Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 1598/2023

27 Cdo 1598/2023-335

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců Mgr. Ing. Davida Bokra a JUDr. Marka Doležala, v právní věci žalobkyně K. S., proti žalovanému 1)R. D., žalované 2)I. D., oběma zastoupeným Mgr. Evou Tykalovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze, Vodičkova 699/28, PSČ 110 00, a žalovanému 3) Bytovému družstvu vlastníků domu Humpolecká 24 v Praze 4, se sídlem v Praze 4, Humpolecká 556/24, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25623567, o určení vlastnického práva k družstevnímu podílu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 1) a žalované 2) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2022, č. j. -297, takto:

Odůvodnění:

[1] Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. -246, určil, že V. F., narozený XY, zesnulý dne XY, posledně trvale bytem XY (dále jen „zůstavitel“), byl ke dni 5. 8. 2017 vlastníkem družstevního podílu v Bytovému družstvu vlastníků domu Humpolecká 24 v Praze 4, se sídlem v Praze 4, Humpolecká 24/556, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25623567 (dále jen „družstvo“), s nímž je spojeno právo užívat byt č. 6 v přízemí bytového domu č. p. XY v kat. území XY, o podlahové ploše 43,16 m

2

, který sestává z kuchyně, pokoje, předsíně, koupelny a WC, k bytu dále náleží sklepní prostor o velikosti 6,37 m

2

(dále jen „družstevní podíl“) a členem tohoto bytového družstva (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II. a III.).

[2] Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání všech žalovaných rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

[3] Odvolací soud přitom vyšel z toho, že právní jednání zůstavitele ze dne 5. 8. 2016, jímž měl převést družstevní podíl na žalovaného 1) a žalovanou 2) za cenu 1.500.000 Kč (dále jen „právní jednání“), je podle (dále jen „o. z.“) neplatné, jelikož jej zůstavitel učinil v duševní poruše, nebyl tak schopen posoudit smysl ani následky tohoto právního jednání.

[4] Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaný 1) a žalovaná 2) dovolání, jež Nejvyšší soud odmítl podle a 2 , (dále jen „ “). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v a není přípustné ani podle

[5] Z dovolání je zřejmé, že dovolatelé považují za nesprávný závěr soudů obou stupňů o neplatnosti právního jednání, ani z obsahu dovolání však již nevyplývá, který z předpokladů přípustnosti dovolání podle považují – ve vztahu k této otázce – za naplněný.

[6] Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), jsou dovolatelé povinni v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považují za splněné, přičemž musí být z dovolání zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání je podle mínění dovolatelů splněn [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč. (dále jen „R 4/2014“), ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ].

[7] Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. R 4/2014). Má-li být dovolání přípustné proto, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena“, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem; má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelů) dovolací soud odchýlit a alespoň stručně vysvětlení, pro jaké důvody by měla být taková právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak.

[8] Dovolání nicméně žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž řešení by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo neobsahuje, a tudíž ani neotevírá. Argumentace obsažená v dovolání představuje toliko polemiku s právními názory soudů obou stupňů, podle nichž bylo právní jednání učiněno v neprospěch zůstavitele, a tudíž jsou dány předpoklady pro vyslovení jeho neplatnosti podle § 581 o. z.

[9] Na výše uvedeném nic nemění ani námitka, že se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. , jehož závěry – ačkoli přijaté za účinnosti , (dále jen „obč. zák.“) – se uplatní i při výkladu o. z., a sice, že:

1) Smyslem a účelem právní úpravy neplatnosti právních úkonů učiněných osobou jednající v duševní poruše je ochrana osoby s duševním postižením. Jejím cílem je (mimo jiné) umožnit osobám s postižením reálně požívat svých práv, včetně práva na ochranu majetku (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. ).

2) Současně je nezbytné vzít v potaz ústavně chráněný princip právní jistoty a ochranu nabytých práv v dobré víře. Neplatnost právního úkonu pro duševní poruchu, i když působí od samého počátku, je totiž fakticky nalézána až v následném soudním řízení retroaktivně. Jde tedy o citelný zásah do právní jistoty všech osob, kterých se dané právní jednání týká. Tento zájem na právní jistotě je nutno chránit zejména u třetích osob, které mohly nabýt práva z jednání plně svéprávné osoby v dobré víře, že dané právní jednání je platné (srov. výše citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. ).

3) Při posuzování, zda je určitý právní úkon učiněný osobou s duševní poruchou neplatný, je tudíž nutné vzít v úvahu všechny okolnosti případu tak, aby se případný závěr o neplatnosti právního úkonu nedostal do rozporu s účelem ustanovení § 38 odst. 2 obč. zák. (tj. aby nevedl k poškození osoby s duševní poruchou, jejíž ochraně má uvedené ustanovení sloužit), a současně aby nevedl k nepřiměřenému zásahu do práv třetích osob nabytých v dobré víře.

[10] V projednávané věci však odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu postupoval, jelikož se přiměřeností zásahu do práv třetích osob zabýval. Dospěl-li přitom k závěru, podle něhož dovolatelé nabyli družstevní podíl za „cenu zjevně výhodnou“ a „neplatnost smlouvy o převodu pro ně zakládá nárok na vrácení kupní ceny a na náhradu za zhodnocení bytu rekonstrukcí podle ustanovení o bezdůvodném obohacení“, takže vyslovením neplatnosti právního jednání zůstavitele nedojde k nepřiměřenému zásahu do jejich práv, nelze tomuto názoru ani ve světle výše uvedené judikatury ničeho vytknout.

[11] Konečně pak dovolání přípustným nečiní ani námitky dovolatelů, jimiž zpochybňují hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů; to totiž – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. ).

[12] Pro úplnost lze uvést, že odvolací soud vycházel z dokazování provedeného soudem prvního stupně, které v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu doplnil mimo jiné o výslech znalce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. ), přičemž i při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu, na kterou v napadeném rozsudku také odkazuje (viz odst. 16 až 20 napadeného rozsudku).

[13] Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá )

Poučení:Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 10. 2023

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu