaměstnavateli bez zbytečného odkladu oznámit.

21. Nejvyšší soud již dříve uzavřel (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. ), že oznámení odborové organizace zaměstnavateli podle § 286 odst. 4 zák. práce, že splňuje podmínky podle § 286 odst. 3 zák. práce, je pracovněprávním úkonem (jednáním). Obsahovými náležitostmi tohoto oznámení jsou nejen údaje o tom, že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat a že alespoň tři její členové jsou u zaměstnavatele v pracovním poměru, ale také doložení sdělovaných údajů. Splnění těchto podmínek (spočívajících v tom, že stanovy odborové organizace upravují její působení u zaměstnavatele a oprávnění jednat) doloží odborová organizace zpravidla tím, že k oznámení přiloží své stanovy, popř. zaměstnavatele informuje o možnosti se s nimi seznámit na veřejně přístupných internetových (webových) stránkách, na nichž stanovy zveřejnila. Nejvyšší soud v tomto rozsudku výslovně poznamenal, že posuzuje stav v době, kdy právní úprava nestanovila povinnost odborové organizace uveřejnit stanovy (jeho závěry pak následně cituje i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. , jenž rovněž neposuzoval právní otázku publicity listin založených ve sbírce listin veřejného rejstříku).

22. Evidence odborových organizací se změnila od 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů (dále jen „z. v. r.“). Podle něho se odborové organizace zapisují do spolkového rejstříku [ z. v. r.].

23. Spolkový rejstřík je veřejným rejstříkem ve smyslu ustanovení § 1 odst. 1 z. v. r. Součástí veřejného rejstříku je sbírka listin (§ 2 odst. 1 věta druhá z. v. r.), v níž jsou obsaženy rovněž stanovy odborové organizace [§ 66 písm. a) z. v. r.]. V ustanovení § 3 z. v. r. je vyjádřen princip formální publicity veřejného rejstříku, spočívající v právu každého na (dálkový) přístup rovněž k listinám zakládaným do sbírky listin (srov. například HAVEL, Bohumil, ŠTENGLOVÁ, Ivana, DĚDIČ, Jan, JINDŘICH, Miloslav a kol.: Zákon o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 6).

24. Princip materiální publicity pak (mimo jiné) znamená, že údaje a obsah listin, jejichž zveřejnění zákon ukládá, může zapsaná osoba namítat vůči třetím osobám až od okamžiku jejich zveřejnění, ledaže by prokázala, že třetí osobě byly známy dříve ( věta prvá z. v. r.). Tento princip se tak jednoznačně uplatňuje i ve vztahu k obsahu listin obligatorně zakládaných do sbírky y (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. ).

25. Ve výše uvedeném rozsudku ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil rovněž smysl a účel oznámení odborové organizace, že splňuje podmínky působení u zaměstnavatele. Zaměstnavatel totiž může vůči odborové organizaci plnit povinnosti stanovené mu zákonem jen tehdy, má-li vědomost o tom, že u něj odborová organizace (splňující podmínky podle ustanovení § 286 odst. 3 zák. práce) působí. Smyslem a účelem právní úpravy postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích přitom není, aby zaměstnavatel po tom, zda u něj taková odborová organizace působí, „pátral“ a skutečnosti o jejím působení investigativně zjišťoval. Naopak, jak v zájmu zaměstnavatele, tak i v zájmu samotného naplnění postavení odborové organizace v pracovněprávních vztazích jako nejvýznamnějšího „zástupce zaměstnanců“ je, aby ve vztahu mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem bylo postaveno najisto, od kdy odborová organizace u zaměstnavatele působí.

26. V posuzované věci je tak podstatné, že ke dni, v němž bylo zaměstnavateli doručeno oznámení odborové organizace o počátku jejího působení u zaměstnavatele, byly již ve sbírce listin veřejného rejstříku zveřejněny její aktuální stanovy a tyto byly dálkově přístupné. Ze zákona (bez nutnosti dodatečného informování) se prosadil princip formální publicity veřejného rejstříku. Ve stejný den se tak zaměstnavatel mohl prostřednictvím dálkového přístupu seznámit se stanovami a přesvědčit se, zda údaje uvedené v oznámení odpovídají jejich obsahu. Účel zákona zůstal zachován, neboť zaměstnavatel měl (mohl mít) k dispozici relevantní informace ze stanov před tím, než odborové organizaci měla vzniknout u něho oprávnění (§ 286 odst. 4 zák. práce). Nebylo proto nutné stanovy odborové organizace, které byly obsaženy ve sbírce listin veřejného rejstříku, k oznámení přikládat, ani oznamovat, že je možné se s jejich zněním seznámit ve veřejném rejstříku (prostřednictvím dálkového přístupu).

27. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný, a protože nebylo zjištěno, že by byl postižen některou z vad uvedených v ustanovení , a b) a a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení zamítl.

28. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a

29. Žalovaná neměla ve věci úspěch, a proto je povinna nahradit žalobci jeho náklady potřebné k bránění práva v dovolacím řízení. Vzhledem k tomu, že oba vedlejší účastníci mají stejná práva a povinnosti jako účastník řízení, jsou povinni vedle žalované, jíž ve sporu pomáhali, zaplatit s ní společně a nerozdílně žalobci náklady řízení. Důvod pro aplikaci ve vztahu k vedlejším účastníkům, kteří po vydání napadeného rozhodnutí i v dovolacím řízení vystupovali na podporu procesně neúspěšné žalované, dovolací soud neshledal.

30. Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny za zastupování advokátem má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , č. 116/2013 Sb., dnem 7. 5. 2013 zrušena. Nejvyšší soud za této situace určil pro účely náhrady nákladů dovolacího řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem ve výši 5 000 Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobci náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů ve výši 300 Kč (srov. , ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce, advokát JUDr. Jiří Podhajský, osvědčil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží k nákladům, které žalobci za dovolacího řízení vznikly, rovněž náhrada za daň z přidané hodnoty z této odměny a náhrad (srov. a 3 a větu druhou ) podle sazby daně z přidané hodnoty [21 % – srov. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů] ve výši 1 113 Kč.

31. Žalovaná a vedlejší účastníci na straně žalované jsou povinni zaplatit náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 6 413 Kč žalobci k rukám advokáta, který ho v tomto řízení zastupoval ( ), do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 12. 2023

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu