Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1173/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Josefa Horčičky, zastoupeného Zbyňkem Petrem, advokátem, sídlem Kalinovo nábřeží 605, Havlíčkův Brod, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. -240 ze dne 8. 2. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. -187 ze dne 8. 7. 2021, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení a d.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Pardubicích vyhověl žalobě blíže označeného společenství vlastníků jednotek (dále též "společenství"), jíž se po stěžovateli domáhalo zaplacení částky 18 759 Kč s příslušenstvím z titulu dlužných poplatků na správu domu a pozemku i plateb za služby, a to za období roku 2018. Okresní soud konkrétně zavázal stěžovatele povinností zaplatit žalobci zmíněnou částku spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky za dobu od 1. 8. 2019 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že postupem soudů mu byla zcela odňata možnost uplatnit důkazy svědčící proti tvrzení žalobce. Soudy neprovedly jeho důkazní návrhy, přičemž v odůvodnění svých rozhodnutí tento svůj procesní postup dostatečně neodůvodnily. Stěžovatel soudům zejména vytkl, že svými rozhodnutími aprobovaly přijetí pravidel společenství se zpětnou účinností. Stěžovatel setrval na své polemice ohledně platnosti předpisu výše příspěvku na správu domu a pozemku ze dne 12. 6. 2013, maje za to, že tento předpis byl platný pouze pro rok 2013. V té spojitosti vyjádřil nesouhlas se závěrem soudů, že měl podat žalobu na neplatnost rozhodnutí společenství podle ustanovení , neboť žádné takové rozhodnutí nebylo vedlejším účastníkem jako žalobcem ani přijato. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že výše peněžitého plnění, k jehož úhradě byl stěžovatel napadeným rozsudkem okresního soudu zavázán (ve výroku ve věci samé), představuje částku veskrze bagatelní. Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo (srov. např. usnesení ve věcech

sp. zn.

,

,

,

aj.), že v takových případech je úspěšnost ústavní stížnosti až na výjimky vyloučena. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá sám zákonodárce. To se odráží v úpravě těchto otázek nejen v ustanovení , nýbrž i v ustanovení téhož předpisu v rámci koncepce přípustnosti dovolání. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není s ohledem na hodnotu předmětu sporu mimořádný opravný prostředek přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz kupř. bod 11 usnesení

sp. zn.

ze dne 22. 3. 2021). Ústavní soud přitom v napadeném rozsudku krajského soudu nezjistil žádné extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či významný judikaturní přesah v jím řešených otázkách.

Ústavní soud nesdílí pohled stěžovatele, dle něhož jeho některé důkazy byly soudy opomenuty, resp. nebyly provedeny, aniž byl tento postup z jejich strany náležitě zdůvodněn. Nalézací soud výslovně poukázal na to, že některé důkazy byly stěžovatelem předloženy až po tzv. koncentraci řízení, pročež k nim nemohl přihlédnout (srov. body 3 a 20 napadeného rozsudku okresního soudu). Další důkazy nebyly provedeny pro nadbytečnost, neboť skutkový stav soudy zjistily z jiných důkazů, které provedeny byly (viz bod 21 téhož rozsudku a bod 25 rozsudku soudu odvolacího). Stěžovatel v ústavní stížnosti sice uvádí přehled důkazů, jež pro nadbytečnost provedeny nebyly, avšak dále již neuvádí, v čem by bylo jejich provedení nenahraditelné, resp. proč závěr soudů o nadbytečnosti v konfrontaci s nimi neobstojí.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani výhradám stěžovatele, že soudy akceptovaly použití práva se zpětnou účinností. Nalézací soud tuto výraznou námitku nepřehlédl, upozornil nicméně stěžovatele, že příslušné rozhodnutí společenství nenapadl žalobou podle ustanovení . Společenství přijalo rozhodnutí, jímž byla schválena výše příspěvku na správu a údržbu domu a pozemku se zpětnou účinností od roku 2018, dne 28. 3. 2019. Právě proti tomuto rozhodnutí mohl stěžovatel brojit účinným procesním prostředkem, což ovšem neučinil. Pakliže soudy za těchto okolností uzavřely, že nejsou s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu oprávněny řešit otázku platnosti (a tím i případné retroaktivity) rozhodnutí společenství jako předběžnou otázku, nepostupovaly ústavně nekonformním způsobem. Z výpisu veřejného rejstříku ve vztahu k danému společenství je nadto patrné, že jím přijaté rozhodnutí o pravidlech hospodaření zakládající rozporovanou zpětnost od roku 2018 bylo do Sbírky listin založeno dne 24. 7. 2019 (pod č. S 4201/SL12/KSHK). Nejpozději od tohoto okamžiku (tj. nedozvěděl-li se nebo nemohl-li se o něm stěžovatel dozvědět dříve) tak stěžovateli plynula tříměsíční lhůta k podání návrhu soudu na rozhodnutí o záležitosti týkající se správy domu a pozemku ( ). Pro samotné podání návrhu není rozhodné, zda napadené rozhodnutí společenství trpí nedostatky, které je v jednom či více ohledech činí vadným, podstatné je, zda a kdy se s ním přehlasovaný vlastník jednotky seznámil či mohl seznámit. V tomto směru nelze soudům vytýkat, že pro účely řízení o žalobě společenství vyšly z přijatých pravidel jako platných.

Soudy se rovněž patřičně vypořádaly s argumentací stěžovatele stran platnosti předpisu výše příspěvku na správu domu a pozemku ze dne 12. 6. 2013. Krajský soud zde připomněl, že z právní úpravy ani z tehdy platných stanov společenství nevyplynulo, že bylo povinností společenství každý rok stanovit na shromáždění výši těchto příspěvků nově. Prosadil se proto závěr, že nebylo-li pro konkrétní období rozhodnuto jinak, platila výše příspěvku stanovená pro období předcházejícího kalendářního roku. Ústavní soud neshledal nepřiměřeným názor odvolacího soudu, že jiný závěr by odporoval rozumnému uspořádání právních vztahů. Stanoví-li zákon jednoznačně povinnost vlastníka bytové jednotky přispívat na správu domu a pozemku, ale na druhou stranu z něj neplyne povinnost společenství stanovit vždy pro každý jednotlivý rok výši těchto příspěvků, nelze postupovat jinak (viz bod 18 rozsudku krajského soudu). Ostatně pro uvedený závěr svědčí i analogický přístup zákonodárce v otázkách hrazení služeb spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty (srov. a 3 ). Ústavní soud proto pokládá i zde vývody soudů za racionální a obhajitelné, prosté ústavně zapovězené svévole.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2022

David Uhlíř v. r.

předseda senátu