Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 153/2023

22 Cdo 153/2023-621

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně Z. K., proti žalované Š. G., zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o uložení povinnosti umožnit výkon práva služebnosti a o vzájemné žalobě o určení neexistence práva věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 25. 8. 2022, č. j. -598, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pelhřimově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. -570, uložil žalované povinnost umožnit žalobkyni nerušený výkon jejích práv vyplývajících ze smlouvy o zřízení služebnosti doživotního užívání nemovitostí ze dne 25. 8. 2017 (dále jen „smlouva o zřízení služebnosti“), tj. umožnit jí doživotní a bezplatné užívání pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY (dále jen „předmětné nemovitosti“) – (výrok I). Dále zamítl vzájemnou žalobu, kterou se žalovaná domáhala určení, že předmětné nemovitosti nejsou zatíženy věcným břemenem užívání ve prospěch žalobkyně na základě smlouvy o zřízení služebnosti (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III).

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 8. 2022, č. j. -598, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž výslovně k vymezení jeho přípustnosti neuvádí nic. Vyjadřuje však přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci a vychází z otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, případně se jedná o otázky, které je třeba vyřešit rozdílně, než jak rozhodl soud v napadeném rozsudku. V další části dovolání pak polemizuje prakticky se všemi závěry, které odvolací soud v napadeném rozsudku učinil, a to ve vztahu k uzavření smlouvy bez souhlasu druhého manžela, k otázce odstoupení od smlouvy, zdánlivosti právního jednání a neplatnosti smlouvy. Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a vyhoví vzájemné žalobě žalované, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné z důvodů ve vyjádření uvedených a navrhla zamítnutí dovolání.

Dovolání není přípustné.

Podle , , (dále jen „ “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolací soud se nejprve v dané věci zabýval posouzením přípustnosti dovolání.

V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. (dostupném stejně jako i další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz), se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“

„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách ( a ). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité ‚zevšeobecnění‘ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. ).

Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.

Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. , zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.

Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li dovolání vymezené náležitosti plynoucí z a , není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.

Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena, musí být v dovolání taková právní otázka jednoznačně identifikována a na jejím řešení musí být rozhodnutí odvolacího soudu založeno.

Dovolatelka sice v úvodu svého dovolání ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny, v dalším textu dovolání však již na žádném místě neuvádí, která otázka hmotného či procesního práva by měla být otázkou dosud v judikatuře dovolacího soudu neřešenou. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že následně samotná dovolací argumentace se pojí s tou částí dovolání, v níž dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázek, které „je třeba vyřešit rozdílně“, než jak rozhodl odvolací soud v napadeném rozsudku.

Tímto způsobem však formulovat přípustnost dovolání nelze, neboť neodpovídá žádnému z předpokladů uvedených v Měla-li snad dovolatelka na mysli přípustnost dovolání založenou tím, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, pak jde o případy, které dovolací soud již řešil a vyřešil, dovolatel však s takovým řešením nesouhlasí a žádá dovolací soud, aby se od svého přijatého řešení odchýlil.

Z dovolání je pak také bez pochybností zřejmé, že dovolatelka napadá prakticky veškeré závěry, které odvolací soud ve svém rozhodnutí učinil. Činí tak však bez formulace zobecňující či zobecnitelné právní otázky, neboť všechny své námitky soustředí k individuálnímu posouzení této konkrétní věci. Jde tak o obecnou polemiku s celým rozhodnutím odvolacího soudu v rovině nesouhlasu prakticky s každou dílčí otázkou.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání (k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ), neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.

Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.

Dovolací soud tak uvádí, že dovolání žalované je s ohledem na nedostatečné vymezení přípustnosti dovolání podle jakožto jedné z obligatorních náležitostí dovolání ve smyslu na samé hranici projednatelnosti. Z důvodu nedostatečně vymezené přípustnosti dovolání se dovolací soud vůbec nemohl zabývat podstatnou částí dovolání. Ta představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.

Pro úplnost pak dovolací soud dodává stručné vyjádření k jednotlivým okolnostem, k nimž žalovaná v dovolání směřuje.

Ve vztahu k tvrzenému uzavření smlouvy bez souhlasu druhého manžela dovolání zpochybňuje obsah výpovědi svědka F. G.; směřuje tak – nepřípustně – do skutkových zjištění a není zde žádná právní otázka, kterou by dovolací soud měl řešit. V rovině právního posouzení pak je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že právo bývalého manžela žalované F. G. namítnout relativní neplatnost je promlčeno a žalobkyně námitku promlčení úspěšně uplatnila. S tímto závěrem dovolání vůbec nepolemizuje a námitky proti promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti ostatně neuplatnila žalovaná ani v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ani v průběhu odvolacího řízení.

S tvrzením o odstoupení od uzavřené smlouvy o zřízení služebnosti podle ustanovení , , se odvolací soud podrobně vypořádal argumentací, že zákonnou úpravu odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk nelze – ani analogicky – aplikovat na smlouvu o zřízení služebnosti již proto, že její podstatou není převod vlastnického práva jako u darovací smlouvy, ale pouze vymezení práv a povinností z hlediska dalšího využití věci. Vyjadřuje-li žalovaná prostý nesouhlas s tímto závěrem bez formulace jasné právní otázky opřené o uvedení důvodu přípustnosti dovolání, není zde nic, co by mohlo přípustnost dovolání založit. Namítá-li žalovaná ve vztahu k odstoupení od smlouvy, že v takovém případě měl odvolací soud posoudit odstoupení podle „obecných ustanovení upravujících možnost odstoupení od smlouvy, což odvolací soud neučinil“, schází zde vedle formulace právní otázky také jakákoliv právní argumentace a konkretizace této námitky zejména ve směru, o co by se možnost odstoupení měla opírat. Odvolací soud nadto vysvětlil (bod 12 odůvodnění rozsudku), proč v daném případě nepřistoupil k posouzení věci podle obecných ustanovení o odstoupení od smlouvy ( a násl. , ) a s těmito důvody pak dovolání nijak nepolemizuje.

Ve vztahu k tvrzené zdánlivosti právního jednání – smlouvy o zřízení služebnosti – není v dovolání formulována žádná právní otázka. Dovolatelka namítá, že se otázkou zdánlivosti měl odvolací soud zabývat, aniž by se jí účastníci dovolávali. Odvolací soud se však zdánlivostí právního jednání zabýval. V bodě 14 odůvodnění rozsudku odkázal v prvé řadě na závěry, které v daném ohledu zaujal soud prvního stupně, s nimiž se „zcela ztotožnil“ a dále vysvětlil, proč nepovažoval smlouvu o zřízení služebnosti za zdánlivé právní jednání. Okolnost, že s těmito závěry dovolatelka nesouhlasí, bez dalšího přípustnost dovolání nezakládá.

V zásadě totéž platí i pro tvrzenou absolutní neplatnost smlouvy, kde rovněž není formulována žádná právní otázka, která by měla založit přípustnost dovolání. Dovolání ve skutečnosti v této části směřuje do zjištěného skutkového stavu, když dovolatelka uvádí, jaké okolnosti měly vyjít dokazováním najevo, aby umožnily soudům závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o zřízení služebnosti. K části z nich pak navíc odvolací soud výslovně uvedl, že ve smyslu představují nepřípustné novoty uplatněné až v odvolacím řízení, ke kterým nemohl odvolací soud přihlédnout. S tímto závěrem pak dovolání nijak nepolemizuje.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 11. 2023

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu