Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 792/2023

22 Cdo 792/2023-62

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce T. Š., zastoupeného Mgr. Davidem Petrem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, proti žalované: M. Ch. D., zastoupená JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, o určení vlastnického práva k nemovité věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 9. 2022, č. j. -35, takto:

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

[1] Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. 5. 2022, č. j. -23, zastavil řízení podle , (dále jen „ “), neboť o věci již bylo pravomocně rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 11. 2014, č. j. -96, ve spojení s rozsudkem Městského soudu ze dne 10. 3. 2016, č. j. -163, a věc nemůže být v rozsahu citovaného rozhodnutí projednána podle znovu (výrokI). Dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

[2] Žalobce se domáhal určení, že je výlučným vlastníkem stavby bez č. p./č. e. – garáže, umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, a stavby bez č. p./č. e. – garáže, umístěné na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále také jen „předmětné stavby“).

[3] Soud prvního stupně zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 11. 2014, č. j. -96, bylo určeno, že žalovaná (tehdy v pozici žalobkyně) je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/2 pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jejíž součástí je budova bez č. p./č. e. – garáž, a pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jejíž součástí je budova bez č. p./č. e. – garáž (dále jen „předmětné pozemky“). Tento rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. -163.

[4] Dále z výpisu z katastru nemovitostí ze dne 17. 12. 2021 zjistil, že „výše uvedené nemovitosti“ byly předmětem žaloby na určení vlastnického práva podané u soudu dne 1. 11. 2011 a byla k nim zapsána poznámka spornosti, a to ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/2, přičemž žalobkyní byla žalovaná v této věci a žalovaným byl žalobce v této věci a A. Š., tehdejší manželka žalobce. Na základě výše uvedených rozhodnutí bylo zapsáno vlastnické právo žalované k podílu o velikosti id. 1/2 na „výše uvedených nemovitostech“ do katastru nemovitostí.

[5] Soud prvního stupně poté uzavřel, že již existuje pravomocné rozhodnutí soudu, které se týkalo týchž účastníků (pouze v opačném procesním postavení) a téhož předmětu sporu, tedy rovněž určení vlastnického práva mimo jiné k nemovitým věcem, které jsou předmětem sporu o určení vlastnického práva v této věci. Otázka vlastnického práva k těmto nemovitým věcem tak již byla pravomocně vyřešena a na podkladě soudního rozhodnutí bylo vlastnické právo účastníků (respektive žalované v rozsahu spoluvlastnického podílu o velikosti id. 1/2) zapsáno do katastru nemovitostí. Projednání této věci tak brání překážka věci pravomocně rozsouzené ve smyslu , pročež soud prvního stupně řízení podle zastavil.

[6] K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 6. 9. 2022, č. j. -35, usnesení soudu první stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), změnil v nákladovém výroku II (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).

[7] Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce se domáhal toho, o čem již bylo rozhodnuto, „jakož i toho, co je zapsáno v katastru nemovitostí“. Uzavřel, že bylo-li o věci již pravomocně rozhodnuto, jedná se o neodstranitelnou překážku řízení a nezbývá, než řízení podle ve spojení s zastavit.

II. Dovolání a vyjádření k němu

[8] Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost odůvodnil tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce řádné a určité identifikace nemovité věci ve výroku rozhodnutí o určení vlastnictví nemovité věci (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. a ) a nesprávného rozhodnutí ohledně stejné věci a totožného předmětu řízení, a tedy vzniku překážky věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ad.). Dále poukázal na „nezákonnou rezignaci odvolacího soudu na právní hodnocení věci“ (a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ) a na to, že soud prvního stupně porušil svou zákonnou povinnost podle vyzvat žalobce k odstranění vad podání (odvolání), když žalobce podal dne 4. 7. 2022 tzv. blanketní odvolání, v němž výslovně uvedl, že své podání doplní v zákonné lhůtě, tj. ve lhůtě určené k tomu soudem v souladu s

[9] Nesprávné právní posouzení věci shledal v tom, že v předchozím řízení vůbec nebylo rozhodováno o garážích, jakožto samostatných věcech v právním smyslu, nýbrž o pozemcích, na nichž stavby garáží stojí. To vyplývá z textu výroku určujícího rozsudku i kontextu vedení sporu (sporu o existenci restitučního nároku žalované). Garáže podle dovolatele nebyly a ani nemohly být předmětem řízení ve věci pravomocně skončené, to bez ohledu na nesprávný a bez právního důvodu provedený zápis do katastru nemovitostí. Žalobce poukázal rovněž na absenci odůvodnění napadeného rozhodnutí, z něhož není zřejmé, na základě čeho dospěl odvolací soud k závěru o totožnosti předmětu řízení. Tvrdil, že výrokem určujícího rozhodnutí v předchozím řízení bylo rozhodnuto jen o pozemcích, na nichž předmětné stavby jakožto samostatné věci v právním smyslu stojí.

[10] Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

[11] Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobce uvedla, že „blanketní“ odvolání žalobce splňovalo všechny zákonné náležitosti, pročež soud prvního stupně nemusel postupovat podle Napadené rozhodnutí označila za věcně správné. Namítala, že revidovat pravomocný rozsudek o určení vlastnictví k témuž předmětu mezi týmiž účastníky mimo řízení o obnově řízení nelze. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a přiznal žalované právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Přípustnost dovolání

[12] Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

[13] Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden ( ). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v , a b) a , jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny ( ).

[14] Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel předložil dovolacímu soudu toliko jednu otázku procesního práva, a totiž otázku totožnosti předmětu řízení o určení vlastnického práva k pozemku a ke stavbě, která na tomto pozemku stojí, jakožto předpokladu existence překážky věci pravomocně rozsouzené ve smyslu

[15] Tato otázka zakládá přípustnost dovolání, neboť se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu [viz níže např. dovolatelem namítaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. (dostupný stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu na www.nsoud.cz)].

[16] Vzhledem k tomu, že dovolání je přípustné, dovolací soud v souladu s větou třetí přihlédl též k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a sice k námitce absence právně kvalifikující úvahy odvolacího soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí.

[17] Namítá-li však žalobce vadný postup soudu prvního stupně, který jej nevyzval podle k doplnění „blanketního“ odvolání, dovolacímu soudu není zřejmé, z jakého důvodu by soud prvního stupně měl k takovému postupu přistoupit, pokud odvolání žalobce založené na č. l. 28 soudního spisu nebylo vadné, resp. obsahovalo všechny náležitosti stanovené zákonem pro odvolání a nebylo nesrozumitelné nebo neurčité. Ostatně ani sám žalobce v dovolání neuvádí, jaké vady podle něj odvolání mělo mít a z jakého důvodu by tedy postup podle ve spojení s byl namístě. Dožaduje se toliko svého „práva na doplnění podání v zákonné lhůtě“, jež mu však vzhledem k bezvadnosti jeho podání soud neupřel.

IV. Důvodnost dovolání

[18] Dovolání je důvodné.

[19] Podle jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.

[20] Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae), jakožto neodstranitelný nedostatek procesní podmínky, který je důvodem k zastavení řízení, nastává, má-li být v novém řízení projednána stejná věc (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. ). O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn – ze stejného skutku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2022, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. ).

[21] V projednávané věci bylo již pravomocně rozhodnuto o vlastnictví předmětných pozemků, v novém řízení se žalovaný nedomáhá vlastnického práva k těmto pozemkům, nýbrž ke stavbám jakožto samostatným věcem v právním smyslu, které na nich stojí.

[22] Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se posuzování naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, ale součástí věci jiné, vyplývá, že je možné žalovat na určení vlastnického práva k předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno podle judikatury naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. a další).

[23] Ze samotného znění výroků tedy není možné bez dalšího učinit závěr, že o předmětných stavbách již bylo pravomocně rozhodnuto, neboť nebylo rozhodováno o „stavbách jakožto součástech předmětných pozemků“, nýbrž o vlastnictví k pozemkům pod nimi. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ani soudu prvního stupně pak nevyplývá nic, co by zakládalo úvahu, že by překážka věci pravomocně rozsouzené mohla být dána, resp. že by se jednalo o stejný předmět sporu jako v původním řízení. To platí i pro eventuální případ, že by se v původním řízení snad posuzovala věcně otázka vlastnického práva k předmětným stavbám, ale formulačně nesprávně by byla vyjádřena způsobem obsaženým v soudních rozhodnutích vydaných v původním řízení. To však žalobce kategoricky popírá s argumentací, že v původním řízení se otázka vlastnického práva k předmětným stavbám neřešila vůbec, neboť předmětem sporu bylo výhradně určení spoluvlastnického práva k předmětným pozemkům, jehož se také týkalo dokazování.

[24] Přestože tedy závěr o totožnosti předmětu sporu je možné učinit pouze tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, tj. téhož nároku nebo stavu vymezeného žalobním petitem vyplývajícího ze stejných skutkových tvrzení, nalézací soudy se vůbec nezabývaly tím, zda byl v novém řízení uplatněn totožný základ nároku, tj. právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj návrh zakládá.

[25] Právní posouzení věci nalézacími soudy je tak neúplné, neboť v odůvodnění jejich rozhodnutí absentuje právně významná kvalifikační úvaha ohledně totožnosti základu nároku, která je předpokladem existence překážky pravomocně rozsouzené ve smyslu Odůvodnění napadeného rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně tak trpí nedostatkem náležitosti odůvodnění soudního rozhodnutí ve smyslu Nalézací soudy se taktéž žádným způsobem nevypořádaly s žalobními tvrzení a odvolacími námitkami žalobce, což vede k neúplnosti a nepřesvědčivosti rozhodnutí a je v rozporu se zásadami spravedlivého procesu podle d [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. (oba dostupné na http://nalus.usoud.cz) či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. ]. Ve svých úvahách se omezily pouze na znění výroků věci již pravomocně rozhodnuté a žalobního petitu v nyní souzené věci. Takové odůvodnění rozhodnutí v dovolacím přezkumu však v této věci nemůže obstát.

[26] Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud uzavírá, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně spočívá ve smyslu na nesprávném právním posouzení věci, pročež v dovolacím přezkumu neobstojí.

[27] Jelikož usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve smyslu spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolací soud podle ve spojení s věta druhá napadené usnesení spolu s usnesením soudu prvního stupně zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil podle věty druhé k dalšímu řízení.

[28] Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkoumání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2008, sp. zn. ).

[29] Soudy jsou vysloveným právním názorem dovolacího soudu vázány ( věta první, část věty za středníkem ve spojení s ).

[30] O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci ( in fine ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 11. 2023

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu