Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2513/2023

21 Cdo 2513/2023-869

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská č. 673/24, proti žalované Ferag CZ s. r. o. se sídlem v Praze 10, Počernická č. 272/96, IČO 25111060, zastoupené Mgr. Janem Najmanem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova č. 1716/2, o 199 936,53 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2023, č. j. -808, takto:

I. Dovolání žalobce seodmítá.

Stručné odůvodnění ( )

Dovolání žalobce proti rozsudkuMěstského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. -808, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Namítá-li dovolatel rozpor rozhodnutí odvolacího soudu se závěrem rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2021, sp. zn. , že „sjednání mzdy s přihlédnutím k případné práci přesčas je podmíněno tím, že bude současně sjednán rozsah práce přesčas, ke které je ve mzdě přihlédnuto“, pak přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu spočívá právě na výkladu čl. IV odst. 2 pracovní smlouvy, při němž odvolací soud dospěl k závěru, že „mzda byla sjednána i s přihlédnutím k případné přesčasové práci v rozsahu 150 hodin ročně“. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v této právní otázce v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Zpochybňuje-li dovolatel výsledek takového výkladu (námitkou, že „není vůbec patrné, jaký rozsah práce přesčas je sjednáván“) a dospívá-li k vlastnímu závěru, že toto „ustanovení je nejednoznačné, neurčité a z tohoto důvodu také nemůže být platné“, jde o pouhou obecnou kritiku rozhodnutí odvolacího soudu. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu k založení přípustnosti dovolání nepostačuje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. ). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. ). Žalobce v této části svého dovolání v rozporu s požadavky ustanovení nevymezuje dovolací důvod (zde konkrétní nesprávné posouzení, jehož se měl odvolací soud dopustit při výkladu právního jednání) a ani neuvádí, v čemž spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a proto v této části trpí dovolání vadami, pro které nelze v řízení pokračovat.

Rozhodnutí odvolacího soudu je [v závěru, že „za situace, kdy žalobce (…) současně tvrdil, že pro žalovaného v době trvání pracovního poměru vykonal práce přesčas, bylo na žalovaném, aby tvrdil a současně prokázal, že podle jím vedené evidence pracovní doby žalobce v této době nepracoval. Za takového stavu věci má zaměstnanec právo na náhradu mzdy, bude-li tvrdit a prokáže-li, že evidence pracovní doby vedená zaměstnavatelem neodpovídá skutečnosti a že práci pro zaměstnavatele opravdu vykonal.“] v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., na který dovolatel sám poukazuje) a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nelze přehlédnout, že dovolání je v této části ve skutečnosti polemikou dovolatele se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že „žalovanému se podařilo prokázat, že žalobce podle jím vedené evidence pracovní doby v rozhodném období, za něž požaduje proplacení přesčasových hodin, nepracoval, a naopak žalobci se nepodařilo prokázat, že uvedená evidence pracovní doby vedená zaměstnavatelem neodpovídá skutečnosti a že práce pro žalovaného skutečně vykonal“.

Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. ).

Z uvedených důvodů nemůže založit přípustnost dovolání ani odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. , s tím, že výši nároku na odměnu za práci přesčas měl soud určit podle své úvahy ve smyslu ustanovení Tato úvaha žalobce je založena toliko na jeho vlastním skutkovém závěru, že „v řízení byla prokázána práce přesčas“, nikoliv na skutkovém závěru, který učinil odvolací soud (podle zjištění soudů „za žádný rok nebyl prokázán rozsah přesčasových hodin více než 150 hodin ročně za stavu, kdy mzda byla sjednána s přihlédnutím k případné přesčasové práci v rozsahu 150 hodin ročně“).

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 11. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu