Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2310/2025

-424

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobců a) M. M., b) E. P. a c) J. M., všech zastoupených JUDr. Martinem Klimo, advokátem se sídlem v Brně, Sukova 49/4, proti žalovanému J. M., zastoupenému JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem v Brně, Pekárenská 330/12, o určení vlastnictví k pozemku, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2025, č. j. -382, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 448,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Bedroše.

IV. Žalobkyně c) je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 448,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Bedroše.

Odůvodnění:

1. Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 3. 2024, č. j. -324, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali určení, že ke dni úmrtí M. M., zemřelého 29. 9. 2001, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY náležel do společného jmění manželů (dále též jen „SJM“) M. M. a žalobkyně c) (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).

2. K odvolání všech žalobců Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2025, č. j. -382, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I), v nákladovém výroku II změnil (výrok II) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III).

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Jeho přípustnost ve smyslu , , (dále jen „“) spatřovali v tom, že se odvolací soud (a shodně soud prvního stupně) odchýlil při řešení otázky určení vlastnického práva k nemovité věci od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítli, že podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. , nemůže být důvodem k neprovedení důkazu jeho nevěrohodnost. Soudy měly rozhodovat o vztazích vlastnických, nikoliv o (ne)správnosti postupu katastrálního úřadu. Civilní soud pak nemůže odmítnout či bagatelizovat další (žalobci předložené) důkazní prostředky a vyjít jen z listin evidovaných v katastru nemovitostí. Ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , se nižší soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe při řešení následujících otázek (případně jsou otázky řešeny Nejvyšším soudem rozdílně): a) ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. , je nepřezkoumatelné odůvodnění soudu prvního stupně, který vydal rozhodnutí v záležitosti správnosti postupu katastrálního úřadu za rozhodnutí o vlastnickém právu; b) ze stejných důvodů je ve smyslu rozsudku sp. zn. nepřezkoumatelný i rozsudek odvolacího soudu, přičemž existencí vyvratitelné domněnky nelze prokazovat vlastnické právo; c) s odkazem na závěry rozsudků ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. , a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , namítli, že soudy rezignovaly na prokázání tvrzení žalobců a hledání objektivní pravdy. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. -31, se lze ochrany domoci u civilních soudů, pakliže omyl v katastru nemovitostí není evidentní (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. -38). Dále dovolatelé předestřeli řadu skutečností, kterými se soudy nezabývaly, resp. s nimiž se soudy dostatečně nevypořádaly. Dále namítli porušení a d, neboť soudy nesprávně hodnotily důkazy, k čemuž dovolatelé předložili obsáhlou (s hodnocením důkazů ze strany soudů nesouhlasnou) argumentaci pod bodem VII dovolání. Závěrem navrhli zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátit k novému projednání.

4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto.

5. Dovolání není přípustné.

6. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

7. Podle –3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

8. Dovolací soud předesílá, že dovolání žalobců je na samé hraně projednatelnosti, přičemž jednotlivé námitky a související argumenty žalobců jsou v dovolání předkládány nesystematicky a – do jisté míry – nepřehledně. Dovolací soud se přesto zabýval všemi jednotlivými námitkami plynoucími z obsahu dovolání.

9. Podstatná část námitek dovolatelů se vztahuje k tvrzené nesprávnosti postupu nalézacích soudů, které měly podle žalobců bez dalšího vyjít z domněnky správnosti zápisu a „mechanicky“ přebírat závěry správního úřadu, resp. správních soudů, pročež se nezabývaly tím, komu skutečně svědčí vlastnické právo. Tyto námitky však přípustnost dovolání založit nemohou.

10. Podle věty první , , (dále jen „o. z.“) je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem.

11. Důsledkem presumpce správnosti stavu zapsaného ve veřejném seznamu je přenos důkazního břemene na toho, kdo popírá jeho správnost. Osoba, které domněnka svědčí, nemusí prokazovat skutečnosti touto domněnkou pokryté, a je tak v případném sporu týkajícím se práva zapsaného ve veřejném seznamu ve výhodnějším postavení (Vrzalová, L. [Domněnka správnosti zápisů ve veřejném seznamu]. In: Spáčil, J., Králík, M. a kol. III. Věcná práva (–1474). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 14).

