Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1110/22

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky GLOBAL CARE s. r. o., se sídlem v Praze 3, Koněvova 2660/141, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1518/2, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. -114 ze dne 15. 2. 2022, Městského soudu v Praze č. j. -67 ze dne 30. 6. 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. -53 ze dne 20. 2. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a společnosti FINOX s. r. o., se sídlem v Praze 1, Hybernská 1271/32, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz , a , o Ústavním soudu (dále jen " ")] domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo pro nezaplacení soudního poplatku (k opakované výzvě soudu) zastaveno řízení o její žalobě o zaplacení 40 000 000 Kč s příslušenstvím (proti vedlejší účastnici). Podle stěžovatelky byl porušen d (dále jen " ") tím, že nebylo před rozhodnutím o zastavení řízení vyhověno jejímu návrhu na osvobození od soudních poplatků podle .

2. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelka neuvádí nic nad rámec toho, co zaznělo již v řízení před obecnými soudy a bylo jimi (byť nikoli k její spokojenosti) beze zbytku vypořádáno.

3. Obranu stěžovatelky představuje výkladová konstrukce podústavního práva [ ve spojení s , o soudních poplatcích, v účinném znění], kterou uplatnila již v řízení před obecnými soudy. Stručně řečeno se stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá vydání samostatného usnesení, kterým by bylo rozhodnuto o jejím návrhu na postup podle zmíněných ustanovení; dosud jí totiž "není známo", jak o podaném návrhu obecné soudy rozhodly. Obecné soudy však stěžovatelce dostatečně vysvětlily, že jí dovozovaná procesní povinnost soudu ze zákona neplyne a z odůvodnění napadených rozhodnutí je zjevné, jak se k jejímu návrhu postavily.

4. Jak dále plyne z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 14. 6. 2017 (dostupné na https://www.nsoud.cz), stěžovatelkou uváděné ustanovení § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích nemíří na případy, kdy poplatníkovi nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a on nesouhlasí s důvody, pro které tak bylo rozhodnuto. Je logické, že předpoklad zmíněného ustanovení (nebezpečí z prodlení v důsledku nemožnosti zaplatit soudní poplatek bez viny poplatníka včas) nedopadá na situace, kdy má nemožnost spočívat v pohledávce, kterou poplatník uplatňuje vůči žalované straně (srov. bod 16 usnesení Městského soudu v Praze); optikou stěžovatelky by placení soudních poplatků bylo obsoletním. Podle Ústavního soudu tedy dopadá Nejvyšším soudem odkazovaná judikatura i na případ stěžovatelky, a není proto přiléhavé tvrzení, že by položila dosud neřešenou otázku, kterou by dovolací soud nevypořádal.

5. Otázkou běhu lhůty k zaplacení soudního poplatku k výzvě soudu se Ústavní soud jako nadbytečnou nezabýval, neboť jednak jde rovněž o pouhou polemiku s odůvodněnými závěry obecných soudů, a dále je z podání stěžovatelky zjevné, že její argumentace primárně cílí na absolutní nemožnost (nedostatek prostředků) soudní poplatek zaplatit.

6. Jelikož z podání stěžovatelky ani napadených rozhodnutí tvrzenému porušení y nic nenasvědčuje, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. května 2022

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu