Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2995/2025

21 Cdo 2995/2025-176

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně R. B., zastoupené Mgr. Evou Hrbotickou, advokátkou se sídlem v Plzni, Jiráskovo náměstí č. 678/33, proti žalovanému JUDr. Igoru Ivankovi, se sídlem v Praze 6, Dědinská 893/29, IČO 66216877, zastoupenému JUDr. Mgr. Marcelem Petráskem, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého č. 715/15, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2025, č. j. , 67/2025-155, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2025, č. j. , 67/2025-155, není přípustné podle , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Přípustnost dovolání podle nezakládá předestřená otázka, „zda je podmínkou platnosti výpovědi z pracovního poměru podle zák. práce, aby v textu výpovědi byl výslovně uveden odkaz na rozhodnutí o organizační změně v písemné podobě, ačkoliv taková organizační změna byla zaměstnavatelem skutečně přijata a zaměstnanec s ní byl seznámen“, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud nevyšel ze závěru, že součástí skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnanci podle zák. práce musí být výslovný odkaz na písemné rozhodnutí zaměstnavatele o organizační změně. S ohledem na jazykový obsah posuzované výpovědi, která obsahovala jen sdělení, že je žalobkyni dávána „podle ustanovení “ pro „nadbytečnost“, se odvolací soud (jakož i soud prvního stupně) zabýval tím, zda žalobkyni v době doručení výpovědi bylo zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku níž se stala pro žalovaného nadbytečnou zaměstnankyní, a za tímto účelem přistoupil k výkladu projevu vůle žalovaného vyjádřené ve výpovědi, při kterém považoval za významné, zda žalobkyně byla před doručením výpovědi s rozhodnutím o organizační změně seznámena (srov. body 19 a 20 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z ustanovení přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. ).

3. Napadený rozsudek odvolacího soudu je v závěru o „neurčitosti výpovědního důvodu“ v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

4. K otázce skutkového vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč. (ve vztahu k obsahově shodné právní úpravě vymezení důvodu výpovědi dané zaměstnavatelem zaměstnanci v předchozím ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. , v nichž byl vyjádřen právní názor, že důvod výpovědi musí být ve výpovědi z pracovního poměru uveden tak, aby bylo zřejmé, jaké jsou skutečné důvody, které vedou zaměstnavatele k tomu, že rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr, aby nevznikaly pochybnosti o tom, co chtěl tímto právním úkonem projevit, tj. který zákonný důvod výpovědi uvedený v ustanovení uplatňuje, a aby bylo zajištěno, že uplatněný důvod nebude možné dodatečně měnit; ke splnění hmotněprávní podmínky platné výpovědi z pracovního poměru je tedy třeba, aby výpovědní důvod byl určitým způsobem konkretizován uvedením skutečností, v nichž zaměstnavatel spatřuje naplnění zákonného důvodu, tak, aby nemohly vzniknout pochybnosti, ze kterého důvodu rozvazuje se zaměstnancem pracovní poměr. Skutečnosti, které byly důvodem výpovědi, není potřebné rozvádět do všech podrobností, neboť pro neurčitost nebo nesrozumitelnost projevu vůle je výpověď z pracovního poměru neplatná jen tehdy, jestliže by se nedalo ani výkladem projevu vůle zjistit, proč byla zaměstnanci dána výpověď (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 1996, sp. zn. , uveřejněný pod č. 29/1997 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. ).

5. Přímo ve vztahu k vymezení důvodu výpovědi z pracovního poměru podle § 52 písm. c) zák. práce – který obsahuje jediný zákonný důvod výpovědi, a to nadbytečnost zaměstnance v důsledku (jakékoliv) organizační změny (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1998, sp. zn. , uveřejněného pod č. 54/1999 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. ) – potom srov. již zmíněný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 11. 1967, sp. zn. , podle jehož závěrů v případě výpovědi podle [nyní zák. práce] zpravidla postačí zcela stručné vylíčení skutečností zakládajících zákonný důvod k rozvázání pracovního poměru, jež je v podstatě shodné s jeho uvedením v ; postačuje, aby bylo z výpovědi (po jejím případném výkladu) zřejmé, že byla zaměstnanci dána pro jeho nadbytečnost v důsledku organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. ). Organizační změna ani nemusí být ve výpovědi vyjádřena číselným či jiným podobným označením; podstatné je, aby zaměstnanci, kterému je výpověď dávána, bylo zřejmé, v čem spočívala organizační změna, v důsledku níž se stal pro zaměstnavatele nadbytečným (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. ).

6. K zásadám pro výklad právních jednání srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. 50/2018 v časopise Soudní judikatura, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. , z nichž vyplývá, že každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.).

7. Uvedl-li žalovaný ve výpovědi z pracovního poměru ze dne 10. 1. 2024, že žalobkyni dává výpověď „podle ustanovení “ pro „nadbytečnost“, aniž by současně jakkoliv přiblížil, že se tak stalo v důsledku organizační změny, a o jakou organizační změnu šlo, přistoupil odvolací soud správně k výkladu žalovaným projevené vůle a jeho závěr o nedostatečně určitém skutkovém vymezení důvodu výpovědi (za situace, kdy žalobkyně nebyla před doručením výpovědi žalovaným jakkoliv seznámena s přijatým organizačním opatřením) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Je nepochopením uvedeného postupu odvolacího soudu, namítá-li dovolatel, že odvolací soud „nesprávně rozšířil povinnosti zaměstnavatele nad rámec zákona i judikatury, když požadoval, aby organizační změna byla písemně doložena již při doručení výpovědi“, čímž podle jeho názoru „fakticky zavádí novou povinnost zaměstnavatele, která však v ani v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu nemá oporu – totiž povinnost připojovat k výpovědi z pracovního poměru písemné rozhodnutí o organizační změně“; takový závěr odvolací soud neučinil (srov. bod 21 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a v něm podané vysvětlení k obsahově stejné odvolací námitce: „… soud I. stupně svůj závěr o neplatnosti výpovědi nevázal na skutečnost, že žalovaný neprokázal seznámení žalobkyně s u ze dne 10. 1. 2024 obsahující organizační změnu, nýbrž na skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně před doručením výpovědi byla seznámena byť i jen ústně s obsahem organizační změny ze dne 10. 1. 2024, v důsledku níž se měla stát dle žalovaného nadbytečnou“).

8. K založení přípustnosti dovolání podle nejsou způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení , zpochybňuje-li skutková zjištění, na nichž odvolací soud založil svůj závěr o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru ze dne 10. 1. 2024, a způsob, jakým odvolací soud k těmto skutkovým zjištěním dospěl (hodnocení důkazů), vytýká-li odvolacímu soudu, že „zatížil své rozhodnutí vadou nesprávného právního posouzení, když jednostranně přisvědčil tvrzení žalobkyně a nevěnoval se dostatečně rovněž dalším okolnostem a svědeckým výpovědím, z nichž jednoznačně vyplývalo, že žalobkyně o reorganizaci věděla“, na základě čehož „nesprávně vyhodnotil důkazní situaci“ a „porušil zásady hodnocení důkazů dle OSŘ“, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní (od odvolacího soudu odlišné) právní posouzení věci (že žalobkyně „o organizační změně věděla, a nebyla tedy uvedena v omyl ohledně skutečného důvodu skončení pracovního poměru“, že „žalobkyně o reorganizaci hovořila se spolupracovníky i rodinnými příslušníky, kteří rovněž obdrželi výpověď“ a že „současně bylo z okolností, z průběhu výpovědí více zaměstnanců a z následného chování zaměstnavatele i zaměstnanců zřejmé, že šlo o širší reorganizaci“).

9. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. ).

10. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

11. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

12. Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle (zjevné svévole) při hodnocení důkazů, v důsledku čehož by došlo k porušení práv garantovaných d (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. , anebo též odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. , rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2023, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě zjevně nejedná.

13. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle odmítl.

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

15. Dovolatel v dovolání navrhl odklad právní moci „rozsudku Městského soudu v Praze č. j. -155 ze dne 28. 5. 2025, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. -67 ze dne 23. 9. 2024“. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Obdobně je nutno posoudit i návrh na odklad právní moci napadeného rozsudku (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2022, sp. zn. , a ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. ). Návrhem dovolatele na odklad právní moci se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. 12. 2025

JUDr. Pavel Malý předseda senátu