Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1312/2013

22

Cdo 1312/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. Davidem Zdeňkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dlouhá 103, proti žalovaným: 1) Ing. J. P.,2) M. P., a 3)S. P., oběma zastoupených Mgr. Antonínem Vondrou, advokátem se sídlem v Pardubicích, L. Malé 818, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2012, č. j. -1353, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. června 2010, č. j. -1242, ve znění opravného usnesení ze dne 3. srpna 2010, č. j. -1247, uložil žalovanému 2) zdržet se obtěžování žalobce jako vlastníka domu č. p. na pozemku parc. č. st. 109 v k. ú. S. hlukem z vodního díla nacházejícího se na km 14.040 vodoteče řeky Zdobnice na pozemku parc. č. st. 543 v k. ú. S., to vše do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal vůči žalovanému 1) a 3), aby byli uznáni povinnými zdržet se obtěžování žalobce a ohrožování výkonu jeho práv k domu č. p. na pozemku parc. č. st. 109 v k. ú. S. hlukem a vibracemi z vodního díla nacházejícího se na km 14.040 vodoteče řeky Zdobnice na pozemku parc. č. st. 543 v k. ú. S., a vůči žalovanému 2), aby byl uznán povinnými zdržet se obtěžování žalobce vibracemi z vodního díla nacházejícího se na km 14.040 vodoteče řeky Zdobnice na pozemku parc. č. st. 543 v k. ú. S. a ohrožování výkonu jeho práv k domu č. p. na pozemku parc. č. st. 109 v k. ú. S. (výrok II.). Dále rozhodl o tom, že nikdo z účastníků, ani Česká republika, nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

Soud prvního stupně zjistil, že vodní dílo - malá vodní elektrárna - nacházející se na km 14.040 vodoteče řeky Zdobnice na pozemku parc. č. st. 543 v k. ú. S., jehož výlučným vlastníkem a provozovatelem je žalovaný 2), který vodní dílo získal v dědickém řízení, zvyšuje hlučnost v této lokalitě, a to především v obdobích, kdy je zvýšený průtok v řece Zdobnici. Hluk zasahuje až do vzdálenosti, v níž se nachází dům č. p., jehož spoluvlastníkem je žalobce, a obtěžuje tak vlastníky této nemovitosti. Klíčovým pro posouzení věci se stal znalecký posudek Zdravotního u se sídlem v Pardubicích ze dne 8. 4. 2009, včetně jeho dodatků, z něhož vyplynulo, že hlukem, který obyvatele domu č. p. 135 obtěžuje, jsou zvýšené hladiny akustického tlaku ve frekvenčních pásmech 80 – 125 Hz v chráněném venkovním prostoru, a proto je pravděpodobná jeho přítomnost i v chráněném vnitřním prostoru staveb. Hluk je stálý a může být ovlivněn stavem vody. Zdravotní ústav doporučil provést opatření směřující ke snížení emise nízkofrekvenčního hluku splavu s tím, že hluk je způsoben s největší pravděpodobností dopadem vody do vývařiště pod splavem a následnými víry mezi kameny ve vývařišti. Nízkofrekvenční hluk naměřený znaleckým ústavem překračuje práh slyšení o 8 decibelů na frekvenci 80 Hz a o 10 decibelů na frekvenci 100 hz. Obtěžuje člověka zejména v době spánku či klidu, neboť tehdy ruší. Zvýšené hladiny akustického tlaku ve zkoumaném místě jsou způsobeny existencí jezu (splavu). Sama vodní elektrárna nezpůsobuje hlukový problém, ten způsobuje vystavěný jez. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vlastní výkon vlastnického práva žalobce k nemovitostem v jeho spoluvlastnictví slyšitelným hlukem narušen není, jejich užívání je však ztíženo a znepříjemňováno imisemi hluku. Ve vztahu k žalovaným 1) a 3) zjistil, že nejsou vlastníky vodního díla, a ani se na jeho provozu nepodílejí. Nemají proto pasivní věcnou legitimaci a žalobu ve vztahu k nim zamítl. Zamítl i žalobu v části týkající se imisí vibracemi pocházejícími z vodního díla, neboť dospěl k závěru, že žalobce k prokázání tohoto tvrzení žádné důkazy nenavrhl.

Krajský soud v Hradci Králové (dále jen ,,odvolací soud“) k odvolání žalobce, žalovaného 1) a žalovaného 2) rozsudkem ze dne ze dne 27. června 2012, č. j. -1353, odvolání žalovaného 1) odmítl, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby byla druhému žalovanému uložena povinnost zdržet se obtěžování žalobce jako vlastníka domu č. p. na pozemku parc. č. st. 109 v k. ú. S. hlukem z vodního díla nacházejícího se na km 14.040 vodoteče řeky Zdobnice na pozemku parc. č. st. 543 v k. ú. S., zamítl, a dále rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení ve výroku II potvrdil ve správném znění, že se zamítá žaloba, jíž se žalobce domáhal vůči prvnímu a třetímu žalovanému, aby se zdrželi obtěžování žalobce a ohrožování výkonu jeho práv k domu č. p. na pozemku parc. č. st. 109 v k. ú. S. hlukem a vibracemi z vodního díla nacházejícího se na km 14.040 vodoteče řeky Zdobnice na pozemku parc. č. st. 543 v k. ú. S. a jíž se domáhal vůči druhému žalovanému, aby se zdržel obtěžování žalobce vibracemi a ohrožování výkonu jeho práv k domu č. p. na pozemku parc. č. st. v k. ú. S. hlukem a vibracemi z vodního díla nacházejícího se na km 14.040 vodoteče řeky Zdobnice na pozemku parc. č. st. v k. ú. S. Dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovaným do tří dnů od právní moci rozsudku náklady řízení před soudem prvního stupně, a to žalovanému1) částku 5.482,- Kč a žalovaným 2) a 3) každému částku 17.882,- Kč k rukám jejich zástupce. Žalobci dále uložil povinnost nahradit náklady státu ve výši 49.483,70 Kč a rozhodl o tom, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud ve vztahu k námitkám ohledně imisí způsobených vibracemi zopakoval důkaz znaleckými posudky, které opatřil již soud prvního stupně, z nichž vyplynulo, že žádné vibrace pocházející z vodního díla nebyly objektivně zjištěny. Potvrdil proto rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalobu v části týkající se imisí způsobených vibracemi zamítl, vytknul mu pouze skutečnost, že svůj závěr odůvodnil pouze tím, že žalobce neunesl důkazní břemeno. Ve vztahu k imisím způsobeným hlukempřevzal skutková zjištění soudu prvního stupně s jedinou výjimkou, že soud prvního stupně pominul výsledek měření uvedený v posudku Zdravotního u se sídlem v Pardubicích v části, v níž bylo uskutečněno měření hluku vyvolané tokem řeky Zdobnice na místech bez vlivu vodního díla. Výsledky měření tam totiž prokázaly, že i samotný tok řeky Zdobnice (bez vlivu vodního díla, splavu či jezu) vyvolává hluk překračující limity stanovené příslušným právním předpisem na 50 decibelů pro denní dobu a 40 decibelů pro dobu noční. Uvedl, že obdobně se vyjádřil i znalec Ing. František Kapča v doplnění ke znaleckému posudku z 19. 6. 2005, neboť konstatoval, že i při neexistenci vodního díla bude před domem žalobce hladina hluku vždy vyšší, než je přípustná hladina hluku ve venkovních prostorách pro noční dobu. Odvolací soud rovněž poukázal na změnu právní úpravy týkající se dané problematiky vydáním , o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, jehož ustanovení zrušilo původní , z něhož vycházel soud prvního stupně. Nové nařízení sice zachovalo stávající limity hluku, podle se však nařízení nevztahuje na hluk způsobený povrchovou vodou přelivem přes vodní díla sloužící k nakládání s vodami. Uvedl, že z tohoto důvodu nemůže obstát rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž bylo žalovanému 2) uloženo, aby se zdržel obtěžování žalobce hlukem, neboť míru obtěžování nelze napříště stanovit s odkazem na právní předpis veřejnoprávní povahy. Zda imise v projednávané věci obtěžuje nad míru přiměřenou poměrům, musí být tedy posouzeno s ohledem na okolnosti daného případu. V dané věci dospěl odvolací soud k závěru, že hluk vycházející z vodního díla je imisí, která nepřesahuje míru přiměřenou poměrům. Hluk vyvolávaný jezem sice hygienické limity přesahuje, jde však o překročení mírné a samotný vodní tok vyvolává hluk překračující povolený noční limit. Hluk vyvolaný vodním dílem – jezem - má zčásti přirozený původ a v takové lokalitě lze po vlastníkovi nemovitosti spravedlivě požadovat, aby hluk takové povahy a intenzity snášel.

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výroku II., podává žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle (dále jen „ “). Uplatňuje přitom dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že imise v podobě hluku, způsobené vodním dílem žalovaného, nepřesahují co do obtěžování žalobce míru přiměřenou poměrům. Přestože podává dovolání výslovně pouze do výroku II. rozsudku odvolacího soudu, nesouhlasí ani s tím, že mu byla uložena povinnost zaplatit státu a žalovaným náklady řízení. Má za to, že jsou zde důvody pro uplatnění z důvodu nepřiměřené délky soudního řízení a procesního vývoje věci. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc aby mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.

Podle hlavy II. – ustanovení přechodných a závěrečných – dílu 1 – přechodných ustanovení – oddílu 1 – všeobecných ustanovení - , 2 , , tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Protože o žalobě na ochranu vlastnického práva bylo pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 2014, postupoval dovolací soud při posouzení tohoto nároku podle příslušných ustanovení , (dále jen „obč. zák.“).

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije , ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.

Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 7. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 27. června 2012, projednal a rozhodl dovolací soud o dovolání žalobce podle (dále jen „ “) ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle , že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v a b) a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména , ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání není důvodné.

Základem měnícího rozhodnutí odvolacího soudu je úvaha, že imise v podobě hluku způsobované vodním dílem žalovaného nepřesahují co do obtěžování žalobců míru přiměřenou poměrům.

Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle § 127 odst. 1 obč. zák. vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.

V rozsudku ze dne 10. července 2012, sp. zn. , uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz, Nejvyšší soud vyložil, že obtěžování ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky fyzicky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci.

Ve vztazích mezi vlastníky zpravidla sousedních pozemků nikoliv výjimečně dochází k tomu, že projevy věcí některého z vlastníků se projevují v poměrech druhého vlastníka způsobem považovaným za obtěžující. Ne každé takové „obtěžování“ však zakládá oprávnění bránit se proti němu žalobou opírající se o ustanovení § 127 odst. 1 obč. zák. Tato možnost je dána dotčené osobě toliko tehdy, pokud se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Zda o takový případ jde či nikoliv, je nutné posoudit vždy podle okolností konkrétního případu s přihlédnutím ke všem skutečnostem, které v této souvislosti vyjdou v řízení najevo.

Závěr o tom, zda se jedná či nikoliv o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, tak odráží individuální poměry každého případu zejména tam, kde absentují objektivní kritéria napomáhající učinit závěr o míře obtěžování (např. při obtěžování hlukem existují objektivní hlukové limity dané normativní právní úpravou). V takových případech je na soudu, aby v každém jednotlivém případě zvážil, kdy účinky působení věci je druhá osoba povinna snášet, byť se může jednat o důsledky obtěžující či negativní a kdy jí již vzniká právo na obranu v režimu § 127 odst. 1 obč. zák., neboť se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům.

Ustanovení § 127 odst. 1 patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu.

Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud by mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně použitelné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. března 2009 ve věci vedené pod sp. zn. , uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 7137 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2009, sp. zn. , uveřejněné tamtéž pod pořadovým č. C 7480).

V dané věci není úvaha odvolacího soudu zjevně nepřiměřená, jestliže odvolací soud přihlédl jednak k intenzitě hluku, která je jen o něco málo vyšší než zjištěná intenzita hluku, kterou vyvolává samostatný vodní tok bez přispění vybudovaného vodního díla (zvyšuje hladinu hluku jen o jednotky decibelů), dále k tomu, že bylo dílo vybudováno v souladu s veřejnoprávními předpisy, a že nepůsobí větší hluk než obdobná vodní díla. Pro úvahu odvolacího soudu pak byla podstatná rovněž skutečnost, že v době rozhodování odvolacího soudu se právní předpis ( , o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací), jež určuje hlukové limity, nevztahoval na hluk způsobený povrchovou vodou přelivem přes vodní díla sloužící k nakládání s vodami.

Dovolání proti výroku o nákladech řízení není podle ve znění účinném od 1. ledna 2001 přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).

Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné. Dovolací důvod upravený v tedy v posuzované věci není dán. Vady řízení uvedené v , a b) a , jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží i bez návrhu, nebyly tvrzeny ani dovolacím soudem zjištěny. Proto nezbylo, než dovolání zamítnout ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatel nebyl úspěšný a žalovaným náklady dovolacího řízení, na jejichž úhradu by měli právo ( , , ), nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. listopadu 2014

Mgr. David Havlík

předseda senátu