Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1131/2023

21 Cdo 1131/2023-251

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobceP. K. zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Těšnov č. 1059/1, proti žalovanému Olympus Czech Group, s. r. o., člen koncernu, se sídlem v Praze 6 – Vokovicích, Evropská č. 176, IČO 27068641, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Škubalem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Jáchymova č. 26/2, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2022, č. j. -221, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2022, č. j. -221, není přípustné podle ustanovení , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadený rozsudek odvolacího soudu je v závěru, že důvod výpovědi z pracovního poměru ze dne 4. 2. 2019 dané žalovaným žalobci je v ní skutkově vymezen dostatečně určitě tak, aby ho nebylo možno zaměnit s jiným důvodem, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K požadavku skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. (v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr), anebo například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 29/1997 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. (v nichž byl vyjádřen právní názor, že skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď).

Přímo ve vztahu k vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení – které obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. , uveřejněného pod č. 54/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. ) – potom srov. již zmíněný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. , podle jehož závěrů v případě výpovědi podle ustanovení [nyní ] zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v ; postačuje, aby bylo z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci dána pro jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ). Organizační změna ani nemusí být ve výpovědi vyjádřena číselným či jiným podobným označením; podstatné je, aby zaměstnanci, kterému je výpověď dávána, bylo zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku níž se stal pro zaměstnavatele nadbytečným (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. ).

Bylo-li ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 4. 2. 2019 dané žalovaným žalobci uvedeno „ukončení Vašeho pracovního poměru ke dni: 30. 4. 2019 z důvodu organizačních změn uvedených v § 52 písm. c) s odkazem na rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně ze dne 8. 1. 2019, jímž došlo ke snížení stavu pracovních míst“, a bylo-li soudy zjištěno, že žalobce byl s přijatou organizační změnou spočívající ve zrušení jím zastávané pozice „Business Development Manager“ před doručením výpovědi opakovaně seznámen (srov. bod 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), je závěr odvolacího soudu o dostatečně určitém skutkovém vymezení důvodu výpovědi zcela v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.

Rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu Nejvyšší soud neshledal ani v závěru odvolacího soudu, že s účinností od 1. 7. 2018 došlo „na základě ústní, resp. konkludentně uzavřené dohody účastníků“ ke změně druhu práce žalobce z vedoucího divize endoskopů na „Business Development Manager“.

K otázce konkludentních projevů vůle srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. , a v něm uvedený právní názor, že kromě výslovného projevu (včetně projevu písemného) je právem aprobován i projev učiněný mlčky (konkludentně), tj. jakýkoli nevýslovný projev, který s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vylučuje pochybnosti o tom, jaká vůle je tímto způsobem projevována, a že právní úkony vyjádřené konkludentně (per facta concludentia) jsou interpretovatelné především podle toho, co konkrétní způsob jejich vyjádření obvykle znamená. K zásadám pro výklad právních jednání pak srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. , uveřejněný pod č. 49/2020 v časopise Soudní judikatura, a v nich vyjádřený právní názor, že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět, že není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen, a že kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají.

Bylo-li v řízení před soudy zjištěno, že novým vedoucím divize endoskopů se stal od 1. 7. 2018 R. Š., že tato změna byla e-mailem ze dne 8. 6. 2018 sdělena všem zaměstnancům žalovaného s tím, že žalobce bude nadále zastávat funkci „ECE MSD Business Development Manager“, že žalovaný od 1. 7. 2018 přiděloval žalobci, který se již na řízení divize nepodílel, práci odpovídající druhu práce „Business Development Manager“ a žalobce tuto práci vykonával a pobíral za ni mzdu stanovenou mzdovým výměrem na tuto pozici ze dne 28. 6. 2018 podepsaným oběma stranami, že žalobce podepsal u, ve které byly stanoveny výkonnostní cíle pro pozici „Business Development Manager“, a že až do rozvázání pracovního poměru tento nový druh práce nijak nezpochybňoval, je závěr odvolacího soudu, že s účinností od 1. 7. 2018 byla mezi účastníky (konkludentně) uzavřena dohoda o změně druhu práce žalobce z pozice vedoucího divize endoskopů na pozici „Business Development Manager“, v souladu s uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu.

Zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů, na základě nichž odvolací soud k uvedenému závěru dospěl, pak přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) pak nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení a násl. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.

Námitka dovolatele, že mezi tvrzenou organizační změnou ze dne 8. 1. 2019 a nadbytečností žalobce není příčinná souvislost a že se odvolací soud v této otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (představované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. , ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ), je založena na (dovolatelem předestřeném) skutkovém stavu, že organizační změnou zrušená pracovní pozice byla nahrazena nově vzniklými pracovními pozicemi se stejnou pracovní náplní (regionálními „business unit managery“), který však – pokud jde o shodnost pracovní náplně – soudy nebyl zjištěn. Stejně tak námitka, že výpověď z pracovního poměru je ve zjevném rozporu s dobrými mravy, vychází ze soudy nezjištěné skutečnosti, že „žalovaný inicioval změnu pracovního zařazení žalobce z klíčové vedoucí pozice, která nemohla být zrušena, na nově vzniklou pracovní pozici vytvořenou ad hoc pro žalobce, o níž v rozhodné době již věděl, že bude v brzkém časovém horizontu zrušena pro nadbytečnost“. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, však Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Na vyřešení právní otázky předestírané dovolatelem, zda neurčité vymezení důvodu výpovědi způsobuje nicotnost celé výpovědi, nebo jen její části, rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že důvod je ve výpovědi vymezen dostatečně určitě [právní hodnocení ve vztahu k následkům neurčitého vymezení důvodu výpovědi vyslovil jen jako obiter dictum (tzv. na okraj), což uvedl slovy „i pokud by …“ (viz bod 32 odůvodnění jeho rozsudku)].

Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele, že k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným byla uzavřena dohoda o změně druhu práce žalobce z pozice vedoucího divize endoskopů na pozici „Business Development Manager“, dospěl odvolací soud na základě nesprávného postupu (že učinil jiné skutkové zjištění než soud prvního stupně, aniž by sám v tomto směru prováděl dokazování) a že jeho rozsudek je nepřezkoumatelný. Tyto námitky by mohly představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jiné vady řízení ve smyslu ustanovení ; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – není naplněn.

V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu byl navíc již dříve přijat (a i nadále je přijímán) právní názor, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu blíže srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Rozsudek odvolacího soudu vydaný v projednávané věci nelze považovat za nepřezkoumatelný, neboť jeho odůvodnění má všechny náležitosti uvedené v ustanovení , které je třeba podle použít přiměřeně s přihlédnutím k zásadně přezkumné povaze činnosti soudu v odvolacím řízení, a je patrné, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 11. 2023

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu