Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2484/2023

-698

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) P. S., zastoupené Mgr. Martinem Začalem, advokátem se sídlem v Olomouci, třída Svobody 43/39 a b) M. Z., proti žalovanému statutárnímu městu Olomouc, IČO 00299308, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 583, o zdržení se zásahu do vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 3. 2023, č. j. -650, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Okresní soud v Olomouci (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2022, č. j. -599, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen „svými stromy rostoucími na jeho pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY zdržet se působit žalobcům na jejich pozemcích parc. č. XY, tam kde tento pozemek sousedí v jižní části s pozemkem žalovaného parc. č. XY, parc. č. st. XY a na stavbě, která je součástí tohoto pozemku, v místě, kde tento pozemek a stavba sousedí s pozemkem parc. č. XY, kde tento sousedí v jeho jižní části s pozemkem žalovaného parc. č. XY, jakékoliv imise spadem větví, spadem jehličí, spadem listí, vnikáním kořenů stromů z pozemku žalovaného na pozemky žalobců, jakož i přesahu větví stromů rostoucích na pozemku žalovaného nad pozemky žalobců“. Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II) a státu (výrok III).

2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále také jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2023, č. j. -650, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

3. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o , , (dále jen „“) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Namítají, že odvolací soud nedostatečně posoudil místní a druhové poměry v dané lokalitě, stejně jako druh pozemku, na nějž imise dopadají, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. . Za zjevně nepřiměřenou považují úvahu odvolacího soudu, že „spad biologického materiálu je běžným projevem stromu a nepřekračuje obvyklou míru“, když žalobci jsou nuceni několikrát ročně provádět intenzivní úklid střechy od větví a listí, čistit svody a ucpané výpusti. Současně namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na vyřešení právní otázky, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena, a to, zda se v případě spadu listí ze stromu, přesahujícího nad střechu budovy na sousedním pozemku, jedná o imisi přímou či nepřímou. Žalobci jsou přesvědčeni, že v tomto případě se jedná o imisi přímou, zakázanou bez dalšího, a odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. . V další části dovolání žalobci reagují na jednotlivé body rozhodnutí odvolacího soudu a uvádí, v čem, dle jejich názoru, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení. Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaný nepovažuje dovolání za přípustné. Žalobci podle něj pouze opakují argumenty, se kterými se odvolací soud ve svém rozhodnutí již vypořádal a žalovaný se podrobně k jednotlivým argumentům vyjadřuje. Navrhuje dovolání odmítnout.

5. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

6. Podle –3 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

7. Dovolání není přípustné, neboť otázky, které dovolatelé v dovolání nastínili, řešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž nemá dovolací soud důvod se jakkoli odchýlit, a to i ty otázky, které dovolatelé považují za dosud neřešené.

8. K otázce druhu imisí, spočívajících ve spadu listí ze stromu přesahujícího nad sousední pozemek:

9. Uvedená otázka, kterou považují dovolatelé za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu za neřešenou, již v rozhodovací praxi dovolacího soudu dostatečně vyřešena byla.

10. Podle , , (dále jen „o. z.“) se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

11. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že z § 1013 odst. 1 o. z. především vyplývá rozlišování imisí na tzv. nepřímé a přímé.

12. Důvodová zpráva k vycházela z toho, že „se navrhuje rozšířit zákaz imisí podle vzoru vládního návrhu z r. 1937 tak, že zakázáno bude přivádět imise na cizí pozemek přímo (bez ohledu na míru obtěžování tím způsobeného vlastníku cizího závodu), ledaže k tomu je zvláštní právní důvod. Přímé imise jsou přímým pokračováním vlastníkovy činnosti (např. svádění vody trativodem na sousední pozemek), nepřímé nejsou přímo vyvolány touto činností, nýbrž jsou jen jejím volným následkem podmíněným přírodními vlivy (spad popílku, šíření hluku, množení hlodavců na pozemku neužívaném nebo nenáležitě obstarávaném apod.). Nepřímé imise mají být zakázány rovněž, avšak jen za podmínky, že jsou místním poměrům nepřiměřené a podstatně omezující obvyklé užívání pozemku v daném místě(Eliáš, K. a kol. Nový s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem, Sagit, 2012, str. 441-442).

13. Toto odlišení zdokumentovala poměrně rychle i odborná literatura. Zdůraznila, že odlišuje přímé a nepřímé imise. Přímé imise jsou takové, které jsou přímo přivedeny na sousední pozemek (např. vlastník vyvede výfuk vzduchotechniky přímo na sousedův pozemek, vyústí tam okap nebo umístí na hranici svého pozemku včelín tak, aby včely vylétávaly přímo na pozemek souseda). Takové imise jsou vždy zakázány, a to bez ohledu na míru takových vlivů a stupeň obtěžování souseda. Právo přivádět imise na sousedův pozemek si mohou vlastníci sousedních pozemků ovšem dojednat, a to i jako služebnost. Naproti tomu u nepřímé imise je její zdroj na jedné nemovitosti a tam se především projevují následky, ty se však šíří na nemovitosti sousední, přičemž nemusí jít jen o nemovitosti bezprostředně sousedící, nýbrž i vzdálenější. Ochrana se sousedovi poskytuje proti nepřímým imisím jen tam, kde to překračuje míru přiměřenou poměrům, společensky únosné hranice dané dobrými mravy. Jen takový zásah je neoprávněný. Ostatní, běžné imise, které nepřekračují míru přiměřenou poměrům, jsou sousedé povinni navzájem si trpět (Spáčil, J. – Hrabánek, D. a kol. Sousedská práva podle nového . Praha: Leges, 2015, str. 169-170).

14. Z tohoto pojetí vycházejí i komentáře k , které konstatují, že zákon nepřipouští imise přímé; přímé zásahy do vlastnictví jsou nepřípustné bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se opírají o zvláštní právní důvod, např. o věcné břemeno. Proti přímým imisím se lze bránit negatorní žalobou () – (Spáčil. J. a kol. III. Věcná práva (-1474). Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 148 a 2. vydání, podstatně podrobnější – https://www.beck.cz/obcansky-zakonik-iii-vecna-prava-976-1474-komentar). Ve shodě s tím jsou i další závěry komentářové literatury, podle kterých o. z. bez dalšího zakazuje imise přímé způsobené jako přímý důsledek činnosti vlastníka rušitele [svádění vody ze svého pozemku trativodem na sousední pozemek (NS ČSR Rv I 269/23; Vážný 2870) nebo zasypání příkopu, které má za přímý následek zaplavování sousedního pozemku (NS ČSR Rv II 118/25; Vážný 4958)], pokud k působení přímých imisí neopravňuje zvláštní právní důvod (smlouva, věcné břemeno). Neuplatní se tedy kritérium „nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku.“Nepřímé imise ustanovení o. z. zakazuje tehdy, jsou-li místním poměrům nepřiměřené a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku v daném místě (Petrov, J. – Výtisk, M. – Beran, V. . Komentář. 2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1084-1085).

15. K rozlišení imisí přímých (§ 1013 odst. 1 o. z., věta první) a nepřímých (§ 1013 odst. 1 o. z., věta druhá) se Nejvyšší soud následně vyjádřil v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. (publikovaném v časopise Právní rozhledy, č. 19/2020, s. 683 a násl.). Odkázal v něm na závěry starší odborné literatury, podle kterých „hranice mezi imisemi přímými a nepřímými jsou arci pochybny“ (Krčmář, J. Právo občanské. Díl II., Práva věcná. 3. doplněné vydání, Praha 1946, reprint Wolters Kluwer 2014, s. 111). Doplnil, že sám pojem „přímo přivádět imise“ je neurčitý, vztahuje se na imise různého druhu; při jeho vymezení tak je třeba přihlédnout k charakteru dané imise. Ztotožnil se přitom se závěry judikatury k zákonu č. 946/1811, obecný zákoník občanský, podle kterých „nepřímou imisí jsou pouze takové vlastnické úkony, jichž bezprostřední účinky jeví se na vlastním pozemku a jež jedině z jiných příčin mimo vůli vlastníka a bez jeho přispění působí i na pozemek sousedův. O přímou imisi jde tehdy, mají-li vlastnické úkony vzápětí bezprostřední účinky nejen na vlastní pozemek, nýbrž i na pozemek sousedův, anebo vůbec jen na tento pozemek“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 1925, sp. zn. R II 118/25, Vážný č. 4958).

16. Úprava sousedských práv tak zakotvila odlišení přímých a nepřímých imisí. Proti každé z uvedených kategorií jsou nastavena jiná pravidla ochrany.

17. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bez pochybností vyplývá, že odvolací soud zásah do vlastnického práva žalobců zjevně poměřoval úvahou o nepřímých imisích, neboť posuzoval otázku přiměřenosti zásahu místním poměrům a podstatného omezení obvyklého užívání pozemků.

18. Z obsahu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. , potažmo ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. (dostupných, stejně jako dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz), je jednoznačně patrné, že se dovolací soud ustálil v názoru, že spad listí ze stromů na sousední pozemek je zásadně imisí nepřímou a je tudíž nutné posuzovat otázku přiměřenosti zásahu místním poměrům a podstatného omezení obvyklého užívání pozemku.

19. Odvolací soud tak uvedenou otázku posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

20. K posuzování míry přiměřené poměrům:

21. Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Ve vztazích mezi vlastníky sousedních pozemků dochází nikoliv výjimečně k tomu, že užívání pozemku některého z vlastníků se projevuje v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu imisní žalobou. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, když se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde, či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. , shodně také již uvedený rozsudek ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. , v návaznosti na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. , a ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. ).

