Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 229/2023

22 Cdo 229/2023-1346

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Letiště Praha, a. s., se sídlem v Praze 6, K Letišti 1019/6, IČO: 28244532, zastoupené JUDr. Janem Mikulášem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1525/39, proti žalovanému A. Š., zastoupenému Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem se sídlem v Plzni, V Malé Doubravce 1242/27, o zaplacení 528 876,80 Kč, 147 450 Kč s příslušenstvím a 633 584,96 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu Praha-západ pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2022, č. j. -1277, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

[1] Podle věty první , , (dále jen „ “) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.

[2] Obvodní soud Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. -1160, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. 12. 2021, č. j. -1186, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 528 876,80 Kč s příslušenstvím, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), a také částku 30 770 Kč s úrokem z prodlení z částky 30 770 Kč od 9. 8. 2007 do zaplacení ve výši, která v každém kalendářním pololetí odpovídá roční výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů, a dále částku 116 680 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 116 680 Kč od 16. 1. 2013 do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Ve zbývající části žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).

[3] K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 7. 2022, č. j. -1277, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 486 376,80 Kč zamítl; jinak jej v tomto výroku a v napadeném výroku II potvrdil (výrok I). Dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 220 122 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z této částky od 28. 6. 2022 do zaplacení do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok IV) a žalobu zamítl co do částky 413 462,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,65 % ročně z této částky od 28. 6. 2022 do zaplacení (výrok V). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II, III a VI).

[4] Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I „části za středníkem“, III a IV podal žalovaný dovolání. Dovolacímu soudu předložil „otázku procesního práva“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jedná se o otázku, zda kupující může kupní smlouvou nabýt vlastnické právo k celé movité věci, ačkoli předmětem kupní smlouvy podle vůle stran, jejího obsahu a skutečného stavu prodávané věci je toliko jen neoddělená, avšak oddělitelná část této věci. Rozporoval závěr odvolacího soudu, že žalovaný je na základě kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001 vlastníkem celé deponie materiálu, která se svou částí bez právního důvodu nachází na pozemcích žalobkyně. Tento závěr měl učinit i přes to, že z dokazování vyplynulo, že vůlí stran kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001 bylo převést jen materiál umístěný na pozemku PK XY v k. ú. XY, a že se deponie nacházela i na sousedních pozemcích a tvořila jedinou samostatnou věc. Odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. , , a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2022, sp. zn. . Dovodil, že se nikdy nestal vlastníkem té části deponie, která se nachází mimo plochu pozemku PK XY v k. ú. XY, tedy i na pozemcích žalobkyně. Případně pokud by žalovaný skutečně nabyl vlastnické právo k celé deponii, pak jej také „ze stejných právních důvodů“ nabyly postupně společnosti EKOSTABVY CO., s. r. o., a MAHAUT, s. r. o. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o nákladech řízení.

[5] Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání žalovaného nesplňuje mimo jiné náležitosti stanovené v Soudy již bylo v různých řízeních několikrát postaveno na jisto, že vlastníkem veškerého stavebního materiálu, který tvoří deponii, je žalovaný. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.

[6] Po uplynutí dovolací lhůty došlo dovolacímu soudu podaní nazvané jako doplnění argumentace dovolatele. V něm žalovaný opětovně argumentoval, proč není ve věci pasivně legitimovaný.

[7] Dovolání není přípustné.

[8] Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

[9] Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

[10] Žalovaný nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, podle nějž na něj na základě kupní smlouvy ze dne 28. 3. 2001 bylo převedeno vlastnické právo k deponii materiálu jako jedné samostatné věci v právním slova smyslu.

[11] Tato námitka nezakládá přípustnost dovolání, neboť ve své podstatě brojí toliko proti skutkovým zjištěním nalézacích soudů. Podle lze však dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

[12] Nejvyšší soud ustáleně judikuje, že zjišťuje-li soud obsah právního jednání (smlouvy), a to i pomocí výkladu projevu vůle, dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na takto zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení, jde až tehdy, dovozuje-li z právního jednání konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu. Jinak řečeno, činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na nějž navázal Nejvyšší soud v mnoha dalších rozhodnutích, mimo jiné v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. (všechna dostupná na www.nsoud.cz)].

[13] Nalézací soudy v projednávané věci zjevně vyložily vůli smluvních stran projevenou v kupní smlouvě ze dne 28. 3. 2001 s ohledem na předchozí rozhodnutí vydané v této věci (zejména rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2017, č. j. -807, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, č. j. , -921) tak, že jejich úmyslem bylo převedení celé deponie, tedy i těch částí, které zasahovaly na sousední pozemky. S tímto závěrem pak žalovaný nesouhlasí a tvrdí, že smluvní strany takový úmysl neměly.

[14] Závěr o úmyslu stran je skutkový závěr, kterým je dovolací soud v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí vázán ( a contrario).

[15] Jestliže tak soudy zjistily, že bylo vůlí smluvních stran kupní smlouvou ze dne 28. 3. 2001 převést celou deponii, je námitka o tom, že vlastnické právo k oddělitelné části deponie může na nabyvatele přejít až faktickým oddělením této části věci, bezpředmětná. Jinými slovy, je nadbytečné zabývat se otázkami spojenými s převodem části deponie, neboť podle skutkových zjištění soudů měla být v daném případě převáděna celá deponie. Odvolací soud se proto od dovolatelem namítané rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu ani nemohl odchýlit.

[16] Nadto v rozsahu výroku I části za středníkem napadeného rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v rozsahu peněžitého plnění ve výši 42 500 Kč, dovolání žalovaného ani není v souladu s objektivně přípustné, neboť jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, které představovalo nárok se samostatným skutkovým základem.

[17] Směřuje-li dovolání žalovaného i proti výroku III napadeného rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak ani v tomto rozsahu není v souladu s objektivně přípustné.

[18] Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle je rovněž odmítl.

[19] V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 11. 2023

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu