Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1068/21

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rastislava Fefka, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. února 2021 č. j. -47, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví tohoto usnesení označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, a to pro porušení d (dále jen " ").

2. Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 23. 11. 2016 zamítlo žádost stěžovatele o navrácení lhůty v předešlý stav podle , daňového řádu (dále také jen "žádost o navrácení lhůty"). K odvolání stěžovatele Generální finanční ředitelství prvostupňové rozhodnutí změnilo tak, že řízení o žádosti zastavilo z důvodu, že v případě výzvy ze dne 20. 7. 2016 - označené jako "Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení" (dále také jen "výzva") - nebylo navrácení lhůty stanovené v této výzvě možné, neboť ve věci již bylo vydáno rozhodnutí o odvolání. Rozhodnutí Generálního finančního ředitelství napadl stěžovatel u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), který neshledal žalobu důvodnou a zamítl ji.

3. Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud zamítl, a to s odkazem na § 115 odst. 3 daňového řádu, podle kterého žádost o navrácení předmětné lhůty - k seznámení se se zjištěnými skutečnostmi a k vyjádření se v rámci odvolacího řízení - je možné podat nejpozději do vydání rozhodnutí o odvolání. Z obsahu správního spisu přitom Nejvyšší správní soud zjistil, že žádost o navrácení lhůty byla podána až po vydání rozhodnutí o odvolání.

II.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že jeho žádosti o navrácení lhůty pro vyjádření se k výzvě mělo být vyhověno. S obsahem výzvy se seznámil téměř měsíc po vydání rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství, a to z toho důvodu, že v důsledku poranění hlavy (při autonehodě na automobilových závodech) zapomněl, že má zřízenou datovou schránku. Tím mu bylo znemožněno se s fikcí doručení písemnosti do datové schránky jakkoliv seznámit či na ni reagovat. Ustanovení § 115 odst. 3 daňového řádu - které stanoví, že žádost o navrácení lhůty k seznámení se s výzvou je možné podat nejpozději do vydání rozhodnutí o odvolání - je podle stěžovatele ústavně nekonformní, neboť zasahuje do jeho právní jistoty a porušuje jeho právo na spravedlivý proces.

III.

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s až , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), a ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

6. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti ( y). Není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y.

7. Těžištěm sporu je otázka, zda stěžovatel mohl podat žádost o navrácení lhůty - která byla stanovena ve výzvě Odvolacího finančního ředitelství - i poté, kdy již bylo rozhodnutí o odvolání vydáno.

8. Podle § 115 odst. 2 a 3 daňového řádu platí, že: (2) Provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují, a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků. (...) (3) Lhůta podle odstavce 2 nesmí být delší 15 dnů; žádost o navrácení této lhůty v předešlý stav je možné podat nejpozději do vydání rozhodnutí o odvolání.

9. Nejvyšší správní soud ve shodě se závěrem krajského soudu konstatoval, že ustanovení § 115 odst. 3 věty za středníkem daňového řádu omezuje časový rámec, v němž lze podat žádost o navrácení lhůty podle § 37 daňového řádu. Podle výslovné úpravy v § 115 odst. 2 a 3 daňového řádu tedy nebylo možné v daném případě stěžovatele žádost o navrácení lhůty vůbec podat. S vydáním rozhodnutí o odvolání právo požádat o navrácení lhůty v těchto případech zaniká, resp. žádost podaná po vydání rozhodnutí o odvolání je opožděnou, a tedy zjevně právně nepřípustnou podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Ústavní soud proto konstatuje, že Nejvyšší správní soud se nedopustil žádného pochybení, tím méně pochybení v ústavní úrovni, pokud k takovému závěru dospěl.

10. Namítá-li stěžovatel neústavnost příslušné právní úpravy § 115 odst. 2 a 3 daňového řádu, Ústavní soud poukazuje na tu část odůvodnění napadeného rozsudku, ve které Nejvyšší správní soud konstatoval, že: "Navrácení lhůty je institutem, který dává možnost navrátit lhůtu, jsou-li dány závažné důvody. Jde přitom o institut výjimečný. Smyslem lhůt (obecně) je urychlení procesu rozhodování za účelem reálného dosažení stanovených cílů. Možnost požádat o navrácení lhůty proto není časově neomezená, nýbrž zákonodárce ji omezil, a to do okamžiku vydání rozhodnutí o odvolání. Neomezení možnosti navrátit lhůtu by vedlo v rozporu se smyslem lhůt k naprosté právní entropii."

11. Uvedené odpovídá rovněž judikatuře Ústavního soudu, ve které je poukazováno na to, že institut lhůty má několikatisíciletou historii a je obsažen v naprosté většině procesních předpisů. Ústavní soud konstantně vychází z toho, že lhůta sama o sobě nemůže být neústavní. Lhůta může být neústavní s ohledem na konkrétní okolnosti, mezi něž patří zejména její nepřiměřenost ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva, případně k ní vymezenému časovému úseku omezení subjektivního práva, a svévole zákonodárce při stanovení lhůty (nález ze dne 14. 7. 2020

sp. zn.

).

12. Tyto okolnosti nicméně v nyní posuzovaném případě zjevně dány nejsou, navrhovatel to ostatně ani netvrdí a neústavnost spatřuje stručně řečeno ve výše popsané nemožnosti zmeškání této lhůty prominout. Rovněž vyloučení možnosti prominutí lhůty je pravidelnou součástí procesních předpisů. Příkladem lze uvést lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, jejíž zmeškání nelze prominout podle . Bezvýhradně se tím v daném případě vylučuje možnost aplikace obecného institutu prominutí zmeškání lhůty k provedení úkonu podle , byť bylo zmeškání třeba důsledkem nahodilé, nepředvídatelné a neodvratitelné skutečnosti jako je úraz nebo onemocnění.

13. Stejně jako v případě stanovení lhůty nemůže být ani vyloučení možnosti prominutí jejího zmeškání samo o sobě neústavní, jak ostatně dokládá judikatura Nejvyššího správního soudu k výše uvedenému příkladu vyloučení prominutí zmeškání lhůty pro podání správní žaloby. Podle této judikatury není uvedený příklad vyloučení prominutí zmeškání lhůty sám o sobě zásahem do u chráněných práv (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. ), a to dokonce ani za mimořádných okolností, kdy "po uplynutí této lhůty Ústavní soud označil zákonnou výluku ze soudního přezkumu za protiústavní" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017 sp. zn. ). Tento závěr je aprobován i judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 8. 11. 2018

sp. zn.

).

14. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že jako zjevně neopodstatněná byla usnesením ze dne 7. 1. 2020

sp. zn.

odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele v související věci, týkající se jeho žádosti o vyslovení neúčinnosti doručení podle § 48 daňového řádu. V dané věci orgány daňové správy, respektive správní soudy, stěžovateli neuvěřily, že u něj k selektivní ztrátě paměti došlo (mimo jiné proto, že stěžovatel po tvrzené nehodě s orgány daňové správy komunikoval, byť prostřednictvím držitele poštovní licence), když stěžovatel ke své tvrzené zdravotní indispozici nedoložil žádnou lékařskou zprávu, z níž by ztráta paměti obecně nebo dokonce ztráta paměti k založení datové schránky plynula. Stěžovatel vždy jen lékaři tvrdil, že utrpěl nehodu a že v souvislosti s tím ztratil paměť.

15. S ohledem na výše uvedené okolnosti Ústavní soud neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu