Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 426/2023

-372

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobkyně A. Z., zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem se sídlem v Dolních Břežanech, Pražská 636, proti žalovaným: 1) M. Z., zastoupenému Mgr. Ing. Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem v Praze 6, Na hutích 661/9, 2) M. M., zastoupené Mgr. Petrou Pahoreckou, advokátkou se sídlem v Brně, Sochorova 3226/40, 3) MZ Family Foundation, se sídlem Landstrasse 63, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví, zastoupené Mgr. Janem Tognerem, advokátem se sídlem ve Varnsdorfu, Na Haldách 21, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2022, č. j. -323, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Tognera.

IV. Mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 12. 2021, č. j. -267, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že bytová jednotka č. XY vymezená v budově č. p. XY stojící na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, k této bytové jednotce náležející podíl o velikosti id. 15832/275024 na společných částech budovy č. p. XY a podíl o velikosti id. 15382/275024 na pozemku parc. č. XY (dále též jen „byt“) patří do společného jmění manželů žalobkyně a žalovaného 1), a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2022, č. j. -323, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Žalobkyně se domáhala, aby soud určil, že bytová jednotka je ve společném jmění manželů (dále též jen „SJM“) - (viz výše). Za trvání manželství ji za částku 37 000 000 Kč bez vědomí žalobkyně koupil žalovaný 1), v kupní smlouvě byl označen jako jediný nabyvatel. Soud prvního stupně po podrobném rozboru transakcí na účtu žalovaného zjistil, že kupní cenu zaplatil žalovaný 1) ze svých výlučných prostředků, byť na účtu, z kterého kupní cenu platil, byly i prostředky v SJM; proto je i jednotka v jeho výlučném vlastnictví. S tím se odvolací soud ztotožnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o , , („“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v Přípustnost dovolání vymezuje takto: „Dovolacím důvodem je dle ust. , odst. 1) ve spojení s ust. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci, neboť primárně rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného, resp. procesního práva, kdy se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR, a sekundárně též z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena“.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů, obsah dovolání i vyjádření žalovaného 3) k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání není přípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Současná právní úprava dovolacího řízení nepřipouští, aby dovolacím důvodem byla nesprávná skutková zjištění odvolacího soudu, respektive skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což odůvodňuje takto: „Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. , uvedl, že jsou-li na účtu u peněžníhou patřícím jednomu z manželů uloženy peněžní prostředky původem jak ze SJM, tak i z výlučného majetku, přičemž za prostředky z tohoto účtu nepřevyšující výši uložených výlučných prostředků je pořízena věc výslovně do vlastnictví toho, jehož výlučné prostředky byly v dostatečné výši na účtu uloženy, a druhý manžel výslovně souhlasí s tím, že jde o věc pořízenou za výlučné prostředky, je třeba vyjít z toho, že i nabytá věc je ve výlučném vlastnictví. Důkaz o opaku je na tom, kdo to popírá“.

Dovolatelka pokračuje: „V posuzovaném případě je však nepochybné, že druhý manžel – navrhovatelka – nikdy, natož výslovně, nesouhlasila s tím, že se v daném případě jedná o věc pořizovanou za výlučné prostředky žalovaného č.1. Jelikož se ale ani jeden soud otázkou absence souhlasu navrhovatelky s uzavřením kupní smlouvy ze dne 3.7.2018 a důsledků z takové skutečnosti vyplývajících vůbec nezabývaly, spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci“.

K tomu dovolací soud uvádí: V řízení nebylo pochyb o nesouhlasu žalobkyně s tím, že jednotka byla zakoupena z výlučných prostředků žalovaného 1), o tom byl ostatně celý spor. Nicméně dovolatelka výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu nesprávně vykládá.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. , se pod nadpisem „K povaze prostředků na bankovním účtu dovolatele“ s odkazem na další judikaturu konstatuje: „Není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání ‚oddělených‘ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze SJM; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžníhou patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby“.

Až v další části, pod nadpisem „K povaze prohlášení v kupní smlouvě“, dovolací soud uvedl: „Jinak řečeno: Jsou-li na účtu u peněžníhou patřícím jednomu z manželů uloženy peněžní prostředky původem jak ze SJM, tak i z výlučného majetku, přičemž za prostředky z tohoto účtu nepřevyšující výši uložených výlučných prostředků je pořízena věc výslovně do vlastnictví toho, jehož výlučné prostředky byly v dostatečné výši na účtu uloženy, a druhý manžel výslovně souhlasí s tím, že jde o věc pořízenou za výlučné prostředky, je třeba vyjít z toho, že i nabytá věc je ve výlučném vlastnictví. Důkaz o opaku je na tom, kdo to popírá“.

Zde již nešlo o obecnou právní větu k posuzování podobných případů, ale o reakci na konkrétní skutkový stav a rozložení důkazního břemene právě vzhledem k tomuto stavu. Obecná právní věta je obsažena pod nadpisem „K povaze prostředků na bankovním účtu dovolatele“. To ostatně vyplývá i z citací této právní věty v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. , anebo v rozsudku ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. .

V této věci soudy postupovaly v souladu s právní větou uvedenou pod nadpisem „K povaze prostředků na bankovním účtu dovolatele“, kterou bylo možno vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu aplikovat. Tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. , tak není dán.

Dovolatelka dále tvrdí, že „obdobná záležitost, tedy nabytí nemovitosti jedním z manželů za trvání manželství bez vědomí druhého manžela, a tedy i bez výslovného souhlasu druhého manžela s nabytím takové nemovitosti za údajně výlučné prostředky prvního manžela dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena“. Problém je však v tom, že tuto právní otázku uplatňuje až v dovolacím řízení, doposud opírala žalobu o tvrzení, že žalovaný 1) neprokázal, že jednotku zakoupil ze svých výlučných prostředků.

Dovolací soud opakovaně konstatoval, že i když v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů, které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou v odvolání neuplatněnou, o jejíž posouzení navíc soud prvního stupně rozhodnutí neopřel, nezakládá dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. , a řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu). Na řešení uvedené otázky tudíž napadené rozhodnutí nespočívá; proto nemůže založit přípustnost dovolání.

Již jen na okraj se k uvedenému poznamenává: Soud prvního stupně v této souvislosti správně aplikoval § 709 odst. 1 písm. d) o. z., podle kterého součástí SJM není majetek, který nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví; pod toto ustanovení jsou zahrnuty i případy transformace výlučného majetku (jde i o majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do jeho výlučného vlastnictví). K tomu viz MELZER, F., TÉGL, P. a kol. – velký komentář, Svazek IV/I, Praha: Leges, 2016, s. 308 a násl. Dispozice s takovým majetkem je v zásadě věcí výlučného vlastníka, který k ní nepotřebuje souhlas ani vědomost druhého; to vyplývá ostatně i z rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. , publikovaného pod č. 62/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze kterého vyšel i soud prvního stupně. To odpovídá i ustálené soudní praxi.

Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný 3) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 21. 11. 2023

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu