Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2118/2023

-144

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně České republiky – Vězeňské služby České republiky, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované SVOS, spol. s r. o., IČO 48152056, se sídlem v Přelouči, Chrudimská 1663, zastoupené Mgr. Zuzanou Urbanovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 1972/158, o zaplacení částky 350 996,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 3. 2023, č. j. -109, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 7. 2022, č. j. -74, zamítl žalobu o zaplacení částky 350 996,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 30. 12. 2019 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 78 554 Kč (výrok II).

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 3. 2023, č. j. -109, k odvolání žalobkyně i žalované rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 350 996,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 30. 12. 2019 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 4 202 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a odvolacího řízení ve výši 3 796 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Zaplacení částky 350 996,80 Kč s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala z titulu smluvní pokuty za dobu od 5. 9. 2018 do 11. 10. 2018 z důvodu prodlení žalované s dodáním vozidla dle kupní smlouvy č. VS-91196-12/ČJ-2017-80000097 ze dne 27. 4. 2018 (dále jen „předmětná kupní smlouva“), kterou uzavřela žalobkyně jako kupující a žalovaná jako prodávající.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřuje jen do výroku I o věci samé.

Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí, neboť žalovaná v dovolání pouze opakuje argumentaci uváděnou již před soudy prvního a druhé stupně, navíc dovolání neobsahuje všechny zákonné náležitosti, zejm. řádné vymezení přípustnosti dovolání.

Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „“, odmítl pro nepřípustnost a částečně i pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalovanou v zákonné lhůtě odstraněny ( ). Tato zákonná lhůta pak s ohledem na chybné poučení o soudu, u nějž se dovolání podává (místo Okresního soudu v Pardubicích byl v poučení napadeného rozsudku uveden Okresní soud v Chrudimi), skončila až dne 18. 7. 2023 ( věta druhá ).

Přípustnost dovolání dle nezakládá otázka procesního práva, za jakých podmínek odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně za účelem doplnění dokazování, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil. Žalovaná v této souvislosti namítala, že odvolací soud v rozporu s sám provedl dokazování ohledně pro rozhodnutí zásadní otázky následné nemožnosti plnění, k níž soud prvního stupně žádné dokazování neprováděl, a ve věci sám rozhodl, ačkoliv měl rozsudek soudu prvního stupně zrušit, čímž přesunul podstatnou a rozhodující část dokazování až do řízení u soudu druhé instance. Z judikatury Nejvyššího soudu sice skutečně vyplývá, že rozsáhlost doplnění dokazování nevyjadřuje množství důkazů, které by měly být za odvolacího řízení provedeny, ale rozsah pro posouzení věci významných skutečností, ohledně nichž je třeba za odvolacího řízení doplnit dokazování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. , který je stejně jako další citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dostupný na http://www.nsoud.cz), jak žalovaná namítala. Nicméně z výše citovaného rozsudku a na něj navazující judikatury Nejvyššího soudu rovněž vyplývá, že představuje normu s relativně neurčitou hypotézou, záleží tudíž především na úvaze odvolacího soudu, shledá-li dokazování před soudem prvního stupně za nedostatečné a jeho potřebné doplnění za rozsáhlé. Navíc toto ustanovení nestanoví meze, které odvolací soud nesmí při doplnění dokazování překročit, nýbrž jen určuje, za jakých podmínek odvolací soud není povinen dokazování doplňovat. V rozporu se zákonem tedy není, pokud odvolací soud důkazy provede a vezme je v úvahu při rozhodování ve věci samé, i když mohl za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, poněvadž občanské soudní řízení není povinně dvoustupňové (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. , popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. ; k otázce dvojinstančnosti rovněž např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. ). Odvolací soud se tudíž od výše uvedené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil.

Ani druhá otázka hmotného práva, a to otázka výkladu čl. X odst. 3 kupní smlouvy, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury Nejvyššího soudu týkající se výkladu právních jednání, pokud se dle žalované omezil pouze na metody výkladu, nehledal smysl a účel tohoto ujednání a nepřihlédl k následnému jednání stran smlouvy, přípustnost dovolání dle nezakládá, neboť na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je totiž jedním z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. ). Ačkoliv se odvolací soud ve svém rozhodnutí výkladem čl. X odst. 3 kupní smlouvy zabýval (viz odstavce 16 a 17 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), činil tak z důvodu, že porušením tohoto článku smlouvy ze strany žalobkyně ve svém rozsudku argumentoval soud prvního stupně a odvolací soud nesouhlasil s jeho závěrem, že „kroky směřující k překonání událostí znemožňujících plnění“ by měly zahrnovat i dohodu o ukončení smlouvy. Následně však odvolací soud uzavřel, že i v případě, pokud by se prosadil výklad soudu prvního stupně (s nímž se v dovolání ztotožňuje žalovaná), nemůže to mít pro rozhodnutí věci žádný význam, neboť následkem porušení tohoto článku by byl vznik práva na náhradu újmy straně smlouvy, která se porušení povinnosti vyplývající z tohoto ustanovení nedopustila, a ani žalobkyně, ani žalovaná vznik takové újmy v řízení netvrdily s tím, že žalobkyně v řízení uplatnila nárok na smluvní pokutu, na níž vzniká nárok i v případě, že věřiteli žádná škoda nevznikne. Případné porušení povinností dle čl. X odst. 3 kupní smlouvy ze strany žalobkyně by tak dle závěru odvolacího soudu nemohlo mít samo o sobě na nárok uplatněný v tomto řízení žádný vliv (viz odstavec 18 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Napadený rozsudek tudíž na odvolacím soudem provedeném výkladu čl. X odst. 3 kupní smlouvy nezávisel.

Ve zbylém rozsahu je dovolání prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou žalované se závěry odvolacího soudu, v rámci které žalovaná nad rámec výše uvedených otázek neformuluje žádnou další právní otázku (dovolací důvod), ani předpoklady její přípustnosti dle V tomto rozsahu je tudíž dovolání vadné ( ).

Jestliže žalovaná v dovolání rovněž namítala nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, nemůže tato námitka sama o sobě přípustnost dovolání založit, neboť se jedná o případnou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě splněno není.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 8. 11. 2023

JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu