Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 741/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti a) Františka Stejskala a b) Libuše Stejskalové, zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2022 č. j. -16, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelé se domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud") a současně požadují, aby Ústavní soud nařídil kasačnímu soudu, aby nepokračoval v nečinnosti, kterou "užívá" v řízení vedeném pod sp. zn. . Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím kasačního soudu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle , , a d (dále jen ""). K tomu mělo dojít v důsledku nečinnosti kasačního soudu, který stěžovatelům vnucuje svoji neomezenou moc a absolutní nezávislost.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že návrhem doručeným Nejvyššímu správnímu soudu se stěžovatel a) domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů (dále jen "") a vydání rozhodnutí ve věci vedené u kasačního soudu pod sp. zn. . Stěžovatel a) vytýkal kasačnímu soudu nečinnost, jelikož ve věci ani po půl roce od podání kasační stížnosti nerozhodl. Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným usnesením návrh stěžovatele a) zamítl (výrok I.) a rozhodl, že stěžovatel a) nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh, k jehož projednání není příslušný, zčásti o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a ve zbývající části o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je povinen nejprve zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky pro její projednání. Jde-li o návrh stěžovatelů, aby Ústavní soud nařídil kasačnímu soudu, aby nepokračoval v nečinnosti, kterou "užívá" v řízení vedeném pod sp. zn. , Ústavní soud není k takovému rozhodnutí příslušný. Navrhuje-li se Ústavnímu soudu zrušení napadeného rozhodnutí, není možné zároveň požadovat uložení zákazu či příkazu (což přichází v úvahu u tzv. jiného zásahu)

Pokud jde o ústavní stížnost podanou stěžovatelkou b), považuje ji Ústavní soud za návrh podaný někým zjevně neoprávněným, neboť návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích, o němž rozhodoval kasační soud napadeným usnesením, podal pouze stěžovatel a).

Co se týče zbývající části návrhu na zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Po posouzení zbývající části ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí kasačního soudu je zřejmé, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší v podstatě žádné nové argumenty a de facto představuje toliko pokračující polemiku se závěry Nejvyššího správního soudu vedenou výhradně v rovině práva podústavního. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými vě a vě, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné. Kasační soud rozhodoval nestranně, při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s ustanovením zákona o soudech a soudcích, do něhož se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě pátéy, jejichž porušení stěžovatelé namítají.

Ústavní soud připomíná, že při rozhodování o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích se soud zabývá výlučně otázkou, zda v konkrétní věci nedochází k průtahům v řízení. Uvedené ustanovení tedy umožňuje účastníkovi řízení reagovat na liknavost soudce rozhodujícího ve věci a naplnit tak požadavek řádné ochrany účastníků před průtahy v řízení. Jeho účelem však není umožnit účastníkovi řízení, aby přiměl rozhodující soud k provedení úkonů v souladu s jeho přáním, a to i bez vazby na existenci průtahů v řízení. Příslušný soud může toliko stanovit lhůtu k provedení procesního úkonu, který zapadá do procesního postupu rozhodujícího soudu, avšak není oprávněn procesní postup měnit nebo dokonce přezkoumávat právní závěry soudu, vůči němuž jsou namítány průtahy v řízení.

Ústavní soud v dané věci konstatuje, že rozhodnutí kasačního soudu, kterým nevyhověl návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu, bylo řádně odůvodněno a odpovídá zjištěnému procesnímu ději. Nejvyšší správní soud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlil, proč podle jeho názoru nedochází v řízení k průtahům a proč tedy návrh na určení lhůty jako nedůvodný zamítl. Konstatoval, že se věcí po jejím obdržení soud řádně zabýval, činil postupně a v přiměřené době všechny nezbytné procesní úkony, jejichž vykonání bylo ve věci zapotřebí tak, aby věc mohl projednat a rozhodnout. Skutečnost, že věc je připravena k projednání a soud má všechny potřebné podklady pro vydání rozhodnutí však podle kasačního soudu automaticky neznamená, že o ní bude ihned rozhodnuto. Nejvyšší správní soud přiléhavě odkázal na ustanovení , podle něhož soud rozhoduje věci podle v pořadí, v jakém k němu došly, a odkázal též na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. , č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vztahující se k odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a podle zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2022

JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.

předseda senátu