22. Pokud zákon a rozhodovací praxe hovoří o zákazu obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, mají na mysli jak poměry místní, tak poměry druhové (např. při obtěžování provozem restaurace se přihlíží jak k poměrům v místě, tak i k poměrům obecně daným při provozu určitého druhu restaurací). Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však má vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. , vycházející z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. ). Je tak třeba vždy zvážit, jaká je v dané lokalitě s přihlédnutím k jiným obdobným lokalitám (tj. například k tomu, zda jde o město, vesnici nebo o pozemky sloužící jen k zemědělskému využití) přiměřená míra konkrétních imisí (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. , publikovaný pod č. 14/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, shodně pak též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. ).

23. , , výslovně zakazuje obtěžování imisemi, tedy konání toho, co působí, že imise vnikají na pozemek jiného vlastníka, a to v míře nepřiměřené místním poměrům (zde jde o poměry existující v místě), a které podstatně omezuje obvyklé užívání pozemku (tedy užívání obvyklé v jiných podobných místech, zde jde o poměry druhové). Zákon tu používá neurčité pojmy a posouzení dané věci je vždy do značné míry na úvaze soudu. Je třeba vymezit, jaký okruh pozemků zahrnout pod pojem obvyklé užívání (včetně budov, a to i těch, které se nestaly součástí pozemku). Tak nelze např. zcela srovnávat poměry v obytné části průmyslového města, jehož továrny přímo či nepřímo zajišťují zaměstnání pro významnou část obyvatel, s poměry v obci zaměřené na turistiku a rekreaci, i když v obou těchto případech jde o užívání obytných domů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. ).

24. Jak již bylo uvedeno výše, stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné míry věcí soudcovského uvážení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. ). Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přitom podává, že dovolací soud zpochybní relevantní úvahu soudů nižších stupňů, jen je-li zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. ).

25. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž vyplývá, že nelze žalobci uložit v řízení, ve kterém se domáhá zdržení se rušení jeho vlastnického práva, povinnost k provedení opatření, která by vedla k dosažení a udržení žádoucího stavu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. ). Žalobě na zdržení se rušení výkonu vlastnického práva však nelze vyhovět za předpokladu, že žalobce může v souladu s dlouhodobě respektovanými zvyklostmi provést s přiměřenými náklady vhodné opatření, které zabrání rušení výkonu jeho vlastnického práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2000, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud v souvislosti s imisemi pohledem uzavřel, že jim může žalobce zabránit pořízením záclon, závěsů nebo žaluzií, a proto byl dán důvod pro zamítnutí žaloby). Vždy je nutno v poměrech konkrétní projednávané věci posoudit, zda lze po žalobci spravedlivě požadovat provedení vhodného opatření, které zabrání rušení výkonu jeho vlastnického práva, a tedy zda je opodstatněné žalobu z tohoto důvodu zamítnout.

26. V posuzované věci odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu na zdržení se rušení výkonu vlastnického práva žalobců imisemi zamítl. Vyložil, že imise spadem listí, drobných větví a jehličí ze zkoumaných stromů nacházejících se na pozemku žalovaného jsou přiměřené místním poměrům a podstatně neomezují obvyklé užívání pozemků žalobců. Vyšel přitom (obdobně jako soud prvního stupně) z toho, že na pozemku žalobce se nachází „nově budovaný objekt bydlení“, že tento objekt je umístěn „v bezprostřední blízkosti pozemku žalovaného, na kterém je veřejný park“. Obvyklost poměrů v místě porovnal i s poměry na jiných obdobných pozemcích v Olomouci. Při svých úvahách přihlédl k závěrům znaleckého posudku Ing. Aleše Fišra, podle kterých „spad listů a jehličí je projevem běžného, standardního stromu, který je součástí městské parkové výsadby“. Současně bylo v řízení prokázáno, že množství imisí je snižováno pravidelnou péčí o stromy, jejich kontrolou a údržbou, kterou žalovaný dlouhodobě provádí. Kontrola a údržba stromů je dokonce prováděna v nadstandardní výši, neboť jde o „lokalitu s vysokými nároky na provozní bezpečnost stromů“, neboť park sousedí i se základní školou.

27. Za zjištěného skutkového stavu, kterým je dovolací soud vázán, pak není zjevně nepřiměřená úvaha odvolacího soudu o tom, že nejde o relevantní nedovolenou imisi spadem větví, jehličí, listí, vnikáním kořenů, jakož i přesahu větví stromů rostoucích na pozemku žalovaného nad pozemky žalobců, tedy že takové imise nevnikají na pozemek žalobců v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně neomezují obvyklé jejich užívání pozemku. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přihlédl ke všem relevantním skutečnostem, které byly zjištěny a řádně je posoudil. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu

28. Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle je odmítl.

29. V souladu s větou druhou rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 28. 11. 2023

Mgr. David Havlík předseda senátu