12. Za situace, kdy je žalovaný jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, platí presumpce jeho vlastnického práva (srov. § 980 odst. 2 o. z.); ten, kdo je popírá (zde žalobci), musí svá tvrzení také dokázat [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. (dostupné, stejně jako další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. Tvrdí-li tedy žalobci, že skutečný („naturální“) právní stav je v rozporu se stavem evidovaným ve veřejném seznamu (v této věci v katastru nemovitostí), leží na nich důkazní břemeno ohledně skutečností tento rozpor zakládajících (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. ).

13. Žalobci zde přehlíží, že nalézací soudy nevyšly „bez dalšího“ ze závěru, že zápis v katastru nemovitostí týkající se vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je správný a v civilním řízení nenapadnutelný či nezměnitelný. Soudy toliko správně vyšly z vyvratitelné domněnky § 980 odst. 2 o. z., pročež důkazní břemeno ohledně prokázání opaku tížilo žalobce. Pokud soudy v řízení poukazovaly na proběhlé (správní) řízení týkající se evidence předmětného pozemku v katastru nemovitostí (viz především body 14 a 19 napadeného rozhodnutí), neznamená to bez dalšího, že by se žalobci nemohli domáhat určení vlastnického práva u civilních soudů, jak ostatně sami uvádějí. Nelze přehlížet, že odvolací soud pod bodem 14 napadeného rozhodnutí v návaznosti na proběhlá řízení uvedl, že „zůstává v platnosti evidovaný stav a z tohoto je soud povinen vycházet v případném následném řízení vedeném podle o určení vlastnictví v této konkrétní věci“. Již proto, že se soudy zabývaly tvrzeními žalobců o smluvním nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku (viz body 16 a 20 napadeného rozhodnutí), o vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku (viz body 17 a 21–23 napadeného rozhodnutí), a též o možném historickém posunu parcelních hranic (bod 30 prvostupňového rozsudku), je zřejmé, že žalobcům bezesporu bylo umožněno prokázat, že jim svědčí vlastnické právo k předmětnému pozemku. Bylo však současně namístě vyjít z vyvratitelné domněnky o. z., pročež důkazní břemeno ohledně této skutečnosti tížilo žalobce.

14. Již z těchto důvodů nemůže obstát argumentace žalobců ohledně jakéhosi „mechanického“ přebírání závěrů katastrálního úřadu, resp. správních soudů, o tom, komu skutečně svědčí vlastnické právo, civilními soudy. Ačkoliv se odvolací soud pod bodem 19 napadeného rozhodnutí vyslovil k závaznosti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2021, č. j. -141, (kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Zeměměřického a katastrálního inspektorátu), rovněž převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (konkrétně s odkazem na body 10–13 a 15–19), který se časovým vývojem ve vztahu k předmětnému pozemku detailně zabýval. Mimo to se odvolací soud zabýval též žalobci tvrzenými skutečnostmi ohledně možných způsobů nabytí vlastnického práva k předmětnému pozemku. Odvolací soud se tedy neodchýlil od rozhodnutí předkládaných žalobci k těmto námitkám. Pokud se jedná o tvrzený rozpor s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2001, sp. zn. (žalobci označen jako ), není především patrné, v čem má tvrzený rozpor spočívat. Žalobci k danému rozhodnutí vztahují námitky nepřezkoumatelnosti (k námitce nepřezkoumatelnosti citují též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. ), vadného odůvodnění i námitky týkající se domněnky správnosti. Předložené rozhodnutí se nicméně týkalo nepřezkoumatelnosti odůvodnění částky, kterou má jeden z manželů zaplatit druhému při vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Není zřejmé, jak se toto rozhodnutí dotýká domněnky správnosti zápisu v katastru nemovitostí. Pokud dovolatelé vytýkají soudům nepřezkoumatelnost rozhodnutí, nutno uvést, že napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné už z toho důvodu, že jsou žalobci schopni vést polemiku se závěry odvolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění (přičemž o takový případ se v nyní posuzované věci ani nejedná – pozn. dovolacího soudu), není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (, ), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody.

15. Pokud dovolatelé s odkazem na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. -31, a ze dne 13. 4. 2017, č. j. -38, poukazovali na to, že se lze ochrany domoci u civilních soudů, pakliže omyl v katastru nemovitostí není evidentní, není zřejmé, v čem by měl rozpor s těmito rozhodnutími spočívat. Jak již bylo ostatně uvedeno shora, nebyla žalobcům odepřena možnost domáhat se u civilních soudů svých práv podáním žaloby na určení vlastnického práva, přičemž tato žaloba byla projednána. Pokud žalobci opětovně míří na již tvrzené převzetí závěrů správních orgánů, resp. správních soudů, soudy civilními, lze opětovně dodat, že nalézací soudy správně vyšly z domněnky § 980 odst. 2 o. z. a nepochybně umožnily žalobcům tvrdit a prokazovat skutečnosti rozhodné pro důkaz opaku. Fakt, že nebylo vyhověno žalobcům ve správním řízení, nikterak nediskvalifikovalo žalobce v řízení o určení vlastnického práva a neznemožnilo jim tvrdit a prokazovat skutečnosti, pro které by mělo být jejich žalobě vyhověno.

16. Druhá část námitek žalobců se vztahuje k postupu soudů při (ne)provedení některých důkazů či jejich nesprávnému hodnocení. Ani tyto námitky přípustnost dovolání založit nemohou. Ostatně z důvodu zvolené struktury dovolání není často patrné, jaká argumentace žalobců (bod VII) se pojí s jakým žalobci předkládaným rozhodnutím (bod III), od něhož se měl odvolací soud při řešení právních otázek odchýlit. Pokud dovolatelé poukazují na opomenutí důkazů ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. , není patrné, o jaké opomenuté důkazy se má jednat. To neplyne ani z dalšího obsahu dovolání, když dovolatelé pouze v bodě VII (odst. 2) dovolání uvádějí, že prvostupňový soud „pominul prakticky všechny zásadní listinné důkazy, předkládané dovolateli“. Pro úplnost dovolací soud dodává, že v tomto směru žádná pochybení v rozhodnutích nalézacích soudů neshledal; z odůvodnění prvostupňového rozsudku naopak vyplývá, že soud žalobci předkládané (listinné) důkazy provedl. Pokud se jedná o žalobci citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. , lze opětovně uvést, že z dovolání není zřejmé, o jaké neprovedené (opomenuté) důkazy se má jednat, resp. jaké důkazy byly soudem podle přesvědčení žalobců hodnoceny nesprávně (k námitce nesprávného hodnocení důkazů viz níže).

17. Přestože dovolatelé nepojí předpoklad přípustnosti dovolání s konkrétními důkazy (resp. jejich hodnocením), je z hlediska provedených listinných důkazů pravděpodobné, že nesouhlasí především s hodnocením důkazu znaleckým posudkem č. 224-9/2019 Ing. Stanislava Kutálka, CSc. a s hodnocením důkazu situačním plánem z roku 1923 (bod 30 prvostupňového rozsudku). Není patrné, v čem má spočívat nesprávnost hodnocení či namítaná nepřezkoumatelnost odůvodnění, neboť soud prvního stupně pod bodem 30 rozsudku vysvětlil, jak předmětné důkazy ve vzájemné souvislosti hodnotil, proti čemuž nemá dovolací soud jakýchkoliv výtek.

18. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ostatně není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , publikovaný pod č. 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

19. Přestože dovolatelé evidentně nesouhlasí se závěry soudů o tom, že se jim nepodařilo prokázat skutečnosti svědčící o jejich vlastnickém právu k předmětnému pozemku, dovolací soud uzavírá, že neshledal žádná pochybení při postupu nalézacích soudů z hlediska aplikace (vyvratitelné) domněnky, podle níž důkazní břemeno ve sporu ohledně prokázání vlastnického práva žalobců důkazem opaku tížilo právě žalobce, kteří důkazní břemeno neunesli, pročež nemohli ve sporu uspět.

20. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle je odmítl.

21. V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 29. 10. 2025

Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu